Budík mě vzbudil v sedm. Spala jsem celou noc jako zabitá a letos se mi jet lag našteští vyhnul. Snídaně, kterou mám v ceně, jsem vynechala, protože jsem se potřebovala dostat na imigrační úřad před půl devátou, kdy otvírá. Po půl osmé jsem tedy vyrazila na nedalekou autobusovou stanici Kollupitiya. Ta není nijak na první pohled vyditelně označená, jak by se dalo čekat. Došla jsem k stejnojmennému vlakovému nádraží, na které právě dorazil příměstský vlak narvaný k prasknutí a ze stanice se vyhrnuly hordy lidí. Budova vlakové zastávky vypadá jako po bombardování -část fasády chybí. Zeptala jsem se prodavačů na autobusovou zastávku. Byla hned před tou vlakovou. Postupně přijížděly autobusy, na zastávce přibrzdily a dovnitř se nahrnuli lidé. Tedy pokud to šlo. Naprostá většina přijíždějících autobusů totiž byla již tak narvaná k prasknutí. Stejně tak i linka 177, kterou jsem se měla dostat do čtvrti Battaramulla, kde imigrační úřad stojí.
Doběhla jsem autobus a za jednou místní ženou nastoupila dovnitř. Zdálo se, že za mnou se může nacpat maximálně ještě jedna osoba a to už bude stát na schůdcích. Nakonec se jich do autobusu narvalo ještě několik a mě pobízeli, ať postupuji do autobusu. Ulička již neexistovala. Všude stáli lidé a mačkali se na sebe. Připadala jsem si jako sardinka. Okamžitě jsem se začala potit. Uvnitř bylo horko a dusno. I na dalších zastávkách někdo přistoupil. Kapacita počtu cestujícich zde byla překročená snad dvakrát. Ani jsem nechtěla radši vědět, jak ti, co třeba sedí uprostřed, budou vystupovat. Jak jsme se vzdalovali z centra Colomba směrem na východ, začali cestující vystupovat. Začala opěr tlčenice. Jednou rukou jsem držela batoh a foťák, na který jsem stihla zachytit krátké vodeo z této tlačenice, a druhou rukou jsem se držela madla. Autobus se rozjížděl a prudce brzdil.
Místních žen jsě se ptala, jak daleko to je k imigračnímu úřadu a jedna mi řekla, že ještě dvě zastávky . Nebyly to ale dvě zastávky, bylo jich mnohem víc. Zde se mi potvrdilo, že věřit se dá jen řidiči a výběrčímu jízdného, který, chudák, musí v této tlačenici obejít autobus a vybrat jízdné. Mě ta hodinová jízda přišla jen na 28 rupií (1€ = 198 Rs).Když jsem nakonec dojela na zastávku v Battaramulla, vystoupila jsem durch propocená. Najít imigrační úřadu nebyl problém. Dopředu jsem to měla vyčtené z google map. O tom, jak to na imigračním probíhá se dočtete v předchodzím příspěvku http://katka-na-cestach.blogspot.com/2019/02/jak-si-na-imigracnim-urade-prodlouzit.html?m=1 .
V jednu hodinu po poledni jsem tedy s vyřízeným vízem opouštěla imigrační. Nasedla jsem na autobus, na kterém stálo, že jede trasu do staré čtvrti Fort. Tentokrát byl autobus poloprázdný.
Vysedla jsem na konečné u sochy ruky držící telefonní sluchátko. Na podstavci sochy byly vyobrazeny všechny historické telegrafní a telefonní přístroje. V mapě v LP jsem se snažila vyčíst, kde zrovna jsem. Zastavil se u mě jeden místní a chtěl mi poradit. Nasměroval mě na památky, ale také říkal něco o buddhistické slavnosti, která teď probíhá. O tu jsem ale neměla zájem. Šla jsem ulicemi a hledala hoodinovou věž, která byla postavená v roce 1857 a sloužila jako maják. Než jsem se podle jmen ulic stačila zorientovat, nasměroval mě další kolemjdoucí. Prošla jsem kolem chátrající budovy centrální pošty, naproti níž stojí prezidentský palác, nebo nějaká podobná střežená budova. Ještě na počátku tisíciletí, když na Srí Lance zuřila občanskáválka, se do této oblasti prý nedalo dostat a fotit už vůbec ne.
Nyní se nad mou přítomností s foťákem v ruce nikdo nepozastavoval. Starou hodinovou věž stojící na křižovatce kousek odtud jsem již nemohla přehlédnout. Hned vedle je velitelství mariňáků, centrální banka a také budova staré centrální banky nazývaná Central Point. V ní je dnes muzeum ekonomické historie. Muzeum mě sice nezajímalo, ale interiér ano, tak jsem vstoupila jen do přízemí, kde mě hlídač nechal fotit.
Poté jsem rušnou ulicí došla k luxusnímu hotelu na nábřeží, odkud již byla vidět promenáda Galle Face Green a v dálce hotel Galle Face, který byl na konci 19.století nejlepším hotelem na výhod od Suezu. Chvíli jsem pozorovala rušnou dopravu kolem fontány na kruhovém objezdu a poté jsem zahnula na nábřežní cestu vedocí kolem plotu, za nímž to vypadalo jako na Sahaře. Kolem byl navezený písek a vypadalo to, že je to obrana před případnou tsunami. Později jsem se dozvěděla, že ten písek zde navezla nějaká čínská společnost, která zde bude stavět obchodní centra a bůhví, co ještě. Zkrátka srílanská vláda prodala Číně část svého pobřeží a ti zde na místě, kde dříve bylo moře, budují svoje území.
Podél pobřeží jsem došla k 29 metrů vysokému majáku z poloviny minulého století, který nahradil onen starý maják, který je dnes hodinovou věží a slouží dodnes. Procházela jsem oblastí, kde sídlí nejen mariňáci, ale i policejní akademie. A když už jsem tu budovu policajtů viděla, tak jsem se vydala na tradiční "misi policejní nášivka". Bohužel jsem ale nebyla úspěšná, protože to tu mají policajti zakázané vydávat svoje nášivky turistům. Pánové ale byli moc milí, chvíli mi vyprávěli právě o té čínské stavbě, která jim má vyrůst před nosem a také o starých časech, kdy mohl každý příchozí do této oblasti být vyslancem Tamiských tygrů a spáchat atentát. A že nyní mají konečně klid. Dostala jsem od nich láhev spritu a poté pokračovala dál.
Nechtělo se mi vracet stejnou cestoua tak jsem pokračovala dál a doufala, že ta silnice, po které občas projede nějaké auto, bude průchozí zpět do centra. Po cestě jsem prošla pod obří stůpou a všimla jsem si, že k ní po mostě jdou dva lidé. O pár metrů dál byla šipka na muzeum. Vlezla jsem tam a uviděla budovu námořního muzea. Na záhonku před muzeem pěstovali zelí. Stálo zde i několik starých strojů. Muzeum procházelo rekonstrukcí a nebo se zrovna dodělávalo. To netuším. Každopádně jsem vlezla dovnitř a prohlídla si expozici obrazů a maket lodí králů a obchodníků, kteří v minulosti u srílanských břehů zakotvili. Také tu byly popsáno zboží, se kterým se v minulosti obchodovalo.
Během výstupu ke stúpě jsem zjistila, že se moje lehké kalhoty, které jsem pořídila před 2 lety na Bali, začínají párat mezi nohama. A díra to nebyla malá. Ještě, že jsem s sebou měla velký šátek pro případ, že bych šla do chrámů a neměla vhodné oblečení. Omotala jsem si jej kolem pasu a zamezila tak tomu, že bych na okolí vystrkovala zadek. Materiál se dost unavil a nezvládl napínání, když se na mě kalhoty v tom horku lepily a nakonec se látka začala trhat i mimo švy. Když jsem pak zavečer dorazila na hostel, zjistila jsem, že se ta díra táhla přes půlku zadku. Šátek to ale zachránil. Od námořního muzea jsem se bohužel musela vydat zpět do centra stejnou cestou, jakou jsem sem přišla, protože dál silnice vedla do přístavu a na základnu mariňáků a tam jsem nemohla. Takže jsem se vydala nazpět a když u mě přibrzdil tuk-tukář, domluvila jsem se s ním na odvozu do Pettahu k plovoucím trhům. Cenu jsem usmlouvala ze 200 na 150 Rs. Nakonec mě vysadil u hlavní ulice v Pettahu, kterou lemují obchůdky a stánky se vším možným. Na nevábně vypadajícím zelném trhu jsem si koupila vynikající ananas (50 Rs) a pak šla hledat obchod s kalhotami. Kromě trekových kalhot jsem s sebou měla tyto lehké z Bali a ty ten večer nohužel letěly do koše. Takže jsem potřebovala jedny lehké barevné kalhoty na výpravy do chrámů. Brzy jsem na jeden obchod s oblečením narazila. Cena zde byla daná. Za slušných 590 rupií (cca 3€) jsem si pořidila kalhoty se slony. Doufám jen, že se taky brzy nerozsypou. Švy ale vypadají docela betelně a i látka.
Protože mi do setmění zbývaly ještě asi dvě hodiny, vyrazila jsem na procházku jednou z hlavních ulic Pettahu. Je to jeden velký chaos a trh. Prodavači vykřikují svoje nabídky, kolem projíždějí tuk-tuky, auta a vozíky naložené zbožím tažené lidmi. Sehnat se tu dá snad vše. Od látek, přes hračky, domácí potřeby, oblečení, falešné slipy značky Nike, ovoce, zelenina až třeba po šperky. A jelikož jsou zdejší obchodníci většinou muslimové, stojí tu i jedna z nejimpozantnějších mešit. Červená mešita byla postavená v roce 1908-1909 a vypadá trochu jako bílo-červený zámek. Turisté mohou dovnitř vstoupit jedním z postranních vchodů. Dostanou hábit a můžou si prohlédnout vstupní halu. Po prohlídce nádvoří jsem se již vydala nazpět k silnici chytit autobus č.100, kterým bych se dostala zpět do mé čtvrti. Obloha slibovala déšť. Ten přišel, když jsem seděla v autobuse. Deštník jsem však měla u sebe, tak jsem se na hostel dostala jen s promočenými sandálemi. K večeři jsem si tentokrát dala pečivo a ovoce, které jsem v Pettahu nakoupila. Byl to zajímavý první den.
Žádné komentáře:
Okomentovat