Jak jsem šla k doktorovi do provinční nemocnice

Minulý týden během mého dobrovolnického pobytu v MEF mě v noci něco kouslo do paže. Probudila jsem se tím, že jsem si místo škrábala. Následující den byl kousanec napuchlý a když po dnu splaskl, objevilo se kolem docela velké narudlé kolo. Pár dní jsem čekala, že ten zřejmě komáří kousanec zmizí a natírala jej tea tree olejem, což pomáhalo od svědění. Jenže po necelém týdnu to kolo kolem kousance nezmizelo a moje investigace na internetu mě docela zneklidnila. Vypadalo to totiž jako kdyby mě kouslo klíště nakažené boreliózou. I když žádného klíštěte jsem si nevšimla a na ruce jsem ho rozhodně neměla přisáté. Také to mohlo být pavoučí kousnutí. Co já vím...

Každopádně jsem se rozhodla navštívit nějakého zdejšího doktora. A nedaleko mého ubytování v Sigiriya jsem v mapě objevila provinční nemocnici. 

Srílančani mají návštěvu lékaře zdarma. Já jsem sice měla pojištění, ale pochybovala jsem, že by mě konzultace u doktora přišla na majlant a tak jsem s sebou vzala nějaké ty tisícovky rupií a po obědě předtím, než jsem se vydala na prohlídku slavné Lví skály, jsem si zašla do nemocnice. 

No, byla to taková malá budova. Uprostřed byla vrátnice/recepce, kde seděla sestra a vedle její kukaně bylo několik řad sedaček čekárny. Ta byla prakticky venku. Žádná klimatizace, ani větrák. Jen na stěně televize a v ní zrovna dávali nějaký místní cajdák. 

Řekla jsem sestře/ recepční, že potřebuji konzultaci ohledně štípance na paži. Podívala se na to a pokynula mi, ať si sednu k ostatním. Přede mnou tam čekalo asi šest lidí. Z čekárny vedly dveře do čtyř místností s cedulkami označujícími jednotlivé sály. Ani jedny dveře neměly dveře, jen závěs. Chvíli jsem čekala a pak dala recepční nějaký pokyn a všichni přišli k její kukani, kde každému nadepsala na papírek pořadové číslo. Měla jsem napsat svoje jméno a ona dopsala číslo a datum. A pak jsme se podle řady posadili na sedačky a čekali, až dorazí doktorka. Byly dvě hodiny a asi začínala odpolední směna. 

Doktorka za chvíli přišla. O tom, že je to lékařka svědčil jen stetoskop zavěšený na krku. Žádný bílý plášť, natož roušku přes pusu.

Ani jsem nečekala dlouho. Jednotlivé konzulatace rychle odsýpaly. O nějakém soukromí nebyla ani řeč. Závěs ve dveřích byl napůl odtažený a v průvanu se neustále pohyboval. 

Když jsem přišla na řadu, sedla jsem si  ke stolu, u kterého seděla doktorka. Místnost osvětlovalo jen denní světlo. Na můj vkus by to chtělo přisvítit. Ukázala jsem doktorce paži a vysvětlila situaci a že nevím, co mě kouslo. Chvíli se na to dívala a pak mi řekla, že mi předepíše antihistaminika a mastičku na ten kousanec, že by to mělo brzy zmizet. Recept napsala na papírek, který jsem vyfasovala od recepční. 

Odkázala mě na sklad -výdejnu léků, která je hned ve vedlejší místnosti, a tím skončila prohlídka. 

U venkovního okýnka jsem podala “lékárnici” sedící ve skladu-lékárně papírek. Do papírového pytlíčku ručně odpočítala počet tabletek a na papírek napsala dávkování. K tomu jsem dostala malou tubu mastičky Framycetin (antibiotická mastička, něco jako framykoin asi). A pak se mě zeptala, zda jsem platila. Řekla jsem, že ne, že jsem nevěděla kde. Zavolala recepční. Chvíli si něco povídaly a když jsem dostala léky a zeptala se, za kolik to bude, recepční zakroutila hlavou, že to je dobré. Takže jsem dostala stejného bezplatného zacházení jako místní. 

První prášek jsem si vzala po cestě autobusem k Sigiriya a mastičku na hryzanec namazala večer. Do dvou dnů to opravdu zmizelo. 

A já si odvážím další zajímavou zkušenost a vhled do zdejší reality. Jak jsem ráda, že evropské zdravotnictví není na podobné úrovni. Bylo mi blbé si nemocnici fotit a tak nemám žádnou fotku zdravotnické reality. I když ne vždy jsou podmínky takové, jako právě v této nemocnici.