Druhý den, který jsem v Colombu strávila, byl hodně fajn. Předpověď sice slibovala kolem poledne déšť. Ten ale naštěstí přišel až k večeru.
Posnídala jsem klasickou hostelovou snídani - tousťák s marmeládou, banán a čaj (toto je jedna ze známek globalizace. Již málokteré hostaly nabízejí místní kuchyni). A pak jsem se vydala na celodenní prohlídku těch míst, která jsem předtím nestihla. Jako první jsem chtěla znovu zdokumentovat ten chaos na autobusové zastávce
Vlak měl jet za 10 minut. Koupila jsem si lístek za 10 rupií a když přijel, nasedla jsem do poloprázdného vagónu. A za dalších 10 minut vysedla na hlavním nádraží Fort train station, které je ve staré budově postavené v době anglické nadvlády. Stylem připomíná stavby Eiffela. Prošla jsem se hlavním nástupištěm, objevila dřevěnou nástěnnou ceduli se starými fotografiemi některých míst na Srí Lance.
U pokladny mi bylo řečeno, že si lístek do Kosgody nemusím rezervovat, že jen vydají až ten den.
Tak jsem se vydala na obhlídku okolí. Konečně
jsem došla k plovoucím trhům. Bylo ale otevřeno jen několik stánků s občerstvením. Spíše je to taková relaxační oblast.
Na jednom ze stánků se usídlil pelikán a pozoroval okolí. Opět jsem se vydala projít si tu rušnou ulici v Pettahu. Vzala jsem to přes jedno z autobusových nádraží. Na rušné ulici bylo dnes ještě rušněji. U prodejců kokosových ořechů jsem si jeden dala. Žaludek jsem si zasytila kokosovou vodou a poté dužinou. Došla jsem ke staré koloniální budově, kde je nyní holandské muzeum. To ale bylo kvůli rekonstrukci zavřené. Kolem se povalovala suť a nové střešní tašky.
Prošla jsem kolem červené mešity a zabočila doleva. Cesta mě dovedla k hinduistickému chrámu a poté na další ulici k prodejně Baťa. Nedaleko pak byla další hodinová věž a za ní začínala čtvrť Fort. Včera jsem minula budovu bývalé holandské koloniální nemocnice, tak jsem k ní teď zamířila. Na Lotus str. jsem minula ono telefonní sluchátko a pokračovala směrem k staré budově prezidentského
sekretariátu. A brzy jsem došla k Dutch hospital. Dnes to
není nemocnice, ale nákupní centrum. Je zde jedna z vyhlášených restaurací orientovaných na kraby a mořské plody. Ministry of crab ale nepatří k levným restauracím. Právě naopak. Ceny jsou tu vysoké i na evropské podmínky. A pokud jsem si nemohla dovolit jejich vyhlášené kraby (mohla bych, ale po zbytek pobytu bych jedla jen rýži), tak jsem rozhodně nehodlala utrácet za některý jiný pokrm, jehož cena byla evropská. Prošla jsem si obchůdek se suvenýry, využila veřejné wc a v ulici z druhé strany objevila pouliční umělce nabízející obrazy.
A poté pokračovala kolem budovy prezidentského sekretariátu směrem k nábřežní promenádě Galle Face Green, kde na lavečkách posedávaly dvojice a aby je nebylo poznat, tak se schovávaly pod deštníkem nebo šátkem. Velkému prostranství dominovala vlající srílanská vlajka. Kolem něj pomalu rostou výškové budovy. A na druhé straně promenády je pak třipatrová budova hotelu Galle Face, který je v provozu od roku 1864. Nejprve to byla holandská vila pro gentlemany a poté byla stavba rozšířena o druhé patro a v minulém století přibylo i třetí patro. Na konci 19.století to prý byl nejlepší hotel na východ od Suezu a pobývaly v něm významné osobnosti a umělci.
Podél nábřeží stojí stánky s občerstvením. Prodejci zde
nabízejí hlavně placky s krevetami a kraby. Při pohledu na
ně jsem raději zvolila jakési pečivo bez mořské havěti. Bůhví, co by to se mnou udělalo. Prodavač bulku rozpůlil a na chvíli ji ponořil do žhavého oleje. Poté na ni dal zelí a jinou zeleninu a zakápl nějakou omáčkou. Rovnou jsem mu řekla, že nechci pálivé. Tak jsem to alespoň mohla sníst. Byl to chutný snack za 60 rupií, který mi přišel vhod. Měla jsem už hlad. Nad promenádou si děti pouštely draky. Nastoupil na mě “zaklínač” hadů. A že prý mi ukáže kobru. Už ji vytahoval z ošatky, ale já odmítla a šla dál. Jednak jsem na to nebyla připravená a jednak mi to přišlo tady na tom nábřeží jako cirkus. A cirkus to byl i o pár desítek metrů dál, kde měl další zaklínač kromě kobry i cvičenou opici navlečenou do kabátku a uvázanou na provaze. Toto jsem rozhodně nechtěla podporovat.
Došla jsem k severnímu křídlu hotelu a vstoupila do haly kolem recepce. Vrátný se usmál a otevřel mi dveře. Ve velkých vázách byly naaranžované nádherné květiny. Na jedné straně freska na zdi. Hala působila čistě. Zaměstnance jsem se zeptala, kudy do restaurace. Chtěla jsem navštívit zdejší “šachovnici”, z níž se prý nabízejí
nejhezčí západy slunce a tradičně se zde pije čaj o páté.
Místo na terasu, kde je restaurace jsem ale vstoupila do tmavého salónku s koženými sedačkami a secesními
lampami. Na zdech natřených v odstínu bordó visela
spousta fotografií slavných osobností, které v hotelu pobývaly. A také pár dobových fotek hotelu. Procházela jsem se kolem zdí a zkoumala, kdo všechno se zde přede mnou procházel. Byli to herci jako Harrison Ford (v 80.letech natáčel na Srí Lance jednoho z Indiana Jonesů), Carrie Fischer, James Bond - Roger Moore, Old Shatterhand - Lex Barker, Ben Kingsley, Scarlett Johansson...nebo také slavný producent cejlonského čaje Sir Thomas Lipton. Také spisovatelé a diplomaté. Salónek byl opravdu působivý a měl koloniální kouzlo.
Prošla jsem se venkovní terasou po šachovnici, na kterou pražilo slunce, takže posezení by tam nebylo příjemné. Přece jen byly teprve dvě hodiny odpoledne. V restauraci se ještě podával oběd formou bufetu. Nechtěla jsem toto místo hned opustit, tak jsem si sedla k jenomu volnému stolu na terase “baru cestovatelů” Traveller’s Bar, ke kterému patřil i onen salonek, a z nápojového lístku si vybrala osvěžující limetkovo-mátovou limonádu. V klidu jsem si vychutnávala drink a atmosféru a dopisovala cestovní deník. Sice jsem sem původně chtěla jít na čaj o páté, ale na odpoledne stejně hlásili bouřky a bůhví,
jak by to dopadlo. Ve tři jsem se zvedla k odchodu. Slunce zapadá až o půl sedmé a tak jsem se rozhodla, že zkusím dojít k buddhistickému chrámu Gangaramaya.
Došla jsem
podél magistrály Galle rd.na křižovatku poblíž stanice Kollupitiya a zahnula doleva. Asi po další čtvrt hodině jsem došla k jezeru South Beira. Na něm stojí meditační centrum Seema Malakaya se sochami Buddhů. Nad jezero se tyčí mrakodrapy. Zaplatila jsem vstupné 300 rupií a šla se projít malou stavbou. Tato vstupenka je platná i do chrámu Gangaramaya, který stojí o ulici dál. Je ukrytý mezi stromy. Fasáda budovy, kde mniši bydlí je vyvedená ve dřevě. V prostranství chrámu je spousta soch a zeleně. Hlavní chrám s barevnými sochami Buddhů a jiných soch byl opravdu impozantní. Mladá matka zde zrovna nechávala svému nově narozenému dítěti požehnat od mnicha. V další budově bylo muzeum. Také tu roste posvátný strom, kolem kterého věřící chodí a z misky jej polévají vodou.
Před chrámem na druhé straně ulice je výstavka starých strojů.
Protože do setmění zbývalo ještě dost času a kousek od chrámu byl i velký park, ve kterém jsem čekala, že najdu památník nezávislosti, vydala jsem se k němu. Obešla obelisk u veřejné knihovny a pak šla podél silnice křižující
park. Místo památníku jsem našla národní muzeum. To už z tmavé oblohy začaly padat první dešťové kapky. Vyfotila jsem si budovu muzea a vydala se na zpáteční cestu. Při
pohledu do LP jsem zjistila, že jsem se sekla. Ten památník nezávislosti stojí jinde. K němu jsem se ale již nevydala. Vzala jsem to směr ubytování s tím, že po cestě nakoupím nějaké ovoce a láhev vody. Jak jsem se tak blížila, všimla jsem si nápisu upozorňujícího na muzeum drahokamů. Srí Lanka patří k jednomu z největších producentů drahokamů a polodrahokamů a již v dobách koloniálních objevů byl Cejlon nazýván ostrovem drahokamů. Respektive safírů. Jimi je proslulý. Hlavně těmi růžovými. Nakoukla jsem dovnitř a hlídač mě odkázal do vyššího patra. Tam probíhal prodej šperků s drahokamy. Jednomu ze zaměstnanců jsem řekla, že jsem nepřišla nakupovat, ale kvůli historii a muzeu. Ujal se mě a provedl mě částí, kterou majitel upravil jako důl.
Ve vitrínách byly vystavené surové polodrahokamy i safíry. Nakonec mi ukázal již opracované kameny. Jeden karát safíru se zde prý pohybuje okolo 50 dolarů. Tato prohlídka byla zajímavým zakončením celého dne. Prakticky jsem během těch dvou dnů v Colombu stačila navštívit vše, co mě zajímalo. Oproti očekávání to nebylo tak strašné velkoměsto, jak je někteří popisují. Rozhodně stálo za
prohlídku.
Po cestě na hostel jsem našla malý supermakret, kde jsem si koupila láhev vody a ochucené mléko. Mezitím přišla
bouřka. O kus dál v zastrčené tržnici jsem si pak ještě přikoupila vynikající mangosteeny a jeden kousek passion fruit.
Večeři jsem tentokrát vyřešila v partnerské restauraci Bowl’d, která s hostelem sousedí. Nabízejí moderně a ekologicky pojaté zeleninové misky s rýží a rybou nebo masem. Zvolila jsem si misku se syrovým tuňákem a rýží. Opravdu vynikající. A jako desert ono nakoupené ovoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat