Přejezd do Uda Walawe a návštěva slonního sirotčince Elephant Transit Home

Po třech dnech v Dikwelle (respektive v oblasti pláže Hiriketiya) nastal čas opět se přesunout dál. Dneškem jsem opustila jižní pobřeží a bohužel i možnost si zasurfovat. Bůhví, kolik času zase uplyne, až budu mít možnost sjet si nějakou vlnu. Opět jsem se o kousek posunula a už se asi nebudu nazývat začátečníkem ale mírně pokročilým. Základní teorii mám zvládnutou a naskočit na prkno taky umím. Pak už je to jen o tréninku a štěstí na vlnu. Nedávno jsem četla, že chtějí surfování zařadit do olympijských her. Tak třeba budu někdy reprezentovat...Haha. To asi ne, ale je super, že surfování nabírá na popularitě a už není vnímáno jako zábava hipíků a huličů trávy.

Zhuleně totiž může člověk vypadat i po třech hodinách strávených na surfu pádlováním a chytáním vln. Je to dost náročná aktivita.
A protože mě dnes čekal přesun s plnou polní do Uda Walawe, potřebovala jsem být plná energie, a tak jsem dnes ráno již surfovat nešla. Do vnitrozemí jsem chtěla dorazit po poledni, abych ještě stihla něco vidět. A tak jsem si ráno v klidu sbalila věci, v devět posnídala vydatnou snídani, kterou připravila paní domácí a pak se vydala k silnici chytit autobus směr Tangalle. A nejlépe, kdyby kolem jela linka 11, která míří z Matary přes Tangalle do Embilipitiya. Tam jsem totiž měla přesednout na lokální autobus do Uda Walawe. A jaké štěstí jsem měla.

Nečekala jsem ani 5 minut a první autobus, který se na zastávku přiřítil, byla jedenáctka. Hodila jsem velký bágl do ohrádky k řidiči a usadila se na volnou sedačku. Přede mnou byla dvouhodinová jízda do Embilipitiya. Cena 115 rupií. Kolem tři čtvrtě na dvanáct jsem vysedla na rušném autobusovém nádraží a jeden místní mě dovedl na zastávku autobusů jezdících do Uda Walawe. Nasedla jsem do přistaveného lokálního autobusu. Ve 12 jsme se rozjeli. A tentokrát to byla pomalá jízda. Zastavovalo se na každé zastávce. Cesta do vesnice, která je oblíbenou základnou pro safari výlety do národního parku Udsa Walawe, trvala necelou půlhodinu. Autobusový "kasírník" ale chtěl 70 rupií. Myslím, že mi dal speciální turistickou přirážku, protože to byla krátká jízda, ale nehodlala jsem se s ním přít.

Vysedla jsem nedaleko odbočky k ubytování, které jsem si předevčírem rezervovala přes booking. Došla k Silina Safari Resort a přátelskými domácími byla ubytovaná v pěkném pokojíku s vekou postelí a koupelnou. Byla jsem zřejmě jedinným hostem. Ve vesnici je velké množství ubytování různých cenových kategorií. Já jsem si zvolila klasicky low cost, ale za 6 €/ noc to je snad ten největší luxus, ve kterém jsem zatím byla. Majitel mi na další ráno zajistil jeep a safari a podle recenzí na bookingu to dělá za rozumnou cenu. Předem mi napsal, že za jeep bude chtít 3500 Rs (někde chtějí o tisícovku více) a poté budu muset v parku zaplatit vstupné.

Na uvítanou jsem dostala džus. Domluvila jsem se na tom, že bych si přála večeři. Nebyl žádný problém. A před jednou hodinou po poledni jsem vyrazila na obhlídku okolí. Národní park se rozkládá prakticky nedaleko. Je tu velká vodní nádrž, která do parku také spadá.
A také je tu Elephant Transit Home - slonní sirotčinec, kde několikrát denně krmí osiřelá slůňata mlékem. Další krmení mělo být ve tři odpoledne. Před návštěvou sirotčince jsem se ale potřebovala nakrmit já. Na oběd jsem sedla do vedlejší restaurace Water's Edge, kde podávají formou bufetu rice & curry. Nebylo to špatné, ale pomalu už té rýže začínám mít plné zuby.

Zaměstnanec sirotčince mi u brány řekl, že se dovnitř pouští až o půl třetí, tak jsem se vydala po cestě na procházku po okolí. Když jsem se pak vrátila k parku, v obchůdku se suvenýry jsem si koupila pohled a šla čekat před bránu. Před půl třetí najel na parkoviště před sirotčinec autobus plných místních lidí, z nedaleké restaurace se přiřítila skupinka francouzských turistů a najednou to už nebylo tak klidné místo. Průvodci nehodlali respektovat pořadí a cpali se k pokladně zaplatit vstupné za svou skupinku. Naštěstí jsem se brzy dovnitř také dostala. Vstupné pro cizince je 500 Rs. Peníze ze vstupného jdou na chod sirotčince a mléko pro slůňata. Spolek podporuje i srílanská vláda.

V současnosti je v sirotčinci na 30 slůňat, které ztratily matku. Zůstanou tu do svého pátého roku a poté, kdy už jsou schopné se o sebe sami postarat, jsou vypuštěni do volné přírody v národním parku Uda Walawe.
Zaujala jsem místo na tribuně a čekala, až začne krmení. Tribuna se zaplnila návštěvníky a ve tři hodiny z dálky od vodní nádrže přiběhly první nedočkavá slůňata. A rovnou k "mléčnému baru", kde dostávaly svou pětilitrovou dávku z trychtýře přes hadici do pusy. A když si svoje odpili, přešli na plácek před tribunou, kde na ně čekaly větve s listím, do kterých se hned pustili. Byla to hezká podívaná. Dva sloníci se zašli i osvěžit do jezírka. Nevím, jak dlouho celé krmení trvalo. Když se ale všichni nakrmili a spořádali listí, vydali se nazpět k vodní nádrži. Poslední opozdilce vyprovodil jeden ze zaměstnanců.
Vedle ohrady na krmení postával v samostatné ohradě zraněný slon. Zřejmě měl část nohy amputované. Také on dostal krmení.
Prošla jsem si informační centrum, které je součástí areálu a dozvěděla se několik zajímavostí o slonech. Mají tu i fotografie všech slůňat s jejich jmény.

Elephant Transit Home rozhodně stál za návštěvu. Vydala jsem se ještě po hlavní silnici vedoucí kolem vodní nádrže. U břehu se ve stínu stromů koupali místní. Mě ale zaujal pohled na vzdálenější břeh, kde se popásali sloni. Nevím, jestli to byli ti ze sirotčince, nebo sloni, kteří v národním parku žijí, ale měla jsem pocit, že už vlastně na safari nemusím. Na drátěné ohradě kolem jezera posedávali ptáčci.
Vrátila jsem se do centra vesnice a protože jsem dostala chuť na ovoce, hledala jsem místo, kde bych třeba dostala mangosteeny. Narazila jsem na tržnici, kde to žilo. Prodávala se hlavně zelenina, ovoce, sušené ryby a také oblečení a kuchyňské potřeby.

Prodejci se překřikovali. Nakonec jsem si koupila dvě jablka, trochu lychee a jeden malý vodní meloun. Na hřišti vedle hráli školáci cricket.

Zpět na ubytování mi domácí nabídl tradiční čaj se sušenkami. Seděla jsem na upravené terase, popíjela čaj o páté a pojídala lychee. O půl osmé se pak servírovala vydatná večeře jen pro mě. Opět rice & curry, ale bylo vynikající. A po večeři dopsat zápis z dneška a hurá na kutě, protože následující den mi bude budík zvonit o půl páté a čeká mě safari.

Video z Uda Walawe je zde: https://youtu.be/4wH-qk5CEQg