Canyoning kolem vodopádů Datanla aneb Opět překonávám strach z výšek

Vstala jsem po sedmé a šla se nasnídat do protější kavárničky An garden cafe, která má velmi příjemnou atmosféru. Müsli s ovocem a jogurtem bylo vynikající, ale ještě jsem si zašla do pekárny pro bagetu se sardinkovou náplní. Bagety za 15 tisíc mají vinikající.
Po deváté jsem byla vyzvednuta a společně s dalšími devíti účastníky canyoningu jsem byla odvezena k areálu vodopádů Datanla.
Bylo polojasno a nad dvacet stupňů, ale žádný pařák.
Dostala jsem výstroj (krátký neoprénový oblek, sedací úvazek se speciálním krytem pozadí, vestu a helmu), vyměnila sandále za boty do vody a šli jsme na svah na instruktáž a zkoušení slaňování. Náš hlavní průvodce a instruktor Jerry vtipně ukazoval, jak slaňovat a co nedělat. Na laně připevněném ke kmeni borovice jsme pak trénovali slaňit asi pět metrů po svahu, který nebyl příkrý. Čekaly nás celkem tři skalní útesy, které měly 90 stupňů. Z naší celkem 13 členné skupinky to jedna dívčina málem zabalila již během tréninku a Jerry jí dal možnost se vůbec neůčastnit nebo jít s námi a jen se dívat, ale peníze by nedostala zpět. Nakonec slečna přece jen překonala strach z výšek a slanila všechny tři úseky.
Po zapsání se na kontrolní bráně jsme sestoupali po cestě kolem turisty vyhledávaného vodopádu do oblasti kaňonu, kam se dostaneme jen my adrenalinoví nadšenci.
První slaňování bylo na skále vedle vodopádu a čekalo nás 18 metrů. Jakmile jsem stanula s ostatními u převisu, dostavila se mírná nervozita. Pro mě je tato aktivita výzvou protože otevřené výšky mi dělají problémy. Ale občas se najde moment, kdy překonávám strach. Matně si vzpomínám, že během sportovního týdne ještě na gymnáziu jsem si slaňování zkusila, takže technika postupného sestupu a odrážení se od skály mi není neznámá.
Jakmile jsem byla přivázaná, mohla jsem se spouštět dolů. Jerry mě zastavil na vyfocení a o kus níže jsem měla zamávat do foťáku druhému z průvodců, který stál dole. A pak již se mohla odrážet odskoky od skály až do vody v řece. Během slaňování mě nervozita kupodivu opustila. Mokrá jsem stoupla pod skálu a sledovala ostatní.

Pak jsme sešli po břehu o několik metrů níže pod vodopád, po jednom si stoupli na břeh zády k jezírku a na vyzvání skočili po zádech do vody. A přitom se opět usmívali do foťáku. Tůně pod vodopádem nebyla hluboká, dalo se stoupnout.
Pokračovali jsme v cestě již ne po dlážděné cestě ale po stezce. Dalším bodem programu byla 15 metrová skalní stěna. A po jejím slaňení jsme došli k místu na řece, kde jsme si měli lehnout na skalní peřej a sjet jako na tobogánu asi 4 metry do tůně pod peřejí. Nejdříve nohama napřed a o kousek vedle pak hlavou napřed. Kvůli tomuto jsme měli ten speciální chránič zadku.
Čekala nás čtvrthodinová chůze lesem. Během ní jsme v jednom úseku měli vlézt do řeky a nechat se chvíli unášet.
Po čtvrt hodině jsme došli k místu, kde již zbývající instruktoři přichystali oběd formou bufetu. Každý jsme si pak mohli naplnit bagetu, čím jsme chtěli. A k tomu ovoce. Dobrý oběd. Obloha se trochu zatahovala a občas v tom mokrém byla zima.
Další zastávkou byl skalní útes s vodopádem, odkud jsme měli skákat do vody. Všichni prý zvládneme skok ze 7 metrů a kdo chce, může si pak ještě skočit z 11 metrů. Této části jsem se obávala.
Když na mě přišla řada, sestoupila jsem na místo, odkud se skáče těch sedm metrů. Nechala jsem se vyfotit a při pohledu dolů se to ve mě sevřelo. Věděla jsem, že nesmím dlouho přemýšlet a váhat, jinak neskočím. Na Jerryho "1,2,3" jsem se odrazila a skočila. Během toho skoku, jak jsem viděla tu hladinu mi hlavou proběhlo jen "a do pr..". Na tomhle je nejhorší ten pocit v žaludku během pádu.
Doplavala jsem na břeh za ostatními a sledovala další. Začala jsem se třást zimou.
Několik nadšenců si pak šlo ještě skočit z 11 metrů. To bylo s rozběhem. O tomto skoku jsem uvažovala asi setinu sekundy a zavrhla jej. Bych se ani nedokázala rozběhnout. Nebo bych na kraji srázu zabrzdila.
Pokračovali jsme kaňonem dál. Opět jsme mohli v jednom úseku nechat unášet řekou, kde bylo vody po kolena. Někteří se kvůli zimě odmítali ponořit a úsek přebrodili. Voda měla asi tolik stupňů co vzduch.
Bylo půl druhé a před námi byl poslední bod programu, tzv. "pračka" (washing mashine). Slaňování asi 18 metrového útesu, na jehož straně padá vodopád, který nás od poloviny slaňování doslova propere. Instrukce byla, jakmile dojedeme na konec lana do vody, plavat ven. Neřekli nám ale, že se máme nadechnout, protože chvilku potrvá, než ten proud vody nás nechá vyplavat nad hladinu. Ta chvilka trvala asi 4 sekundy, ale člověk trochu zmatkuje, když neví, co se děje. Nebyla jsem jediná s výrazem paniky a překvapení po vyplavání na hladinu. Na řadu jsem šla jako druhá. První asi tři metry jsem měla klasicky sestupovat a když stěna změnila úhel a už nebylo možné dosáhnout nahama, měla jsem se začít spouštět. A během toho spouštění dostala první sprchu z vodopádu a u konce mě semlel.
Všichni jsme zvládli tuhle část bez úhony. I celou aktivitu.
Pak nás již čekal dvacetiminutový pochod k silnici, kde jsme odložili výstroj a byli odvezeni zpět do města. Jerry nám rozdal vizitky, kde jsme našli e-mailovou adresu, na kterou si máme napsat o fotografie.
Na recepci jsem si na další den zamluvila tour po okolí včetně kávových plantáží a Sloního vodopádu a pak jsem zamířila do sprchy. V pět si vyzvedla vyprané prádlo a pak zamířila o ulici dál na večeři. Z toho canyoningu mi vyhládlo.
Restaurace Goc Ha Thanh na ulici Truong Cong Dinh je prý jednou z nejlepších v Dalatu. Doporučili mi ji na hostelu. Bývá zde prý plno, tak jsem na večeři zašla již tak brzy.
Malá restaurace je stylově zařízená v jednoduchém vietnamském stylu. Z jídelního lístku jsem si vybrala kuře vařené v kokosovo-curry omáčce. Prý jedna ze specialit. A protože mi byla zima, vyzkoušela jsem zdejší artičokový čaj. Obojí bylo vynikající a cena lidová.