Třetí den v Dong Van Geoparku: nedělní dopolední trh a polední výšlap podél hranice s Čínou aneb Jak se lze na poledne u místních opít rýžovým šnapsem

Je neděle a v Dong Vanu a i Meo Vac probíhají tradiční trhy, kdy se místní etnika z okolních vesnic sjedou do "města" nakoupit a nebo prodat.
Při pohledu z okna mě čekal opět nádherný slunečný den. V plánu jsem měla procházku po trhu, který mám přímo před hotelem, a pak  nějaký ten trek po okolí. Rozhodla jsem se pokračovat po stejné cestě jako jsem se vydala včera směr západ. Podle ručně malované mapy měla kolem hor na severní straně města vést cesta, která by mě opět dovedla do města.

Nejdříve jsem ale zamířila na trh ulovit nějaké záběry místních lidí. A byl to doslova ráj na dělání fotek. Snažila jsem se fotit diskrétně. Nikdo se ale nad mou přítomností a foťákem nepozastavoval. Ani neprotestoval. Ani mi nenutili zboží. Procházela jsem se tam s foťákem asi hodinu. U jednoho stánku jsem posnídala nudlovou polévku. Jen za 25 tisíc.
Po jedenácté jsem se vydala na procházku. S tím, že snad někam dojdu. Značky tu nikde nejsou. Zamířila jsem podél skalní stěny směrem na západ. Nejdříve po betonové cestě. Vystoupala jsem na rozcestí a zvolila cestu do prava, která, jak jsem doufala, povede horami nad městem a dovede mě na druhou stranu Dong Vanu. Zašla jsem za roh a uviděla nějakou vesnici. Za mnou se objevil páreček, který se vracel z města. Muž v rádiovce se ochotně nabídl na pózování před foťákem s vesnicí za zády. Pak zavolal na svou ženu, která se zdráhala a mohla jsem je vyfotit společně. Anglicky nemluvili samozřejmě ani slovo, ale posunky jsem byla pozvána do vesnice. Jak jsme přicházeli, místní z mé návštěvy měli legraci a když nás míjeli tři kluci, zřejmě na mého hostitele pokřikovali, že si vede novou ženu. Byla jsem pozvána k nim do domu. Celý prostor v přízemí sloužil jako jídelna a kuchyň. Na hliněnou podlahu donesl stůl. Jednu židličku pro mě a jednu pro sebe a začal do konvičky připravovat zelený čaj. Jeho žena se k nám neposadila, seděla na šprušli žebříku. Kolem pobíhalo pět malých dětí. Podle posunků ale jen dvě byly jeho, ostatní byly z vesnice.

Po prvním šálku čaje donesl nádobu s jakousi tekutinou. Dal mi přičichnout. Nějaký šnaps. Zřejmě rýžové víno. Donesl dvě štamprle a nalil nám oběma. A na ex. Takhle jsme popíjeli čaj a kořalku. Dostala jsem mandarinku. Oloupala ji a začala nabízet dětem. Ty se nejdříve zdráhaly, ale jak si vzalo jedno, další už se taky přidaly. Všichni z toho měli legraci. Po asi čtvrtém šálku čaje a šestém panáku vína jsem to jeho nalévání mě ukončila s tím, že mě čekala cesta do Dong Vanu. Vše jsem vysvětlovala posunky. Vypadal, že by si mě tam nechal. Dostala jsem další mandarinku, kterou jsem si již měla nechat. Potřásla si s usměvavým hostitelem rukou a vydala se ven z vesnice. Alkohol již zapůsobil, takže se mi šlo lehce a svět mi připadal najednou krásnější. Smála jsem se ještě asi hodinu tomuto neuvěřitelnému zážitku. Ten smích byl samozřejmě způsoben tím vínem.
Na tom rozcestí jsem tentokrát zvolila tu druhou cestu a doufala, že opět nebude končit v nějaké vesnici. Do jedné vesnice jsem po pár stech metrech došla, ale cesta pokračovala dál po vrstevnici kolem hory. Zamířila jsem kolem hory do prava. Přede mnou se rozprostíralo úžasné panorama pohoří odděleného hlubokým údolím.
Hliněná cesta kopírovala horu a já procházela dalšími vesnicemi o pár domcích. Všude mě zdravili usměvaví místní. Ani jednou jsem se nesetkala s otravováním a dožadováním se peněz. Všem stačilo jen zamávání. Dokonce se někteří chtěli se mnou vyfotit na můj foťák. Brzy mě jedna cedule upozornila, že jsem v hraniční oblasti. Protější pohoří již byla Čína. V jedné vesnici byla dokonce cedule s nápisem hraniční pás. Už jsem šla asi dvě hodiny, když jsem narazila na starší francouzský pár, který se na trasu vydal z druhé strany a opět to otočil v jedné vesnici, když nemohli najít cestu do Dong Vanu. Ti mi řekli, že se po tel cestě za chvíli octnu ve městě. A opravdu. Za chvíli jsem obešla horu, octnula se v další vesnici, ze které již cesta vedla dolů do města.
Celá vycházka mi zabrala asi čtyři hodiny, z toho asi půl hodiny jsem popíjela s místními.
U jednoho pouličního stánku jsem se nechala zlákat vodou z kokosu a u dalšího si dala bagetu bahn me. A pak již zamířila na hotel. Pomalu se dostavovala kocovina.
Myslím, že dnešní den bude patřit k těm nejlepším na této cestě. První den v Dong Vanu jsem si myslela, že tři dny bude moc a že se ten poslední den budu nudit, ale celý pobyt tady na konci Vietnamu byl skvělý. Krajina je neskutečně rozmanitá a místní lidé milí a pohostinní.