Na motorce za krásami Dong Van Geoparku a odpolední procházka po okolních políčkách

Oblast kolem Dong Vanu je již několik let vyhlášená geoparkem pod UNESCO. Rozhodně má proč. Zdejší zvlněná krajina plná skal a skalních homolí. Mezi nimi zdejší etnika pěstují rýži a řepku olejnou.
Krajinou vede několik úzkých silnic, po kterých se projížději hlavně motorkáři.
Včera jsem naznala, že nejbezpečnějším způsobem, jak se podívat po okolí, bude zorganizovaný výlet na motorce s řidičem. Mr. Hung, majitel penzionu a cestovní agentury mi nabídl celodenní výlet po okolí se zastávkou na nejsevernějším bodě Vietnamu - věži Lung Cu, v starém královském obydlí kdesi v horách a u průsmyku Ma Pi Leng. Cena ne zrovna malých 50 dolarů, ale jinak bych se tam nedostala. Motorku jsem si ani nepůjčovala. Původně jsem se chtěla naučit jezdit na motorce ve Vietnamu (prý je to skvělá země na učení), ale tady v Dong Vanu jsou ty silničky plné serpentin a výmolů a prý to může snadno podklouznout.
Tak jsem se nechala po okolí vézt.
Počasí se dnes mělo vyvézt, tak jsem po osmé dostala přiděleného postaršího zavalitého Vietnamce, který neuměl ani slovo anglicky
a jedno oko pod tlustými brýlemi měl nateklé, jakoby do něj dostal pěstí. Vietnamec dostal instrukce a mohli jsme vyrazit na cestu.
Zastavovat jsem jej mohla na focení, kdy se mi zachtělo.
Cesta na věz Lung Cu měla trvat hodinu. Od Dong Vanu je vzdálená zhruba 26 km. Ze začátku se nad vrcholky skalnatých hor povalovala mlha, ale do poledne byla obloha modrá a bez mráčku.
Jízda byla občas adrenalin na těch výmolech. Téměř před každou zatáčkou se troubilo, aby případní protijedoucí uhnuli z cesty.
Krajina byla úžasná. Úžasný byl i pohled na údolí nad nímž se na kuželovitém kopci tyčí hraniční věž Lung Cu. Již pi cestě jsme míjeli místa, kde byla cedule upozořnující na hranici.

Věž Lung Cu byla postavená v roce 2010 na nejsevernějším místě Vietnamu. Na jejím vrcholu vlaje velká vietnamská vlajka. Ve vesnici pod věží se prodávají vstupenky. Cena 20 tisíc. Řidič mě pak vyvezl na parkoviště pod vrcholem. K věži to bylo ještě 300 schodů. V průvodci uvádějí, že bude potřeba ukázat pas a povolení ke vstupu do Provoncie Ha Giang. To jaksi neplatí. Již včera během ubytovávání jsem se na to povolení ptala, protože mi jej měli vystavit na hotelu, ale prý tu nikdo žádné povolení po nikom nechce. Ani jsem tu žádného policajta nebo celníka neviděla. Vstupenku mi zkontrolovala dívka v tradičním kroji etnika Hmongů. Ze začátku jsem byla jedinou evropskou návštěvnicí. Vystoupala jsem až na vrchol věže ke stožáru s vlajkou. Nejlepší výhled byl ale z terasy pod věží. Oblačnost se protrhala a bylo vydět daleko. Během focení jsem najednou zaslechla češtinu. Neskutečné. Že zrovna na nejsevernějším bodě Vietnamu potkám skupinku Čechů, kteří mají za průvodce kamaráda Vietnamce z Česka. Přijeli sem na svátky TET a projíždějí severní Vietnam a bydlí u rodin. Udělali jsme si společné vrcholové foto. Za zády jsme měli již čínské území.
Po prohlídce věže jsme zamířili směr bývalé sidlo krále Monga. To je ve vesnici kdesi v horách. Opět jsme projíždeli neuvěřitelně zajímavou krajinou.
Řidič mě vysadil v malé vesnici u cesty vedoucí k ''paláci'' ze dřeva. Cestu lemovali prodejci tradičního občerstvení.
Vstupné do této dřevěné historické budovy 20 tisíc.
Vybavení bylo skromné. Pár stolů, kuchyně a fotky bývalých majitelů domu.
Odtud jsme zamířili zpět do Dong Van na oběd. V ceně jsem měla, co jsem chtěla z karty restaurace, kterou také vede Hung.
Po hodině mě opět vyzvedl řidič a zamířili jsme po silnici směr Meo Vac k průsmyku Ma Pi Leng. Již za prvním kopcem se přede mnou objevilo neuvěřitelné panorama údolí s kuželovitými kopci. Vyhlídka na Ma Pi Leng je od Dong Vanu vzdálená 11 km. Zde bylo docela živo. Je to jedna z hlavních atrakcí regionu. U domku na vyhlídce bylo zaparkováno množství motorek a většinou místní se fotili na terase nad srázem. Průsmykem teče řeka Nho Que.
Do Dong Vanu jsem byla dovezena po druhé. Měl to být celodenní výlet, ale jaksi jsme to stihli rychle. Tak jsem se vydala pěsky obejít okolí městečka. Po cestě na motorce zpět jsem viděla v polích pasoucí se vodní buovly, tak jsem k nim zamířila. Pasačka pospávala na námezí. Našla jsem stezku vedoucí do polí a po úzkých cestičkách vedoucích mezi jednotlivými políčky se dostala okruhem zpět do centra. Pak jsem to od historické části vzala doleva podél skalní stěny na druhou stranu a opět zašla do polí.
V malé tůni v polích běhaly tři děti s košíky v ruce a snažily se chytit nějakou rybu. Jejich rodiče je pobaveně pozorovali. Na některých polích kvetla řepka olejná.
Kolem páté jsem pak zamířila zpět na hotel. Spokojená s množstvím fotek, které jsem dnes stihla pořídit.