Noční výstup za východem slunce na vrchol nejposvátnější hory Srí Lanky - Adam's Peak (Sri Padaya)

Adam's Peak nebo srílansky Sri Padaya je jedním z nejposvátnějších míst na ostrově. Je to hora, kde se setkávají všechna náboženství. Na vrcholu pyramidové Adamovy hory (2243 m n.m.) je ve skále útvar připomínající lidské chodidlo. Tedy alespoň to tvrdí, protože onen útvar je přikrytý různými obětinami a látkami a není možné si ověřit, zda tam něco takového je. Jde o to, že zdejší převládající buddhisté věří, že je to Buddhova stopa. Hinduisté ji zase připisují Šivovi a křesťané a muslimové Adamovi, který se právě zde dotkl chodidlem země, když byl vyhnán z ráje (muslimové považují Adama  za jednoho z proroků). A tak je tato hora, která také nese přezdívku "motýlí" (podle motýlů, kteří prý na začátku sezony kolem ní poletují) nejvýznamnějším poutním místem pro všechny.

Po sestupu se zde v řece všichni omývali

A také velkou výzvou. Aby totiž poutník (nebo turista, kterého zajímá zdejší atmosféra a východ slunce z vrcholu) dosáhl až vrcholu, musí překonat více než 5200 schodů a celkem asi 7 km cestu. Mimo poutní sezonu je možné nahoru vystoupat asi za 2,5 hodiny v závislosti na fyzické zdatnosti každého. Během poutní sezony, která je od prosince do května, může výstup trvat i třikrát tak dlouho. Nahoru se totiž ženou masy věřících všech věkových skupin a v různé kondici. Na cestě tak potkáme skupinky mladých, rodiny s dětmi a dokonce i kojenci, které matky nesou v náručí a i staré téměř nemohoucí babičky opírající se o hůl a pomalu stoupající nahoru.

V neděli byly ulice plné

Je to ale velké divadlo a také silný zážitek se tohoto procesí zúčastnit.
Během sezony je celá 7 km cesta na vrchol osvětlená a podél ní jsou otevřené stánky s občerstvením, kde prodávají čaj, vodu a jiné nápoje a také pečivo a sušenky. Zkrátka s sebou nahoru není třeba nic tahat, vše lze nakoupit po cestě. Prodávají zde i různé ayurvedské masti na namožené svaly a upomínkové předměty. A i absolutní kýče. Celá pouť začíná ve vesnici Dalhousie, která je výchozím místem pro výstup na Adamovu horu. Zde začíná schodiště.

Zde začíná cesta nahoru

A zde je také několik hotelů a penzionů, kde se zahraniční turisté mohou ubytovat.
Když jsem včera dorazila do Dalhousie, překvapilo mě, jak jsou ulice živé. Všude spousta lidí, stánků a autobusů. Vypadalo to jako velká pouť.
A protože se s velkým množstvím lidí počítalo, rozhodla jsem se, že na vrchol Adamovy hory vyrazím o půlnoci, abych tam vůbec před svítáním došla a neskončila někde pod vrcholem. A rozodnutí to nakonec bylo správné. Nakonec se mnou nahoru šla i Klára se Zbyňkem, se kterými jsem do Dalhousie dojela z Haputale. Odpoledne jsme se zašli na oběd a poté na večeři do jejich hotelu.

Neodolala jsem a koupila si kedlubny

V obou případech jsme popíjeli skořicový čaj, který, jak se ukázalo, na mě působil nabuzujícím účinkem a i když jsem vážně chtěla odpoledne a nebo po večeři chvíli spát. Nepodařilo se. Do batohu jsem dala vodu a nějaké sladkosti a ovoce.
O půlnoci jsme se setkali na začátku stezky před mým penzionem Singhbrothers a vyrazili na výstup. Protože na vrcholu bývá zima, přibalila jsem si mikinu a bundu a druhé ponožky. Na vrcholu je totiž nutné se zout. Čekala jsem, že to bude náročný výstup. První část ale stoupala pozvolně. Hned na začátku v prvním chrámu nás odchytli mniši a chtě nechtě jsme museli darovat nějakou částku. Zapsali jsme se do knihy, ve které byla jména všech zahraničních přispivatelů. A částky, které zde údajně darovali přesahovaly tisíc rupií. Každý z nás dal po pětistovce a za to dostal na zápěstí bílý provázek a k němu modlitbu.

Půlkilometrová fronta pod vrcholem

Na vrcholu 

Před nasvětlenou stúpou jsme překonali první prudší schody. A pak to postupně začalo být náročnější. Kolem cesty bylo ale dostatek občerstvovacích stánků. Lidé posedávali na schodech.
Po dvou hodinách na cestě jsme si také sedli do jednoho stánku a dali si čaj a proviant, který jsme si s sebou táhli. Odpoledne jsem si koupila kedlubnu a nyní mi přišla vhod.
Ve tři hodiny jsme splavení od potu dorazili ke schodišti, které dělilo zábradlí. Nahoru se šlo po pravé straně a dolů po levé. Ne všichni toto pravidlo dodržovali. Zejména místní nešli příkladem. A velká část turistů se také rozhodla předbíhat, i když jim to nakonec k ničemu moc nebylo. Pravá strana byla ucpaná a nahoru se postupovalo velmi pomalu. Když jsme najednou vystoupali tři schody, byl to úspěch. Naštěstí jsme měli dost času k dobru.

Zde je ukrytá stopa ve skále

Pomalý postup nahoru nám poté "zpetřovali" nějací nedočkavci, co neustále dokola pořvávali jakousi svou motivační mantru zakončenou slovem "hee puta". A zdálo se, že nejen mě to pokřikování vadí, ale i místní toho měli pokrk. A já jsem postupem času měla čím dál víc pokrk toho, co se na mě lepil zezadu. Těch posledních 500 metrů jsme nakonec šli 2,5 hodiny. A již při pohledu za sebe na ten černý prostor dole mi bylo jasné, že až se rozední a půjdu dolů, nebude to bez závratě. I v noci mě chytala závrať.
Když jsme dorazili k chrámu na vrcholu Srí Pada, museli jsme se zout. V té tlačenici nic příjemného. Místní nechávali svoje žabky na místě, já jsem si boty vzala do ruky a později je nacpala do batohu.

Ranní procesí

východ slunce z vrcholu

Fronta postupovala jedním směrem. Automaticky nás vláčela na úplný vrchol po schodech k místu, kde je pod všemi těmi obětinami ukrytá ona Buddhova, Adamova, či Šivova stopa. Provoz tam korygoval policista. Nenechal nikoho dlouho se klanět. Prošla jsem kolem, zjistila, že nic není vidět a opět ze schodů sestoupila na terasu k velkému zvonu, na který každý zvonil.
Do východu slunce zbývala hodina. Roztáhli jsme si pod sebe na sednoutí pareo a u zdi čekali, až se začne rozednívat. V šest hodin upozornil jeden místní Zbyňka, že se objevili červánky. Pro část lidí, kteří seděli nahoře to byl impulz k odchodu. Postupně se vrchol začínal vylidňovat.

Sestup

Do té doby neustálé zvonění na zvon ustalo. Před východem slunce policisté zavřeli přístup do chrámu ke stopě a začal úklid. Nikdo se na terasu, kde jsme byli nedostal. Jen se dalo odejít. Vůči nám turistům byli ale policisté vstřícnější a nechali nás projít ke zdi, odkud bychom lépe viděli vycházející slunce.
Po východu slunce začala ceremonie. Za doprovodu hudby kolem horního chrámu prošel průvod s nějakými obětinami. Věřící se jich dotýkali a modlili se. Průvod skončil nahoře u stopy. Poté policisté vyzvali všechny, ať se zase posadí a začala modlitba. Mnich přednášel a lidé, kteří byli na horní terase odříkávali modlitbu. Byly to pěkné a poklidné momenty a zážitek. Ten ale narušilo bzučení drona, který se nad námi najednou objevil. Snad všechny to překvapilo a myslím, že i naštvalo. Nechápu, že to zde není zakázáno.

Po skončení ranní molitby jsme se vydali na zpáteční cestu. Stín, který hora během východu slunce vrhá, jsem ale neviděla. Možná, kdybych nebyla na horní terase, ale v nižším patře. Ani mi to ale nevadilo.
Sestup začal docela rychle. Žádná fronta dolů nebyla. Ze začátku se mi trochu rozklepala kolena, když jsem viděla ty strmé schody pod sebou a volný prostor okolní krajiny. Nalevo se táhla stojící fronta mířící nahoru. V ní bylo docela dost zahraničních turistů. Byli to zřejmě ti, co se nahoru vydali až ve dvě ráno. My jsme to dobře vymysleli. Vyšlo to akorát.
Po cestě dolů jsem si musela zajít na záchod. Těch je na trase hodně. Cena se pohybuje kolem 20 - 30 rupií.Ale jsou tací, co se zahraniční turisty snaží natáhnout. Na mě to zkusil hajzldědek. Když mě viděl přicházet, rychle sejmul ceduli s cenou 30 rupií a že prý je to za 50 Rs. Protože jsem ho viděla a zahlédla jsem i správnou cenu, řekla jsem mu, že to ani omylem, že je běžná cena 20 rupií. Vytáhla jsem v mincích dvacku a dala mu ji. Když si mince přepočítal, řekl, že je to málo, že je to za 30 rupií a aby mi to dokázal, vytáhl zase tu cedulku, co zašantročil za zeď.

Dodala jsem mu tedy deset rupií a šla si konečně ulevit. Hajzl- hajzldědek se moc nadšeně netvářil, že jsem se nedala.
Poté jsme si sedli na čaj. Zde jsme dostali férovou cenu 50 Rs za hrnek. Už jsme nemuseli nikam spěchat, ale aby nám nezatuhly svaly a nešli jsme v pařáku, dopili jsme čaj a pokračovali v cestě dolů. Na rozdíl od místních nám ten sestup šel rychle. Po všech těch čajích jsem ani nebyla tak unavená, jako se mi stávalo v jiných případech, kdy jsem kvůli nočnímu výstupu nespala více jak 24 hodin. Měla jsem docela dost energie. Dolů do Dalhousie jsme došli v 10. Každý se odebral do svého hotelu na snídani a pak si odpočinout.

K snídani jsem dostala palačinky a tousťákys marmeládou. Nabízený čaj jsem již odmítla. Poté jsem si dala sprchu, protáhla si svaly, abych předešla extrémním namoženinám a šla si lehnout. Usnula jsem rychle a spala asi 4 hodiny.
Při odpolední procházce jsem potkala Kláru a zašly jsme na salát a čaj. Oproti včerejšku (neděle) byly ulice o poznání klidnější a dokonce to vypadalo, že je zde více turistů než místních poutníků.
Den jsme pak zakončili večeří v jejich hotelu.

Pan domácí potajmu vytáhl jedno pivo, co mu ještě zbylo. Přiťukli jsme si jím a oslavili tak úspěšně zvládnutý výstup na Adamovu horu, který jsme si tím, že jsme šli v jeden z nejeexponovanějších dní, opravdu užili. Byl to autentický zážitek. Asi jeden z těch nejsilnějších, co si ze Srí Lanky odvezu.

Video z celého výletu je zde: https://youtu.be/Ib9o4GhglU8