Procházka Trincomalee aneb Jelen, kam se podíváš

Poslední den na severovýchodním pobřeží a předposlední den na Srí Lance. Dnes v noci mě čeká přesun autobusem do Colomba, kde poté sednu na vlak do Negomba. 

Ráno jsem si natočila budíka na východ slunce. Vstávalo se ale těžko. Nakonec jsem na pláž došla, ale slunce bylo za mračny. Bylo dusno už po ránu. A ani to moře zde není osvěžující. Nechala jsem se ošplouchnout pár vlnami a vrátila se na ubytování, kde jsem vlezla do o něco více studenější sprchy. 

Snídani jsem vyřešila v malé kavárničce Be Cool, kde jsem jedla již první den po příjezdu. V hlavní nabídce zde mají velkou škálu džusů z čerstvého ovoce a snídani mi naservírovali na pěkném keramickém nádobí, které zřejmě vyrábějí. U vchodu totiž nabízejí ke koupi keramické hrníčky a konvičky. 

Ranní koupel a snídaně mě vyčerpaly. Na chvíli jsem si ještě lehla. V deset jsem se ale donutila vyrazit chytit autobus do Trincomalee. Na programu byla nejen prohlídka staré obranné pevnosti, ale i návštěva tetovacího studia, kde jsem si domluvila schůzku. 

Autobus přijel asi po čtvrt hodině čekání. Za dvacku jsem se nechala dovézt na hlavní nádraží v centru Trincomalee a odtamtud jsem se vydala směrem k mysu zabíhajícímu do moře. Viditelný je již z pláže Uppuveli. 

Podél ulice stály domky rybářů a také několik obchůdků se sušenými rybami, takže po okolí se šířil nevábný odér. 

O kus dál byl na pobřeží plácek, kde autoškoly nacvičovaly se svými klienty zatáčení tuk-tukem kolem kuželů. 

A vedle jsem za plotem uviděla jelínky. Polehávali před jednou z budov, které patří policistům. Jeden na mě zavolal přes plot a naznačil, že mám jít dovnitř si jelínky vyfotit. Nevypadali plaše, ale když jsem se pak přiblížila, utekli. Policista se mě zeptal, zda nemám cigarety. Musela jsem ho zklamat. Zbytek, co jsem měla, jsem dala mahoutovi v MEF. 

Došla jsem k první části koloniální pevnosti Fort Frederick. U příjezdové cesty na mys stojí vojenská hlídka. V pevnosti dnes totiž má sídlo vojenský regiment. Došla jsem k vstupní bráně do pevnosti. Za ní jako bych se octla v koloniální době. To byl jiný svět než samotné město. Kolem starých domů rostly mohutné stromy pokryté orchidejemi. 

Na levé straně je malý buddhistický chrám a na útesu stojí bílá socha Buddhy. Odtamtud je pěkný výhled na zátoku a město. Abych se ale na vyhlídku dostala, musela jsem mnichovi zaplatit dvě stovky. Nevypadal moc přívětivě a zuby měl zhnědlé od žvýkání betelu. 

V prostorách pevnosti také žijí jelínci. A také opice. 

Po cestě jsem vystoupala k hinduistickému chrámu. Poslední úsek cesty je lemovaný stánky s upomínkovými předměty a občerstvením. U vstupu do areálu chrámu jsem si musela zout boty. Chůze po rozžhaveném betonu byl jako chůze po uhlících a ani lněná látka natažená kolem chrámu nebyla chladnější. Doběhla jsem do stínu u chrámu. Uvnitř zrovna probíhal obřad. Fotit se ale nemohlo. 

Hned za chrámem je cíp mysu, ze kterého je prý možné pozorovat velryby. Chvíli jsem koukala na moře pode mnou a doufala, že uvidím nadechující se velrybu, ale jediné, co se nad hladinou nadechovalo, byla mořská želva.

Přeběhla jsem po žhnoucí zemi zpět k botníkům, kde mi za poplatek 20 Rs. hlídali sandále a předtím, než jsem se vrátila zpět dolů k bráně pevnosti, jsem si sedla na terasu jednoho z džusových “barů” a na osvěžení si dala kokos (100 Rs.). Přede mnou bylo panorama celého zálivu a Trincomalee. V dálce jsem mohla rozeznat i Uppuveli. 

A protože se blížila jedna hodina po poledni a ve dvě jsem měla domluvený terním v tetovacím studiu Lesley Ink Tattoo studio & More, sešla jsem dolů do města. Uličky jsou zde relativně malé s malými domky a krámky se vším možným. Do studia jsem došla dřív a i když nebylo na tak moderní úrovni, jako moje oblíbené na Mallorce, hygiena byla dobrá a mladý tatér byl moc šikovný a s motivem slona si pohrál. Muthu teď bude se mnou napořád...

Protože bylo horké odpoledne a mě se již nechtělo pochodovat ulicemi a hledat námořní muzeum, které je prý zajímavé, nasedla jsem na nádraží na autobus a počkala, až se vydá na cestu směr Uppuveli. Zpět ve vesnici jsem si koupila meloun a jogurt, kterým jsem zasytila žaludek. Dobalila jsem si věci, na večeři sedla do protější restaurace Joy Sea Food a objednala si rybu a polévku. Opět vypadla elektřina a tak jsem část večeře snědla při svitu svíček. Rajčatová polévka i ryba byly vynikající a velmi milá a usměvavá majitelka byla dojatá, když jsem jí nechala 200 Rs.dýško, které si zasloužili. Byla to příjemná rodinná restaurace s příznivými cenami.

Do desáté hodiny jsem pak počkala na pokoji.

Mladý majitel penzionu mi zařídil tuk-tuka na autobusové nádraží. V jedenáct mi odjížděl klimatizovaný autobus SuperLine do Colomba. Lístek jsem si před časem koupila online (www.busbooking.lk). Tuk-tukář chtěl za odvoz přijatelných 400 Rs. 

Chvíli poté, co jsem dorazila na nádraží, přijel autobus. Po půl jedenácté začal nástup. Sedadla byla měkoučká a celkem prostorná. A klimatizace také docela příjemná, přesto jsem si na cestu oblékla mikinu. Z okna autobusu jsem pak viděla jelínky procházející se po nádraží. Ti jsou tu snad úplně v celém městě.

V jedenáct jsme vyrazili na cestu, která měla trvat necelých sedm hodin. Nakonec jsme do Colomba dorazili s předstihem a já se i po cestě docela vyspala.

Video: https://youtu.be/R6S2I5G-8BU