Poslední den v Saigonu a přelet na Bali

Nastal poslední den ve Vietnamu. Další den mě čekal přelet na Bali. Ráno jsem sbalila věci a společně s dvěma Němkami čekala na snídani. Odjezd z hostelu měl být před osmou. Bratr majitelky nám zajistil místa v autobuse. Cena 100 tisíc dongů. Snídani jsme dostali na poslední chvíli. Pak nás naložili na motorky a po úzké cestičce dovezli k přívozu. Na druhém břehu řeky ve Vinh Long na nás již čekal řidič, který nás v mikrobusu odvezl k autobusu. Cesta zpět do Saigonu trvala tři hodiny. Konečná na autobusovém nádraží Mien Tay. Tentokrát jsem společně s Němkami nasedla na linku 2, která také míří k tržnici Ben Thanh. Oproti očekávání jsme do centra dojeli za 20 minut (a ne za hodinu a půl jako linkou 102). Vysedly jsme na ulici Le Lai. K hostelu jsem to měla jen kousek. Němky šly na stejnou ulici najít společnost Sinh Tourist.

Opět mě uvítal usměvaný recepční. Vyzvedla jsem si velký batoh a šla se znovu ubytovat. Tu poslední noc už nějak v tom hluku vycházejícím ze sousedního klubu nějak vydržím.

Pak jsem si sedla v jedné ze sousedních ulic do restaurace na polévku. S plným žaludkem jsem pak mohla vyrazit na prohlídku Paláce sjednocení. Vstupné 40 tisíc. Prošla jsem si všechny patra až na střechu a v přízemí si prohlédla bunkry, odkud kdysi řídili válečné operace.

Od paláce jsem se vydala ke katedrále a hlavní poště a před pátou hodinou k věži finančního centra Bitexco. Vzhledem k tomu, že mě v minulých dnech některé věci vyšly levněji, než jsem čekala, mohla jsem si dovolit zaplatit 200 tisíc dongů za vstup na vyhlídkovou terasu Sky desk ve 48 patře. Věž je vysoká 262 metrů a má 68 pater. Myslela jsem, že si nafotím západ slunce a pak noční nasvětlené město. Neonové osvětlení umístěné v hale ale házelo světla na okna a z čistých fotek nebylo nic. Výhled byl ale zajímavý. Po setmění jsem sjela výtahem dolů a vydala se nočním městem zpět na hostel.

Dnes se k hluku sousedního klubu přidali ještě přiopilí spolubydlící, kteří se rozhodli popíjet na balkoně.

Budíček jsem měla po páté. Letadlo mi odlétalo o půl jedenácté. Abych byla na letišti dvě hodiny dopředu, vydala jsem se v šest na nádraží u tržnice Ben Thanh, odkud jezdí na letiště linka 152. takhle brzy po ránu byl provoz zatím ještě mírný a autobusem to na letiště trvalo asi jen 20 minut. A jízdné i se zavazadly 10 tisíc.

Letadlo společnosti Malindo Air mělo nakonec zpoždění asi čtyřicet minut. Moc mi to nevadilo, protože jsem v Kuala Lumpur, kde jsem přesedala, měla k dobru více jak tři hodiny.

Do Denpasaru na Bali jsem přiletěla v osm večer místního času. Zde je o hodinu méně než ve Vietnamu. Oproti Česku plus šest hodin.

Jelikož jsem na Bali (a v Indonésii) měla v plánu být jen dva týdny, mohla jsem rovnou zamířit k imigračnímu. Do pasu jsem dostala razítko zdarma, které mě opravňuje k pobytu maximálně 30 dní bez možnosti prodloužení. Ve frontě jsem oslovila jednu z cestujících s dotazem, zda jede do Ubudu, že bychom se šábly o jízdné taxíkem. Na Bali totiž věřejná doprava jako autobusy mhd prakticky neexistuje a nejběžnějším prostředkem dopravy jsou taxíky a předem domluvené odvozy. A ceny jsou vyšší než ve Vietnamu. Souhlasila. Nakonec z ní vylezlo, že má domluvený odvoz, ale že mě vezme s sebou. Trochu zvláštní postavička ta Raina. Prý z Austrálie, ale řadu let žila v Indii. A do Ubudu míří na festival jógy, který by měl být za pár dní.

Prošla jsem celnicí a ve směnárně směnila část peněz. Z Vietnamu jsem si vezla ještě necelý milion dongů (cca 40 €), ale na letišti mi je nechtěli směnit.

V příletové hale již čekal řidič s cedulkou. Ochotně nás naložil do auta a vyrazili jsme nočním Denpasarem na sever. Cesta trvala přes hodinu. V Ubudu jsme pak chvíli hledali hostel Dewa House 2. Oproti Vietnamu tu totiž nemají označené ulice čísly a orientují se podle monumentů nebo restaurací. Nakonec jsme hostel zastrčený v postranní uličce našli. Zaplatila jsem řidiči 170 tisíc rupií. Oficiální taxi stojí okolo 300 tisíc. A v noci o něco víc.

V recepci na mě již čekal majitel. Zaplatila jsem 600 tisíc za šest nocí v osmilůžkovém pokoji, dostala pár informací s tím, že zbytek mi poví až ráno, že je čas jít odpočívat. Bylo jedenáct večer a byla jsem ráda, že jsem si mohla dát sprchu a uvelebit se na pohodlné posteli se závěsem, díky němuž jsem měla soukromí. V klimatizovaném pokoji byl i kanystr s pitnou vodou zdarma, takže jsem alespoň ušetřila za balenou vodu.