Na kole po okolí Hue

Dnešek měl být ve znamení projížďky na kole po okolí Hue, kde se zkrývá několik královských tumb a pagod. Po snídani jsem si šla půjčit horské kolo k jedné z restaurací, kde měli vystaveno několik nově vypadajících horských kol. Cena za půjčení byla 100 tisíc dongů a řidičák jako záloha.
Dnes je pod mrakem, ale vlhkost a horko by se daly krájet.
Projela jsem rušnou ulicí Le Loi, která kopíruje jižní břeh Parfémové řeky. Před vlakovým nádražím zahnula doleva na ulici Dien Bien Phu. Ta mě dovedla k Espalanádě Nam Giao, která bývala nejvýznamnějším náboženským místem Vietnamu. Zde prováděli císaři dynastie Nguyen obětování zvířat.
Místo je dnes klidným borovicovým parkem. Uprostřed stojí oltář.
Pokračovala jsem směr pagoda Tu Hieu. Dříve než na ni jsem narazila na jinou pagodu. Areál byl plný dekorace a pozlacených soch.
Brána s nápisem Tu Hieu se objevila po několika stech metrech jízdy. Cesta mě zavedla do borovicového lesa. Po jedné straně byla mezi stromy ukryta chátrající věž a na druhé straně byla cesta vedoucí k pagodě z roku 1843. Kolo jsem nechala u cesty. V areálu žije několik budhistických mnichů. Také zde byla skupina vietnamských návštěvníků a já se opět stala objektem fotografického zájmu.
Při odchodu to na mě zkusila jedna z prodejkyň suvenýrů, že prý za parkování pět tisíc. Dělala jsem, že neslyším a jela pryč. Požadavek parkovného mi tu kolikrát přijde pěkně ujetý.
Po necelých dvou km jsem dojela k areálu hrobky císaře Tu Duc. Je to jedna z nejvýznamnějších tumb v okolí. Tu Duc byl jedním z nejdéle vládnoucích císařů dynastie Nguyen. Vládl od 1848 do 1883. Areál tumby byl vystaven již v letech 1864-67 a císař si jej navrhl sám. Dokud žil jej využíval na rekreaci.
Kolo jsem dala k hradbám u pokladny. Zde jsem se parkovnému nevyhla. 2 tisíce. Vstupné pak 100 tisíc.
Areálu dominuje jezero Luu Kiem. Na levo je areál, kde si císař užíval s konkubínami.
Zajímavostí je, že místo hrobu císaře je neznámé. Byl totiž pochován s pokladem a aby se zabránilo vykradení hrobu, byla všem 200 sloužících, kteří jej pochovávali, useknuta hlava.
Obešla jsem zbytek areálu a vydala se před bránu poobědvat. Zvolila jsem levnou zeleninovou polévku s nudlemi za 40 tisíc.
Po obědě jsem pokračovala dál. Silnice se najednou změnila v polňačku. Dodrkotala jsem se k ukryté stavbě, která mohla být a nemusela hrobem krále Thieu Tri. Brána byla zavřená, tak jsem si ji jen vyfotila a pokračovala dál. Opět jsem se dostala na asfaltku a dojela do jakési vesnice mezi rýžová pole. Na rozcestí hledal cestu k hrobce Minh Mang pár na motorce. Nakonec se zeptali místního a ten nám ukázal cestu, která nás zavedla na hlavní tah vedoucí kolem řeky. Po cestě jsem zastavila u další tumby. Zdá se, že je tu více hrobek, než co je uvedeno v průvodci.
Pokračovala jsem dál. Přejela přes most přes Parfémovou řeku a zahnula doleva podle směrovky na tumbu Minh Mang. U silnice byla velká cedule s nápisem Minh Mang, motorky a kola nechte tady. A týpek na mě mával, že je to tady. Bylo mi ale divné, že tam nebylo více motorek nebo zájezdní autobusy. Odmítla jsem týpka s tím, že budu pokračovat. Mlel cosi o tom, že za 60 km je laoská hranice. Ha, ta mě tak zajímala. Je fakt, že jeho restaurace stála u starých hradeb, ale byl to jeden z těch podnikavců, co chce na památce něco vydělat, i když je mimo hlavní vchod.
Objela jsem po silnici areál a dojela k mostu. Značka byla tak nejednoznačná, že jsem most přejela a zahnula doleva až za ním. Cesta mě dovedla k ceduli, kde byla šipka na jinou hrobku. Ta byla odtamtud 4 km. Vydala jsem se tedy po úzké betonové cestě vedoucí vesničkami ukrytými mezi palmami a banánovníky. Když jsem po nějaké době dojela k ceduli odkazující na jinou hrobku a pak k ceduli, kde se uvádělo, že hrobka Gia Long ještě 3 km, otočila jsem to zpět. Bylo po druhé hodině.
Přejela jsem zpět most a zahnula doprava a za chvíli jsem spatřila ceduli a parkoviště u hrobky Minh Mang. Okamžitě na mě začala mávat jedna z prodejkyň, že mám u ní zaparkovat. Na dotaz, kolik za to chce, mi řekla, že deset tisíc. Na to jsem jí řekla, že to je moc, že jinde se platí dvojka. A ona, že oukej, že zadarmo, ale pak si u ní koupím vodu. (Láhev vody jsem po návratu usmlouvala z 25 na 15. V běžných obchodech je za 10 tisíc).

Vstupné do areálu hrobky bylo opět 100 tisíc. Velkou část areálu zaujímá jezero. Středem se pak táhne několik staveb. Prošla jsem se všemi, došla k opevněnému pahorku, kde je pohřben císař Minh Mang a podél jezera se vrátila k bráně. V tom horku jsem dostala chuť na kokosovou vodu. Kupodivu za jeden kokosový ořech chtěli jen 30 tisíc. Dostala jsem vychlazený z ledničky, sedla si na lavičku u jezera a relaxovala.

 

Po vypití tekutiny jsem ještě prodejce požádala o rozseknutí ořechu a lžičkou vydlabala obsah. A pak již mě čekala jízda zpět do Hue. Byla jsem od něj vzdálená 12 km. Po stezce jsem projela pod mostem a dostala se na hlavní. Přejela most a zabočila směr tumba Khai Dinh, která byla po cestě zpět. Z dálky jsem ji mohla vidět, jak si trůní na kopci. Trochu ve francouzském stylu. Zde jsem se ale již nezastavovala. Dalších sto tisíc se mi nechtělo vydávat. Před areálem stálo dost autobusů. Pokračovala jsem po silnici dál směr Hue. V půlce cesty začalo mírně mžít. Déšť je hlášen až na zítřek, ale ta dnešní vlhkost a horko dávaly znát, že se něco přižene. Poslední kilometry byly o ostražitosti v hustém provozu.

Kolo jsem vrátila po čtvrté a šla ze sebe smýt ten pot a prach.