Přesun do Dikwella a čekání na gejzír

Po třech dnech ve Weligamě nastal čas zvednout kotvy a přesunout se dál. Na další tři dny jsem měla zakotvit v Dikwella nedaleko pěkné pláže Hiriketiya, na které se také prý dobře surfuje. Ubytování jsem měla opět domluvené přes booking u místních. Poté, co jsem ráno posnídala jogurt a ovoce, vyrazila jsem na autobus. Ráda jsem opouštěla tu výheň, kterou jsem tři dny zažívala v mém pokoji. 

Na zastávce zrovna stál autobus mířící do Matara. Toto město je na půli cesty do Dikwelly a musela jsem v něm přesednout. To nebyl problém. Poté, co jsem vystoupila na rušném nádraží, našla jsem autobus směřující do Tangalle. 

Celkem mě jízda z Weligamy do Dikwelly přišla na 100 Rs. Na zastávce v Dikwelle jsem na sebe naložila batohy a s mobilem v ruce se vydala na cestu k Indunil Homestay.

Bylo to mimo centrum a počítala jsem s tím, že se trochu projdu. Po deseti minutách u mě zastavil tuk-tukář a mlel něco o tom, že mě odveze za 150 rupií. Kývla jsem a řekla mu, kam chci. Jenže on měl utkvělou představu, že chci na pláž. Když odbočil jinam, než měl jet, ukazovala jsem mu na mapě, že jede blbě. On na to jen “jo, jo”. A jel dál. A mlel něco o tom, že má pokoje. Zřejmě si myslel, že mi takto pronajme svoje ubytování. A ještě k tomu za 3000 rupií. To už jsem byla nepříjemná. Řekla jsem mu, že ne, že mám rezervaci a chci odvézt na to ubytování, kam jsem chtěla. Najednou dělal, že neví kudy. Tak jsem ho navigovala. A on, že to teda bude za 300 rupií, když to není na pláži. Řekla jsem mu, že to není můj problém, že mě odvezl na pláž místo tam, kam jsem chtěla. Když jsem ho nanavogovala k mému ubytování. Dala jsem mu dvě stovky a nehodlala se s ním bavit. Stěžoval si pak jedné z majitelek domu, kde jsem měla na tři dny pokoj. Nerozuměla jsem, co klavíroval a tak jsem řekla anglicky, že jsem jasně chtěla na ubytování a on mě odvezl na pláž. Majitelka to pochopila. 

Dostlala jsem pěkný pokojík s velkou postelí. A konečně jsem se v něm nepekla. Noc mě vyšla na necelých 9 €.

Nechala jsem nepotřebné věci na pokoji a vydala se na obhlídku okolí. Obloha se ale zatáhla, začalo foukat a občas spadla nějaká dešťová kapka.

A protože bylo před polednem, sedla jsem do restaurace Garlic Cafe a žaludek zasytila dvěma kokosovými roti. Zatímco jsem jedla, přehnal se déšť. A protože obloha nelákala na procházku po pláži, vydala jsem se k hlavní silnici, stoupla si na místo, kde zastavují autobusy a když jeden přijel, nasedla a nechala se odvézt k vesnici Kudawella. Ta je od Dikwelly vzdálená jen 6 km a hlavním lákadlem je mořský “gejzír” stříkající do výšky 25 metrů. Abych se k němu dostala, musela jsem ujít necelé dva kilometry kolem pobřeží. Směrovky k “Blow hole” byly po cestě časté. Co mě ale nemile překvapilo bylo množství odpadků kolem pláže a u silnice. Zde to bylo snad nejhorší, co jsem na Srí Lance viděla. Kolem silnice to také nepříjemně zapáchalo. Pláž byla prázdná a nelákala ke koupeli. V dálce kotvilo množství rybářských lodí. Kudawella totiž žije z rybářství. Došla jsem k loděnici, kde některé lodě opravovali a natírali. 

Odtud to bylo ke “gejzíru” kousek. Došla jsem k parkovišti u cesty vedoucí kolem domků na útes, kde se tato přírodní zvláštnost nachází. Kolem cesty bylo několik stánků se sušenými rybami. Došla jsem k pokladně. Přede mnou se ke gejzíru  nahrnula skupinka Srí Lančanů. Vstupné pro cizince bylo 250 rupií. Pokladní mi řekl, že zrovna není sezóna na to, aby gejzír stříkal s takovou silou, jak se propaguje. Sezóna je prý v letních měsících. Je třeba si ale počkat. 

Za pokladnou je malé muzeum s informačními tabulemi o velrybách, vesnici Kudawella a také o samotné Blow Hole a principu, jak to funguje. Aby z díry v útesu vystříkla voda do výšky 25 metrů, musí k útesu dorazit ze dvou stran dvě vlny. Tlakem, který vyvinou se dovnitř dostane voda a vystříkne jako gejzír do výšky.

Pod schodištěm vedoucím k onomu úkazu je malá pěkná pláž. Na schodech se vyhřívala malá ještěrka. 

Došla jsem k zábradlí, které brání tomu, aby lidé chodili až ke gejzíru. Na útesu hodně foukalo. Moře bylo rozbouřené, ale i když se vlny hnaly k pobřeží, po gejzíru ani vidu. A tak jsem čekala. V jednu chvíli vyletělo z díry ve skále trochu vodní tříště a skupinka Srílančanů obdivně vydechla. To ale nebylo to, co se od tohoto místa očekávalo. Čekala jsem a čekala a pak najednou vystříkla voda docela vysoko. Nestihla jsem to ale zachytit. A tak jsem čekala dál. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale podařilo se mi natočit další gejzír. A byl dost vysoký. Spokojeně jsem se vydala nazpět. Bylo kolem třetí hodiny. Od silného větru přinášejícího jemnou vodní tříšť jsem byla celá ulepená od soli. Prošla jsem vesnicí zpět k hlavnímu tahu, počkala si na autobus a nechala se dovézt k odbočce na pláž Hiriketiya. Obloha již byla opět bez mráčku. Došla jsem na pláž. Byla  obsypaná lidmi a stánky s půjčovnami surfboardů. A než jsem se stačila zeptat na cenu za půjčení, všimla jsem si cedulky u jednoho stánku, kde stálo 1h = 500 Rs., celý den 1500 Rs. To bylo o 100 % více než ve Weligamě.

To už se vyplatí si půjčit prkno na celý den, i když na něm nebudu celý den, ale třeba dvě hodiny ráno a dvě večer. Navíc to vyřeší můj problém s tím, že nemám jak kontrolovat dobu strávenou v moři. Včera mi totiž odešly voděodolné digitálky z Decathlonu. Nějakým záhadným způsobem se začaly zamlžovat a včera najednou zmizela čísla. 

Sedla jsem si k jednomu stolku na kraji pláže, poručila si ovocný talíř a pozorovala okolí. Vln nebylo moc, ale v moři se na prknech pohupovalo dost lidí. I když o poznání méně než ve Weligamě. I ta pláž umístěná v malé zátoce je o hodně hezčí. Poptlala jsem se majitelů stánků na to, jak to funguje, když si půjčím prkno na celý den, ale nebudu na pláži celou dobu. Prý jej tam nechám a až se vrátím, tak si jej zase vezmu. U stánku, kde nabízeli různé tour jsem se poptala na výlet do deštného lesa Sinharaja. Týpek byl ale jen řidič a cena za odvoz byla 6500 Rs. a pak bych si musela zaplatit průvodce.

Dala jsem mu whatsapp, ať mi pak pošle celkovou nabídku. Ta ale byla neůměrně vysoká, dokonce vyšší, než co nabízeli na internetu. Sto dolarů za půlden je opravdu přitažené za vlasy. Škoda, že tu nefungují cestovní agentury jako v jiných zemích, kde nasbírají na daný den lidi na tour a vyrazí. Zde to každý nabízí soukromě pro jednotlivce. 

Po páté hodině jsem se vrátila na ubytování, smyla ze sebe tu sůl a vydala se na večeři. S sebou čelovku, protože cesta, která vede k domu, kde bydlím, není osvětlená. Sedla jsem si do restaurace Fish tales. Restaurace je u cesty na pláž Hiriketiya. Majitelé jsou velmi milí a ceny slušné. Dala jsem si krevetí rice & curry a zázvorové pivo. A bylo to dobré. 

* Vlog o výletu ke gejzíru najdeš zde: https://youtu.be/3LojJTH3wSg