Přílet do Hanoje aneb Konečně mezi usměvavými lidmi

V 18:50 místního času (ve Vietnamu je o hodinu méně než v Hong Kongu, o proti střední Evropě plus šest hodin) jsem přistála na hanojském mezinárodním letišti Noi Bai. V hale na imigračním jsem si stoupla do fronty na vyřízení popříletového víza. "Zvací dopis" jsem již měla vyřízený několik měsíců dopředu, imigrační formulář jsem si také stáhla a vyplnila dopředu. K tomu jsem ještě dodala dvě fotky. Zde jsem se poprvé setkala s tím, že se imigrační úředník usmál. V Hong Kongu jsem se s žádným úsměvem nesetkala.
Odevzdala jsem vše potřebné s pasem a šla si sednout a počkala, až mi do pasu nalepí vízum a zavolají, abych si pas vyzvedla a zaplatila poplatek 25 USD. To byly jediné americké dolary, co jsem si s sebou vezla. Sice je ubytování uvedeno v dolarech, ale já budu platit v místních donzích.
Pak jsem prošla pasovou kontrolou, dostala razítko do pasu a šla si vyzvednout batoh. V příletové hale na mě již s cedulkou s mým jménem čekal řidič, který mě měl odvézt do hostelu Capsule. Kdybych dorazila ve dne, asi bych se zkusila z letiště do centra dostat autobusem, který prý běžně jezdí. Přiletěla jsem ale za tmy a vzhledem k upozornění v průvodci, že se v Hanoji vyskytují podvodní taxikáři a dvojité hotely se stejným jménem, jsem si dopředu v hostelu domluvila odvoz z letiště.
Jěstě jsem si do začátku v bankomatu vybrala dva a půl milionu (haha) a nechala se přátelským a ochotným mladým řidičem v moderním autě (kde na to v chudé komunistické zemi vzal?) odvézt do centra Hanoje. A během jízdy sledovala tu nechvalně vyhlášenou šílenou hanojskou dopravu bez pravidel. Skůtry převažují a kromě toho, že se na něm v klidu veze i čtyřčlenná rodina, viděla jsem i slečnu držíci jednou rukou plyn a druhou píšící na mobilu sms. U silnice pak seděla žena a nabízela množství různobarevných helem.
Další setkáni s přátelskou tváří proběhlo na hostelu. Recepční mi ochotně vynesl batoh až do pokoje a také jsem si konečně promluvila s prvními normálními cestovateli.
Zamčela jsem si věci do vlastní skříně u postele (a díky zavěsu mámni soukromí) a vydala se někde něco povečeřet. Na rohu ulice u neogotické katedrály sv. Josefa z konce 19.století jsem sedla do pouliční jídelny a dala si Pho bo (nudlovou polévku s hovězím masem). Cena 50 tis.dongů (cca 2€). Konečně něco chutného. Pak jsem se prošla ulicí sem a tam a vydala se odpočinout. Natěšená na další den.