Noční přejezd autobusem jsem měla domluvený přes hostal. Cena za odvoz na autobusové nádraží a noční bus do Ha Giang 400 tisíc. Po šesté jsem byla vyzvednuta v hostelu motorkářem. Malý batoh si vzal před sebe a velký batoh jsem měla na zádech. Čekala mě jízda s plnou polní šílenými hanojskými ulicemi. Nezbývalo mi, než důvěřovat řidiči.
Naštěstí jsem neměla tímto způsobem jet až na nádraží, ale byla jsem vysazena o několik ulic dál, kde jsem se připojila k dalším třem baťůžkářům. Za chvíli pro nás dojel mikrobus a my jsme zamířili na nádraží. V sedm jsme byli na místě. Před nástupem do kabiny jsem si musela vyzout boty a dát je do sáčku. Noční bus měl tři řady lehátek na dvou patrech. Zabrala jsem jedno v prostřední řadě v blízkosti ostatních západních baťůžkářů. Lehátko je pohodlné a natáhnu si celé nohy. Během čekání na odjezd, který je v osm, nám z reproduktorů pouštěli vietnamské cajdáky.
Cesta do Ha Giang trvala skoro 9 hodin. Tu poslední hodinu už jen rozváželi cestující po městě. Na nádraží jsem byla vyklopena o půl páté. V pět mi jel autobus do Dong Van. Tentokrát to ale nebyl žádný luxusní autobus, ale rozhrkaný mikrobus. A cesta trvala celých pět hodin. Cesta vedla soutězkami s nádhernými skalisky. Řidič to na té docela úzké silnici dost krosil. Před zatáčkami zatroubil, aby upozornil motorkáře, že mají uhnout.Byla to zdlouhavá cesta. Než jsme dojeli do Dong Vanu, uběhlo pět hodin. Měla jsem pocit, že jsem na konci světa.
Šla jsem se ubytovat do zamluveného pokoje v hotelu Xuan Thu a pak najít nějakou restauraci, kde bych pojedla.
Ceny ve zdejších restauracích jsou o něco vyšší než v Hanoji. Za nudle jsem dala 70 tisíc a z nápojů měli jen kolu.
V tom pošmourném počasí a s únavou jsem byla z města trochu rozpačitá. Takové spící město.
Na pokoji jsem se rozhodla, že si půjčím motorku a budu trénovat na zítřejší výlet, i když mě ta představa, jak budi brázdit všechny ty serpentiny a kopce, stresovala. Jenže zrovna byly všechny motorky pryč.Recepční mi doporučila výstup na vyhlídku. Nad městem se na jednom skalním masivu tyčí pozůstatek francouzské koloniální pevnosti z 18.století. Ta je podle informační cedule unikátní v této oblasti. Z vrcholu mohli Francouzi skvěle hlídat okolí.
Cesta nahoru začíná na pravo od starého centra města. To patří k nejzachovalejším a také spadá do období, kdy do oblasti přišli Francouzi. Po betonové cestičce jsem vystoupala k bráně pevnosti připomínající hrad. Stojí ve výšce přes 1200 m n.mořem. Výhled by byl ještě lepší, kdyby nebyl lehký opar. Na vrchol mířilo několik mladých párečků. Dávali si zde romantické dostaveníčkl pod velkým nápisem "Randevous Dong Van", který je umístěný o několik metrů níže na straně nad městem. V útrobách pevnosti to nepříjemně zapáchalo. Bohužel si tu z toho místní udělali záchod. Bylo třeba dávat pozor, kam se šlape. To mě dost odradilo zdržovat se nahoře déle než na udělání pár fotek. K tomu to vypadalo, že se blíží déšť. Tak jsem zase sešla do města. Motorky již byly u hotelu, tak jsem požádala recepční o jednu. Postarší pán, který v hotelu taky pracoval, nebo alespoň to vypadalo, že patří k osazenstvu, mi ukázal, jak na skůtr. Teorii jsem měla z množství videí na you tube. Ještě praxe. Sedla jsem na ni, nastartovala a opatrně se rozjela, ale chlápek mě zastavil, že až zítra. To mi teda nedodalo sebevědomí. Jak se může někdo naučit na motorce, když jej ani nenechají na ní trénovat.
Tak jsem se zavřela na pokoji. Za chvíli se rozpršelo tak, že se cesty změnily v potok. Povečeřela jsem v spusední restauraci, která je spučásti hotelu vedeného panem Hungem. S ním jsem se také v restauraci potkala a on již informován o mém řidičském "umění" mi nabídl celodenní tour po okolních zajímavostech se soukromým řidičem.Spát jsem šla s tím, že pokud chci vidět všechna za místa, která jsem si naplánovala, nezbývá mi, než si tu tour zaplatit.
Žádné komentáře:
Okomentovat