Výlet k Diyaluma Falls - druhé nejvyšší kaskádě Srí Lanky

Po třech dnech v Ella nastal opět čas na přejezd dál. Dalším místem, které jsem si zvolila za základnu pro výlety do okolí, bylo Haputale. Horská vesnička obklopená čajovými plantážemi, kam jsem si cvičně zajela již včera v rámci výletu po kolejích.
Dnes jsem si jízdu vlakem zopakovala. Koupila jsem si jízdenku do třetí třídy. Nástupiště dnes nebylo tak plné jako včera a zabrat místo v kupé vlaku, který dnes ale přijel se zpožděním, také nebyl problém. Od rána svítilo slunce. Doufala jsem, že to vydrží. Hlavně v Haputale, přes které se s oblibou převalují mlhy.
Když jsem dojela na nádraží do Haputale, první co jsem udělala, byla rezervace místenky na první nedělní vlak jedoucí do Hattonu.

Cesta tam měla trvat minimálně tři hodiny a nechtěla jsem riskovat, že budu celou cestu stát. Pokladní působil trochu zmateně. Několikrát se ptal, na kdy a kterým vlakem. Pak listoval v nějaké velké knize a pak hledal v počítači. Čekala jsem, mi jízdenku vytiskne přímo v kanceláři a mohla tak vidět zevnitř, jak vypadá pokladna. Po obou stranách měl regály plné fialových jízdenek, které pak označoval na předpotopním razidle. Celkově to v kanceláři vypadalo jako ve 30.letech 20.století na české železnici. Alespoň tak to na mě působilo. Staré telefony a vybavení. A přednosta stanice v bílé uniformě. Asi po pěti minutách mi konečně předal lístek s místenkou. Cena 400 rupií.

Před nádražím mě oslovil tuk-tukář. Od majitele ubytování Cool Mount Inn jsem věděla, že za odvoz bych měla dál stovku. Týpek to věděl. Nasedla jsem a nechala se vyvézt do kilometr vzdáleného domu tamilské rodiny, která jeden pokoj zařídila pro klienty a tím si přivydělává. Tuk-tukář mi ještě nechal své číslo, kdybych potřebovala někam odvézt.
Přivítala mě starší paní s dcerou nebo snachou. Ukázala mi pokoj, dala klíč a rozloučila se. Její syn, který má pronajímání na starosti zrovna někde byl a prý otázku placení dořeším s ním později. Dostala jsem černý čaj a z jídelního lístku si dopředu vybrala večeři.
Převlékla jsem se, vybalila nepotřebné a vydala se po silnici dolů nazpět do centra Haputale na zastávku autobusů. Chtěla jsem navštívit druhý nejvyšší srílanský vodopád - Diyaluma Falls. Vodopád je od Haputale vzdálený okolo 30 km a je na trase autobusové linky jezdící z Haputale do Wellawaya. Po cestě jsem si v obchůdku koupila k obědu dvě roti a ty jsem pak snědla v autobuse. Ten jezdí co 20 minut. Jízdné k vodopádům bylo 78 Rs. a cesta trvala opravdu dlouho. Po cestě chvíli pršelo. Po hodině jsme dojeli do vesnice Koslanda, kde se do autobusu nahrnuly mraky školáků a nedalo se hnout. Když jsem si pak všimla cedule u silnice, kde autobus zastavil, která odkazovala na cestu k horním Diyaluma Falls, vystoupila jsem. Nechtěla jsem totiž vodopády vidět zezdola, ale zeshora, kde voda vymlela bazénky a v nich se lze koupat.

Plavky jsem si s sebou ale nevzala, protože jsem tušila, že tolik času nebudu mít. U cesty vedoucí od "hlavního tahu" nahoru k vodopádu mě vyzvala školačka, která také vystoupala, ať jdu s ní. Bydlela ve vesnici u stezky k vodopádu. Po cestě jsme anglicky konverzovaly. Prozradila mi, že má malý obchůdek a že její máma čeká dítě. Bude mít malého brášku. Její obchůdek to byl stánek u cesty s občertvením. Slíbila jsem jí, že až se budu vracet, něco si koupím. A pokračovala dál nahoru. Na plácku u cesty byla cedule "parking:. Jeden z místních rádobyprůvodců mi řekl, že jsou dál tři cesty a jestli chci cestu ukázat. Řekla jsem že ne a šla dál. O kus dál mě dohnal a ukázal na stezku stoupající do svahu. Prý to byla ta k vodopádu. Taky tam mohli udělat směrovku. To by ale přišli o kšeft a turisti by jejich pomoc již nepotřebovali.

Začala jsem stoupat po stezce. Bylo dusno a pot ze mě kapal. V půlce svahu stezka zašla začala kopírovat terén a vedla do lesa. Postupně klesala a z lesa mě vyvedla zase do travin. Asi po půl hodině cesty od hlavní cesty jsem konečně vystoupala a sestoupala k horní části vodopádů. Cesta mě dovedla k okraji srázu, ze kterého padal hlavní a nejvyšší vodopád. Ve skále u okraje byly vymleté bazénky, kde se stékající voda mlela a pak padala někam do neznáma. Přebrodila jsem potok na druhou stranu a vydala se proti jeho proudu po stezce k zadnímu asi 30 metrovému vodopádu. Pod ním se místní umývali. Po cestičce jsem vystoupala nahoru nad vodopád. Dál bylo malé jezírko, kde se koupali turisté. Na břehu stálo pár dřevěných chýší a u hlavního vodopádu byly stánky s občerstvením.

Docela mě mrzelo, že jsem se sem dostala až odpoledne a nevzala si tak plavky, protože to lákalo ke koupeli. Jenže jsem nevěděla, v kolik hodin jede poslední autobus nazpět a cesta byla dlouhá. A čas u vodopádů docela rychle utíkal.
O půl čtvrté jsem se pomalu vydala na cestu zpět dolů k hlavní silnici. Po cestě jsem si ve stánku usměvavé školačky koupila láhev vody. Malé děti mi zapózovaly do foťáku. Dole u cesty
jsem pak asi čtvrt hodiny čekala, než přijel autobus. Nazpět do Haputale jsem se dostala kolem půl šesté.

Tuk-tuk mě odvezl na ubytování a v sedm mi paní domácí naservírovala k večeři rice and curry, které jsem si na poledne objednala z jejich jídelního lístku.