Weligama - třetí den: výlet na skútru po okolí a první zatáčení na surfu

Když jsem během příprav na cestu po Srí Lance pročítala diskuze na Fb stránce Čechů a Slováků na Srí Lance, narazila jsem na rady, že půjčovat si v tom šíleném provozu auto nebo dokonce motorku, je sebevražda. Prý jsou zdejší silnice pro středoevropana nebezpečné. K tomu jsem zjistila, že mezinárodní řidičák zde nestačí, že je třeba si zajít na nějaký úřad vyžádat si nějaký jejich turistický řidičák. Samozřejmě za poplatek a prý pak platí jen měsíc. Někde se objevily i názory, že kolikrát policajti nevědí, že je třeba mít jejich řidičák a že se dá jezdit i s mezinárodním. Případně nějaký úplatek to jistí. Pokud jde o mezinárodní řidičák, tak na Srí Lanku by byla potřeba ten, co platí rok. Já jsem si loni vyřizovala řidičák na Filipíny a tam platí tem tříletý. A protože jsem nevěděla, jestli se nakonec odhodlám si zde skútr půjčit, tak jsem so ten druhý řidičák nevyřizovala, pro jistotu jsem si vzala alespoň ten na tři roky. No a když tu teď vidím reálnou dopravní situaci, musím říct, že zas a taková hrůza to není.

Pokud nepočítám řidiče autobusů, kteří to tu fakt krosí, tak ostatní doprava je klasicky asijská- trochu chaotická, ale s jistými pravidly a jezdí se celkem pomalu. Osobně mám tento asijský pomalý a chaotický způsob ježdění radši, protože tu jsou místní zvyklí reagovat na nastalé situace a ne jako v Evropě, že jedou podle řádu a pokud někdo řídí nestandartně, tak je z toho karambol. 

No a vzhledem k tomu, že jsem zde nenašla žádnou agenturu aktivně nabízející tour třeba do deštného pralesa (sice tu jsou, ale takové všeobecné) a výlet za velrybami jsem nakonec zavrhla z obav, že bych vymázla 50 dolarů za totální zklamání z celé atmosféry nahánění chudáků velryb, tak jsem se nakonec rpzhodla, že bych si přece jen mohla půjčit motorku a vydat se na nedaleké čajové plantáže, kde sbírají a vyrábějí bílý čaj.

Půjčovnu mám hned za rohem. Takže jsem se o půl osmé sebrala a vyrazila za dobrodružstvím. Skútr tu půjčují za 1000 rupií na den. Vyplnila jsem formulář, jako zálohu nechala pas a mohla vyrazit na cestu. Nejprve jsem dotankovala na plnou, i když byla nádrž do půlky. Nechtěla jsem nic nechat náhodě. A pak jsem se vydala směr Galle. Podotýkám, že na Srí Lance se jezdí vlevo. Naštěstí jsem si jízdu vlevo vyzkoušela již na Bali. Zas takový problém to není. Takto brzy po ránu byl na hlavním tahu docela klid. Jela jsem maximálně 40 km/h. Jednak, abych se mohla po cestě kochat okolím a v připadě, že by se mi nejaké místo líbilo, tak rychle zastavit, a jednak, protože jsem si nebyla jistá, jaká je tu povolená rychlost. Někde jsem četla, že možná 50 km/ h. Ne všichni (hlavně autobusy) to dodržovaly. Každopádně radši v klidu a vyhnout se policejním kontrolám, když už nemám ten správný řidičák.

Po cestě jsem fotila zajímavé pobřeží. Až jsem dojela do městečka Ahangama, kde jsem podle mapy měla odbočit doprava. U odbočky v centru města jsem zastavila, u stánkaře si koupila nějaké pečivo pro případ hladu (k snídani jsem spořádala sušenky a banán) a vyrazila po klidnější a užší silnici do vnitrozemí. Po asi kilometru nebo dvou jsem měla odbočit doleva. Ještě, že jsem si to mohl kontrolovat v mapách v mobilu. Jakmile jsem odbočila doleva, začala jsem projíždět vesničkami s políčky. Po dalších asi 3 km jsem narazila na odbočku k plantáži. Upozornil mě na ni jeden místní. Cesta k plantáži byla docela rozbitá. Cedule mě ale navedly na příjezdovou cestu lemovanou čajovými keříky a cedulí upozorňující na Handunugoda Tea Estate.

Návštěvníci si mohou sem zajet na prohlídku od 8 do 16:30. Prohlídka je zdarma a součástí je i návštěva fabriky a ochutnávka čajů, které zde vyrábějí. 

Majitel plantáže patří k legendám srílanského čajového průmyslu. Dokonce napsal několik knih, které je možno si v továrně koupit. Bohužel jsou v angličtině a jak se znám, nakonec bych ji nepřelouskala. 

Motorku jsem nechala na parkovišti a vydala se směrem, kam mi ukázal jeden ze zaměstnanců. Starší průvodce ukazoval anglickému páru nějaké rostliny. Došla jsem je u kaučukovníků, ze kterých odtékal bílý kaučuk do kokosových skořápek. Průvodce s jmenovkou Xavier po zjištění, že jsem z Česka, na mě vybalil české fráze. A během procházky čajovými plantážemi po anglickém výkladu vyslovoval některá slova česky. Na otázku, odkud to umí, mi řekl, že je polyglot a že ho baví jazyky. Uměl ještě několik dalších jazyků včetně ruštiny (Rusů je tu docela dost), maďarštiny, bulharštiny a prý i finštiny. 

Ukázal nám stromek, ze kterého se získává pravá skořice. Dokonce jsem kůru ochutnala. Zdejší skořice má nasládlou chuť a má spousti zdraví prospěšných látek. Skořice, která se většinou prodává v Evropě, je jiný druh, který naopak může zdraví škodit. 

Kromě skořice na plantáži pěstují i pepř a kokosové ořechy. Uschlé kokosové slupky pak slouží jako závaží na mladé keříky čaje, aby nerostly vzhůru, ale do prostoru. Jako hnojivo používají suché stonky z čajovníků, které během sušení a třídění oddělí od čajových lístků. 

Novinkou mi byla informace, jak sbírají lístky bílého čaje. Rukama se na něj vůbec nesahá. Ten nejmladší smotaný lístek ustřihují prý zlatými nůžkami a chytají jej do misky. Zatímco černého čaje jsou schopni nasbírat přes 20 kg denně, bílého čaje jen pár desítek gramů. Proto je také velmi drahý. 

Po procházce čajovpu plantáží jsme byli usazeni u stolku na zahradě, na kterém byly přichystané hrníčky a talířky. Průvodce nám dal seznam všech čajů, které zde vyrábějí. Já jsem dokonce dostala papír v češtině. Dostali jsme kousek čokoládového dortíku a na ochutnání čaj “ruby oolong”. 

Když jsem dopili a dojedli, odvedl nás jiný průvodce dp fabriky. Zde stále používají tradiční stroje staré 145 let. Průvodce nám ukázal, jak jednotlivé stroje fungují a vysvětlil princip. Po prohlídce továrny nás zavedl do sousední pěkné budovy muzea. Zde na nás čekala ochutnávka. Nejprve jsme shlédli krátké video o sběru bílého čaje a poté jsme mohli ochutnávat. Na dlouhém pultu byly ve dvou řadách vystaveny jednotlivé krabičky čajů a před nimi šálek daného čaje. Hrálo to tu barvami. Na ochutnávání jsme dostali lžičku, kterou jsme si z šálků nabírali čaj do malé panákové skleničky. Ochutnala jsem jejich bílý čaj. Bohužel za asi 50 gramovou krabičku chtěli 3000 rupií (cca 15 €). Také tu byl čaj nazvaný  Suicide Blend (Sebevražedná směs) po klubu, kterého byl majitel součástí. Stejně tak se jmenovala i jeho nejslavnější kniha “The suicide club”.

V tomto čaji je obsažená i brandy. Bohužel mi tento čaj nechutnal, takže jsem si nakonec koupila jeden skořicový čaj a také čaj “z deštného pralesa”, který pochází z okraje Sinharaja rain forest a jeho nálev je sladší. Majitel plantáže se dokonce v muzeu objevil, ale to, že je to on jsem poznala až ze zarámovaného novinového výstřižku, který měli v muzeu vystavený. Zdá se, že to je opravdová osobnost. 

Bylo půl jedenácté, když jsem plantáž opouštěla a uvažovala jsem, kam dál. V google mapě na mě vybaflo jakési muzeum v nedaleké Koggale, tak jsem se tam vydala na čumendu. Opět jsem projela stejnou cestu až do Ahangama, kde jsem zabočila napravo. Po cestě tam jsem se zastavila u jedné pláže. A hned vedle mě zaparkovaly dvě holky, ze kterých se vyklubaly Češky. 

Další zastávku jsem udělala před Koggalou. Zaujala mě skála kousek od pobřezí. U pláže byly do moře zapíchnuté tradiční rybářské “posedy”, ze kterých zdejší rybáři prý loví ryby. Zde to ale bylo jako turistická atrakce. K pláži přijely autobusy s turisty, ti vysedli, rybáři nasedli na posedy a pózovali do fotoaparátů a poté turisty zkasírovali. Tento způsob mi nebyl nijak sympatický. Jeden z rybářů se mě zeptal, jestli si jej chci vyfotit. Prý za tisícovku. Když jsem odmítla, snížil na pětistovku. Světlo ale nebylo dobré na focení a tak jsem odmítla, přesunula se na druhou část pláže, kde jsem si udělala několik pěkných fotek nejen pláže, ale s velkým zoomem jsem zvládla nafotit sedící rybáře. Na výstavu to ale není. 

Poté jsem dojela do centra Koggaly a směrovka mě odkázala k muzeu lidové kultury Martina Wickramasinghe. 

Martin Wickramasinghe je jedním z nejvýznamnějšich srílanských spisovatelů 20.století. Kromě četných děl se zasloužil i o bohatou sbírku předmětů týkajících se venkovského způsobu života 19.století. Vstupné bylo 300 rupií a jedinou vadou na kráse tohoto velmi zajímavého muzea byl zákaz focení exponátů. Byly zde vystaveny různé rituální masky, loutky, hry, předměty denní potřeby, kuchyňské náčiní, šperky, rohozě, oděvy, kočáry...byla to opravdu obsáhlá sbírka. V zadní části areálu se pak nacházel rodný dům spisovatele, kde také žil a tvořil a kousek od domu i hrob jeho a jeho ženy. Tento dům je prý jedním z mála typických vesnických domů, které se v Koggale dochovaly i po druhé světové válce. 

Po prohlídce muzea jsem de vydala ještě najít nějakoj cestu k jezeru, které u Koggala leží. Dojela jsem k buddhistickému chrámu a pak to otočila. Po cestě do Weligamy jsem se ještě zastavila u pláže v Midigamě na osvěžující kokos. 

Vyfotila jsem si rybářský přístav před Weligamou a když jsem si udělala neúspěsnou zajíždku k jakési soše, kterou jsem nenašla, jela jsem skútr vrátit. Bylo pul třetí. Slunce pralo a já si šla odpočinout na pokoj. V supermarketu jsem si nakoupila vodu, pomeranč a hroznové víno, které jsem měla jako pozdní oběd. 

O půl páté jsem si zašla půjčit prkno. Vzhledem k tomu, že odpoledne foukalo a ty vlny nebyly tak hladké jako včera, zaplatila jsem si jen hodinu. Tentokrát jsem zvolila jiný stánek a také trochu jiný typ prkna. Pořád to byl longboard, ale užší a lehčí. A i když jsem během pádlování musela vyvažovat, protože to prkno nebylo tak stabilní.

Naskočit na něj nebyl problém ani se udržet a dokonce se mi podařilo jej i manévrovat a udělat nějaké zatáčky.  Škoda jen, že to to odpoledne na vlnách vypadalo jako na Václaváku. Chytit dobrou vlnu byla jedna věc a najít místo, kde by mi nikdo pak nestál v cestě, byl věc druhá. Ale i tak to byl úspěšný den. I přes počáteční zklamání z Weligamy musím uznat, že na surf je to tu super. 

Na večeři jsem si zašla opět do Hungry Birds. A protože jsem přes den neměla žádné pořádné jídlo, poručila jsem si tu vynikající zeleninovou polévku a také smaženou rýži s rybími kousky. A k tomu “ginger beer”, což nebylo pravé pivo, ale zázvorová limonáda.