Dostala jsem výstroj a vydali jsme se k řece, kde jsem počkala, až s pomocníkem sveze raft přes peřeje.
Následovala krátká instruktáž a když instruktor viděl, že pokyny zvládám, vydali jsme se sjíždět řeku. Trasa byla dlouhá jen pět kilometrů a nejobtížnější peřeje byly kategorie III. Dříve tu prý měli i peřeje nejtěžší kategorie, ale kvůli nádrži, kterou postavila hydroelektrárenská společnost o pár kilometrů výše, už tyto úseky nemají dostatek vody. Navíc do roka a půl kvůli hydroelektrárně skončí veškerý rafting na řece, protože voda bude tažena tunelem přes turbíny a v původním korytu řeky toho moc nepoteče.
Kitulgalu a její obyvatele čeká úpadek. Rafting je totiž hlavním lákadlem a jezdí sem kvůli němu i Srílančani.
Splavili jsme jedny peřeje a když jsme se dostali k místu, kde stával filmový most přes řeku Kwai, zakotvili jsme u břehu. Lasita mi ukázal místa, kde byl most upevněn ve skále. Stále tu ze skály trčí dráty. A lokomotiva je na dně řeky. Nezdá se to, ale prý je zde pěkná hloubka. Oproti filmu ale toto místo vypadá menší.
Propluli jsme peřeje pod betonovým mostem, po kterém jsem se prošla včera, a zakotvili jsme u břehu. Kluci vytáhli raft na břeh a vydali jsme se přes most na canyoning. Zastavili jsme se v rotestavěné betonové stavbě, kde budou elektrárenské turbíny.
Za budovou jsme vstoupili do lesa, kudy tekl potok. Oproti řece, na které občas plavala nažloutlá pěna, to byla čistá voda. Po stezce jsme vystoupali do horních pater, kde začínala kaskáda. Voda zde stékala po skále do tůní. Lasita mi vysvětlil, jaké budou pokyny a jak se mám pohybovat po skále. Ta, když je mokrá, dost klouže.
Jako první jsem měla skočit do docela úzké tůně. Poté jsme se kouzali po zadku po skále. Skákali jsme z vyšších pater do nižších. Voda byla příjemně osvěžující. V korunách stromů skákaly opice.
Lasita mi ukázal strom, který jako rozstřikovač vypouštěl z různých svých částí pravidelně vodu. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Když jsme se dostali do nižších pater kaskády, kudy voda už netekla, vrátili jsme se k řece. Předtím, než jsme pokračovali v raftingu, dali jsme se čaj.
Rafting jsme ukončili o půl jedné u hotelu Plantation. Kluci pak raft naložili na tuk-tuk.
Když jsme se vrátili na hostal, nabídl mi Lasita, že mi ukáže asi 12 km vzdálený vodopád. Jen jsem se převlékla, nabalila věci a počkala, až přijede. Výlet byl na skútru a cesta serpentinovitou silnicí zabrala asi 45 minut. Zastavili jsme na parkovišti u cedule s nápisem Aberdeen Waterfall.
K vodopádu jsem ale musela nejprve sestoupat. A to zmamenalo, že nazpět mě bude čekat dost strmé schodiště. Lýtka jsem měla ještě namožená z toho výstupu na Adam’s Peak.
Sestoupali jsme deštným lesem do údolí. Z pravé strany se přede mnou otevřelo monumentální panorama vodopádu padajícího asi ze 70 metrové výšky. Pod ním bylo jezírko obklopené velkými balvany.
Porozhlédli jsme se po okolí a pak nastal výstup nazpět nahoru na parkoviště. Pěkně mi to dalo zabrat. Lýtka po zdolání Adams Peaku bolela a na schody jsem byla již pěkně alergická. To schodiště bylo strmé a vlhký vzduch způsobil, že ze mě za chvíli lilo. Nahoru jsem vyfuněla.
Protože jsem ještě pořádně neobjedvala a chtěla jsem si koupit nějaké ovoce, vzal to Lasita jinou trasou a na hlavní silnici mi zastavil v občerstvení, kde jsem si koupila nějaké pečivo, jogurt a v dalším stánku oblíbené mangosteeny a malý vodní meloun. Vše jsem pak spořádala na terase mé chatky.
A protože jsem dnes začala rozdávat cigarety, které s sebou táhnu už měsíc jako možné spropitné, zaměstnanci v bungalovu si mě dost hleděli a přichystali dobrou večeři v podobě nudlí.
Žádné komentáře:
Okomentovat