Národní park Horton Plains je nádhernou náhorní planinou ve vnitrozemí Cejlonu. Je to trochu jiná Srí Lanka. Díky nadmořské výšce přesahující 2 tisíce metrů je zdejší vegetace odlišná od té, co roste na pobřeží a nebo i v okolí Haputale. Mezi zahraničními turisty i domácími výletníky je tento národní park oblíbený hlavně kvůli místu zvanému "World's End" - tedy Konec světa. Za jasných dní je z této vyhlídky z vrcholu skalní stěny opravdu nádherný výhled. A protože před polednem většinou zakryje výhled z Konce světa mlha, vyrážejí mnozí na trek Hortonskými planinami až na Konec světa brzy po ránu.
Od Haputale je brána národního parku vzdálená okolo 30 kilometrů. Podle LP stojí doprava do parku okolo 4500 Rs a vstupné se odvíjí od počtu osob ve skupině, která dojede v tom či onom dopravním prostředku. A abych tyto náklady snížila, napsala jsem na FB stránky Čechů a Slováků na Srí Lance dotaz, zda bude někdo ve stejném termínu jako já v Haputale a bude chtít jet na Konec světa do Hortonských plání se mnou, že bychom se podělili o náklady. Ozvala se mi Klára a Zbyněk a poté, co jsme se sešli v Elle, jsme se dohodli, že se zeptáme na našich ubytováních v Haputale na možný odvoz. Můj pan domácí mi řekl, že se mám zeptat nějakého tuk-tukáře. Že by to mělo stát okolo 4500 Rs. Pan domácí v ubytování, kde bydlela Klára se Zbyňkem, to měl mnohem lépe zorganizované a dohodl odvoz autem (tři do tuk-tuku by nevzal) za stejnou cenu. Odjezd v pět ráno.
Takže jsem si natočila budíka na půl pátou. Včera po návratu z Lipton's Seat jsem si nakoupila proviant na snídani.
Po páté mě nabrali u silnice pod mým ubytováním. Nakonec to nebylo auto ale minivan. Cesta do národního parku trvala hodinu a půl. Silnice byla plná serpentin a v ne dobrém stavu. Kolem půl sedmé začínalo svítat. Řidič nám zastavil na vyhlídce na focení. A když jsme pak pokračovali k bráně parku, uviděli jsme v travinách před lesem velkého srnce (nebo jelena). A o kus dál se pásly laně a další jelen ležel v trávě a bez zájmu nás sledoval.
U brány do parku je pokladna.
Několik dalších skupinek právě kupovalo lístky. Protože jsme byli tři (řidič za nás pokladní něco řekl, asi, že jsme tři a jedeme v dodávce), platili jsme každý 3750 rupií. Kdybych sem jela sama, zaplatila bych asi 5200 Rs. Se vstupenkou jsme jeli dál až ke správě parku, kde začíná celý devítikilometrový trek. Brát si s sebou průvodce není potřeba. Trasa je velmi snadná. Řidič nás nechal na parkovišti s tím, že bude čekat u cesty a my se vydali k budově správy parku, kde je informační centrum. V něm se lze dozvědět něco o zdejší fauně a flóře. Jedním ze symbolů parku je právě jelen (sambar deer). A v parku prý také žijí leopardi. Jednoho měli vycpaného v informačním centru společně s fotografiemi.
Součástí expozice byla i sbírka motýlů, paroží a novinové články o prohřešcích, kterých se dopustili v parku turisté. Na Konci světa skončilo i několik turistů toužících po perfektním selfie. Na začátku roku to byla jedna Němka, která z útesu spadla.
Předtím, než jsme mohli vstoupit na stezku vedoucí parkem, museli jsme projít kontrolou nejen vstupenek, ale hlavně toho, co s sebou vláčíme. Do parku se nesmí brát cigarety a zapalovače a ani žádné plasty. Takže mi moji svačinu z igeliťáku vyndali a zabalili ji do papírového pytlíku. A dokonce z plastovách láhví strhávali (nožem odřezávali) ty plastové etikety. Zbyněk musel nechat cigarety u kontroly, ale na zpáteční cestě je dostal zpět. Zatímco u nás turistů prohlíželi batohy zběžně, domácí návštěvníky dokonce i šacovali. Což je asi oprávněné, protože srílančani na nějakou ekologii kašlou a odpadky klidně odhazují kolem sebe. A možná je šacovali i kvůli tomu, aby nešli do parku třeba lovit.
Po ránu byla ještě zima, ale jak slunce stoupalo, postupně se oteplovalo. Stejně tak se měnilo světlo odrážející se od krajiny. Došli jsme po docela široké stezce na rozcestí, kde začínal okruh. S námi bylo v parku hodně turistů.
Docela často byla slyšet čeština. Ale byla zde i čínská skupina, kterou jsme na trase nechtěli mít a tak jsme čekali, zda půjde doprava a nebo doleva. A podle toho jsme se pak rozhodli, kterou trasou se na Konec světa vydáme. Číňani si nakonec vybrali cestu vedoucí doleva, kterou zvolila i většina dalších návštěvníků hlavně kvůli tomu, že je to ke Konci světa kratší.
A my jsme se vydali doprava. Po této trase jsme nejprve došli k vodopádu Baker's Fall, který byl od rozcestí vzdálený 3,5 km. Po cestě jsme viděli zelené kopce porostlé rododendrony a zvláštně zkroucenými suchými stromy. Kolem tekl potok.
Minuli jsme i malý jez. Vodopád nepatří k největším, ale padající voda byla hlasitá. K vodopádu jsme sešli po krátké cestě plné schodů, která odbočovala z hlavní stezky. Kolem nás hustý les. Kolem cesty jsou rozestavěny stručné informační tabule o zdejší fauně a flóře.
Od vodopádu ke Konci světa cesta klesala. Další 2 km příjemné procházky a octli jsme se na tolik populárním a zároveň nebezpečném World's End. Skalní stěna zde padá do hloubky asi 880 metrů. Obloha byla téměř bez mráčku a kdyby slunce nestálo proti mě, byl by to úžasný pohled. Na plošině u okraje skalní stěny postávaly hloučky návštěvníků a snažily se o dobrou selfie. Hlavně čínské turistky zde pózovali jak na propagandistický leták. Poté, co zde došlo k tomu nedávnému neštěstí natáhli kolem okraje žiletkový drát, který má návštěvníky odradit od přílišnému přibližování okraji. Vystoupali jsme do vyšších pater a posnídali to, co jsme si s sebou vzali. Slunce již dost pálilo. Počasí se nám velmi vyvedlo. Po přicházející mlze nebyla ani památka.
Z Konce světa jsme pokračovali stezkou k "Malému Konci světa", který je odtud nedaleko. To již jsme šli směrem nazpět ke správě parku. Z Konce světa to k němu byly 4 km. Na Little World's End bylo méně lidí a výhledy také stály zato.
Během cesty ke správě parku jsme přecházeli přes geologicky zajímavé horniny. A velkou část cesty jsme šli ve stínu lesa. Kolem poletovali motýli. V deset hodin jsme se octli opět na onom rozcestí, u kterého jsme se brzy ráno rozhodovali, kterou trasou. Proti nám do parku mířily skupinky místních návštěvníků a u budovy správy parku čekala na vstupní kontrolu mládež v bílých školních uniformách. A ta vstupní kontrola do parku teď opravdu připomínala bezpečnostní kontrolu na letišti. Jen rámy jim tu chyběly.
V obchůdku se suvenýry jsem si koupila nějaké pohledy do sbírky a šli jsme najít našeho řidiče.
Po cestě z parku nám ještě zastavil na vyhlídce na focení a během sjíždění serpentin jsme narazili houf opic posedávajících na stromě u cesty. Byly to tzv."beard monkey", oficiální název Purple-faced Leaf Monkeys, česky hulman rudolící. Tato opice je na Srí Lance endemická a navíc je ohroženým druhem. Tak jsem měla štěstí, že jsem mohla vidět oba druhy hulmana, které na ostrově žijí (hulmana posvátného jsem viděla v Tangalle).
Zpět v Haputale jsme se octli před polednem. Našemu řidiči jsme nakonec dali 5000 rupií a šli se najíst. Po hledání nějaké vhodné restaurace jsme sedli do Lettuce & Cabbage na polévku. Pak jsem si dala fish and chips, které ale nebylo z nejlepších. Polévka byla ale dobrá. A servis evropský s příjemnými cenami.
Poté jsem se s Klárou a Zbyňken rozloučila a vydala se na ubytování. Ještě se ale zřejmě potkáme na cestě na Adamovu horu, kam se chystám zítra.
Zbytek odpoledne jsem pak strávila na terase ubytování.
Byl to velmi pěkný výlet. Národní park Horton Plains je jedním z nejhezčích míst, která jsem viděla.
Žádné komentáře:
Okomentovat