Katka na cestách: Setkání se Sirem Thomasem Liptonem na jeho oblíbeném odpočívadle a prohlídka největší čajové továrny Dambatenne

Podle předpovědi mělo být dnes pěkné počasí. I přesto jsem si ráno přivstala a před sedmou sešla do centra na autobusovou zastávku označenou cílovou stanicí Dambatenne. Cílem dne byl trek od největší srílanské čajové fabriky k místu, kde s oblibou sedával Sir Thomas Lipton - muž, který založil známou značku čajů a vymyslel čajové pytlíky.
Sir Thomas Lipton, jehož značka čajů je k dostání i v Česku, pocházel ze Skotska. V roce 1890 koupil pozemky nedaleko Haputale a vybudoval zde rozsáhlé plantáže a fabriku na výrobu čaje, která se dnes podílí ze 70 % na srílanské produkci černého čaje, který pak putuje na export. Během svých obchůzek kolem plantáží prý rád sedával na jednom místě, ze kterého je pěkný výhled na širé okolí. A právě toto místo dnes nese název "Liptonovo sedátko" neboli Lipton's Seat. Během posledních let se toto místo stalo oblíbeným místem mezi turisty.

A protože se doporučuje se vydat na Lipton's Seat brzy ráno, předtím, než se vyhlídka zahalí do mlhy, vstala jsem v šest a před sedmou sestoupila do centra Haputale. V pekárně jsem si koupila něco k snídani a pak si šla stoupnout na zastávku autobusů mířících do Dambatenne. Ta je u cesty odbočující nahoru do kopců.
Autobus přijel před půl osmou. Nasedla jsem dovnitř. Za chvíli dorazili další tři západní turisté. Většina ostatních se nahoru nechala vyvézt tuk-tukem. Tuk-tukáři i mě nabízeli tutu možnost za 800 Rs. Jen nevím, jestli to byla cesta nahoru, nebo zpáteční, protože jak se později ukázalo, bylo to docela daleko. Čajová továrna je od Haputale vzdálená necelých 10 km a poté je třeba pěšky zdolat ještě asi 6 km až na ono Liptonovo sedátko.

Autobus mě vyvezl k továrně za 38 Rs. Jeho konečná byla přímo před vchodem do továrny. Zde byli přichystaní další tuk-tukáři, kteří se snažili turisty přesvědčit, že je to namáhavý a dlouhý výstup.
Namáhavý tedy byl. Alespoň ze začátku. Silnička stoupala z vesničku u továrny nahoru mezi čajové plantáže. Sběračky čaje stoupaly cestičkami ve svazích a pomalu zaujímaly místo, kde ten den budou trhat čajové lístky.
Podél cesty byly rozmístěny různé citáty vztahující se k ochraně přírody. Velmi aktuální a pravdivé citáty.

Obloha byla stále jako vymetená, slunce svítilo. Ty první dva kilometry byly o stoupání, během něhož jsem musela dělat přestávky. Nejen, abych se vydýchala, ale také abych si vyfotila okolní krajinu. Jakmile jsem se dostala pod vrchol svahu, kde byla směrovka ukazující 3,5 km k Liptonovu sedátku, přestala silnice stoupat. Šlo se po hřebenu mezi zelenými kopečky, kolem osad zaměstnanců čajové továrny.
Kolem mě celou dobu projížděly tuk-tuky s turisty. Došla jsem na rozcestí, kolem něhož pracovaly sběračky. Odtud to bylo do cíle 1,4 km. Zde se také platilo vstupné. Oproti udávané ceně 50 rupií se cena zdvojnásobila. Nevím, jestli mi to dali za sto rupií kvůli tomu, že se cena opravdu zvedla a nebo proto, že jsem nevyužila služeb tuk-tukářů.
Poslední úsek se opět stoupalo. Ale nebylo to již tak prudké, jako ty první dva kilometry. V dálce na obzoru se formovaly mraky a naznačovaly, že později během dne se změní počasí (jak tomu bylo ostatně pořád kolem Haputale).

Když jsem konečně vystoupala na místo, kde parkovali tuk-tukáři a lidé se fotili na terase kavárny, převalovala se již nad údolím pod Lipton's Seat mlha. Ještě jsem stačila zahlédnout nějaké ty kopečky, ale za chvíli bylo kolem bílo. A to bylo deset hodin dopoledne. Měla jsem hlad a chuť na čaj, ale první jsem se šla vyfotit se sochou Sira Liptona, kterou na místě, kde sedával, umístili. Na ceduli je zde i uvedena historie toho, jak zde založil čajové plantáže.

Sedla jsem si k jednomu stolu na terase malé čajovny a jeden z místních, co zde obsluhují se mě zeptal, zda chci konvici čaje. Řekla jsem, že jo. Než mi čaj přinesli, přistál přede mnou tác s talířem roti, luštěninovými kuličkami a chilli omáčkou. Jídlo mi přišlo opravdu vhod. A čaj byl vynikající. Vypila jsem jej přes půl litru. Nikam jsem nespěchala, tak jsem seděla na terase, popíjela čaj a pozorovala mlhu valící se kolem sochy Sira Liptona.
Po jedenácté jsem zaplatila účet 650 Rs. za občerstvení a vydala se na zpáteční cestu dolů. Slunce docela pálilo. Česačky čajových lístků pracovaly na svahu a na rozdíl od oblasti Ella, kde během výstupu na Little Adams Peak požadovaly foto a poté peníze, zde žádná o peníze nežádala a ani jim nevadilo, když si je někdo z dálky vyfotil.

Došla jsem nad údolí s čajovou fabrikou Dambatenne. V zatáčce zde na obrubníku seděly česačky a nově příchozí před ně na zem z pytle vysypaly čajové lístky. Nejstarší na mě zamávala a přizvala mě, ať si k nim přisednu. Měly pauzu na oběd. Zajímalo mě, kolik toho musí denně nasbírat. Prý 18 kg. Do jednoho pytle se vejde deset kg.
Nejstarší česačka mi lámanou angličtinou řekla, že je jejich vedoucí a dohlíží na mladší kolegyně. Některé měly červené zuby od žvýkání betele. Chvíli jsem s nimi seděla. Hlavní česačka mi pořád něco vyprávěla v tamilštině nebo sinhálštině. Pak se po silnici přiblížil sekuriťák, česačky zbystřily, nacpaly do pytlů čajové lístky a já jsem se s nimi rozloučila. Zřejmě pak šly svůj sběr odevzdat.

Došla jsem k čajové továrně. I když jsem již dvě výrobny čaje na Srí Lance navštívila a vím, jakým procesem čajové lístky procházejí, než je z nich hotový čaj, nenavštívit slavnou Liptonovu továrnu by byl hřích. Vstupné bylo 250 rupií, ale prohlídka rozhodně nebyla na takové úrovni jako ta v Uva Hapewatte u Elly. Žádná ochutnávka a nabídka čajů ke koupi byla velmi omezená a předražená. Zajímavostí je, že zde vyrábějí jen černý čaj a hlavně jemně nasekaný. Takový ten, co najdeme v čajových pytlících.

Ve skupince návštěvníků, se kterými jsem měla tour, byla i údajná pravnučka pana Liptona. Průvodci tam ukazovala starou fotografii.
Nasedla jsem na autobus, který dojel před továrnu a vrátila se do Haputale. V centru jsem nakoupila na další den něco na jídlo, protože jsem se chytala brzy ráno s Klárou a Zbyňkem do Horton Plains a po cestě se prý nikde nebudeme zastavovat na snídani. Objevila jsem i stánek s ovocem, kde jsem si koupila meloun, mangosteeny, dvě mandarinky, jablka a velmi zralou guanabanu (nebo také graviolu). Tu jsem pak s mangosteeny spořádala na svačinu.
K večeři jsem si pak u domácích vyžádala nudle s kuřetem.