Safari v NP Uda Walawe

Budíček byl ve 4:30. V 5 mě vyzvedl řidič jeepu a vydali jsme se k 10 km vzdálené bráně národního parku Uda Walawe. Dnes mě čekalo safari. Těsně po páté jsme se zařadili do několikaproudé řady a čekali, až se otevře brána. Před šestou začal shon. Všichni řidiči naskákali do jeepů a nahodili motor a pak se snažili co nejdříve dostat přes bránu ke správě parku, kde se platí vstupné.
Vyběhla jsem z jeepu za řidičem a zařadila se do fronty. Za ostatní to vyřizovali řidiči. Asi měli ceny nasmlouvané. Jelikož jsem ale byla v jeepu jediná, platila jsem za vstup do národního parku 5180 Rs. Cena se odvíjela od počtu lidí v jeepu. Kdyby byl jeep zaplněný, byla by cena asi poloviční.
Opět jsem nasedla na korbu jeepu a vydali jsme se ke kontrolnímu místu, kde řidič předložil vstupenku a pak již jsme se rozjeli po prašné a hrbolaté cestě najít zvířata. Slunce pomalu vycházelo. Nečekala jsem, že by tu mohlo být chladno, ale bylo. Jen v tričku s krátkým rukávem byla takto po ránu zima.
První zvíře, které jsme potkali, byl sedící páv vysoko na větvi uschlého stromu. Těch pávů je v parku snad více než slonů a potkávali jsme je pak snad za každou zatáčkou. Ostatně pávi, kteří se procházejí i v některých českých zámeckých parcích, pocházejí právě ze Srí Lanky, odkud byli kdysi dávno k nám dovezeni.

Trochu jsem se bála, že budou všechny jeepy jezdit jeden za sebou po stejné cestě, ale brzy to řidič stočil na jinou cestu, než jel ten před námi a dlouhou dobu jsme byli v krajině jediným vozidlem.
Po cestě k jezeru nám přes cestu přeběhla dvě prasata. U jezera řidič zastavil a ukázal na hladinu. Plaval tam krokodýl. A druhý ležel na břehu. Kolem jezera byla i spousta ptactva. Viděla jsem vlhy, papošky a jiné ptáky. A když jsem sledovala ptáky, ukázal řidič do dálky. Po vzdáleném protějším břehu se procházel velký slon. Trochu mi ten pohled na něj připomněl scénu z Cesty do pravěku, kdy kluci uvidí mamuta. To byl první slon tohoto dne. Doufala jsem ale, že později uvidím slona i z blízka.

Na hladině jezera (zřejmě to bylo jedno z ramen velké vodní nádrže) jeden rybář na své bárce házel vlasec do vody a čekal, až nějaká ryba zabere. Jeli jsme kolem břehu. Nedaleko se na břehu a ve vodě popásali vodní buvoli. Než jsme k nim dojeli, uviděla jsem na druhé straně u křovin stíny dvou psovitých šelem. Bohužel nevím, co to přesně bylo. Naproti přijížděl další jeep a zvířata utekla. Řidiči si sdělili, zda a kolik viděli slonů nebo jiných zvířat. Objeli jsme břeh jezera a vydali se dál po další cestě. Během jízdy jsem viděla i orli sedící na větvi. Na dalšího slona jsme narazili dál. Stál u cesty, na které stál i další jeep. Přiblížili jsme se a slon se vydal směrem k nám, ale pár metrů ode mě se stočil a zamířil do houští.

O pár metrů dál si řidič všiml jednoho slona mezi stromy. Byl ale dál. A ani poslední slon, kterého jsem během safari viděla, nebyl úplně zblízka. Přesto mě nemrzelo, že jsem těch slonů moc neviděla. Jednak byl příjemný zážitek již ta včerejší návštěva slonního sirotčince a se slony se stejně ještě potkám.
Během cesty parkem jsme zastavili i na malé plošině, odkud byl výhled na okolí. A před návratem na ubytování jsme ještě projeli kolem tlupy makaků. Během tohoto safari jsem viděla spoustu zvěře a byl to pěkný zážitek. A ještě po cestě zpět na ubytování jsme museli na hrázi přibrzdit a počkat, až varan přejde silnici.
Po návratu mě čekala snídaně a poté, co jsem se s majitelem vyrovnala za všechny služby, zavolal mi tuk-tuka a nechal odvézt k silnici, kde asi po půlhodině čekání zastavil autobus mířící do Wellawaya. Během čekání na něj se mě snažil zlanařit jeden tuk-tukář a nabízel odvoz do Ella za 3 tisíce.
Autobusem do Wellawaya jsem dojela za dvě hodiny (123 Rs.). Na nádraží jsem měla přesednout do autobusu do Ella. A zde to zkusil další tuk-tukář. Prý, že autobus do Ella má zpoždění a pojede až o půl druhé. A že mě odveze za 2 tisíce. Když ale viděl, že se mnou nehne, řekl mi, ať vezmu batoh a jdu za ním, že autobus stojí na druhé straně nástupiště. A on tam vážně byl. Nasedla jsem a za chvíli jsme se rozjeli. Jízda byla pomalá, protože se stoupalo serpentinami do hor. Asi po hodině (99 Rs.) jsem vysedla v centru Ella. Je to rušné letovisko, do kterého míří snad každý. Alespoň tak mi to přopadalo. S tolika zahraničními turisty jsem se nikde jinde v tkovém počtu nepotkala.

Zašla jsem se ubytovat do Udayanga Guest and Pub, kde jsem tentokrát měla strávit čtyři noci ve společném ženském pokoji. Soukromí v Elle bylo o dost dražší. Nebylo to sice jedno z nejlepších ubytování, ale účel splnilo a navíc bylo v centru.
Když jsem si vybalila, prošla jsem se hlavní ulicí, sedla na oběd do Cafe Chill, kde jsem si na změnu chuti dala řízek (nebyla to nejlepší volba). V obchodě nakoupila vodu a dala si oddech. Ten řízek mě tak zaplnil, že jsem na pořádnou večeři neměla chuť. Navíc na mě padala únava z toho brzkého vstávání. Sedla jsem na internet a pivo do baru u hostelu a poté šla spát. Vytuhla jsem velmi brzy.

Video z Uda Walawe najdete zde: https://youtu.be/4wH-qk5CEQg