Dva dny v Mui Ne aneb písek mám všude

V sobotu o půl osmé ráno jsem byla vyzvednuta na hostelu a tentokrát jsem v tom mikrobusu jela až do Mui Ne a ne jen na nádraží, kde bych přesedla do velkého autobusu. Cesta trvala čtyři hodiny a jak jsme postupně sjížděli z vysočiny do nižších nadmořských výšek, vzduch byl čím dál tím teplejší. Od teď už se budu jen potit.
Mui Ne bývala malou rybářskou vesničkou na pobřeží. Dnes podél pobřeží roste jeden plážový resort za druhým. Hlavní klientelou jsou opět Rusové. Přesto si tato vesnice,  u které není jasné, kde končí a začíná, drží poklidnou atmosféru. Mui Ne se stalo oblíbeným cílem kitesurfistů a winsurfistů. Na pobřeží je totiž často větrno.
Přírodní zajímavostí okolí Mui Ne jsou písečné duny. Prakticky celé okolí je písečné. Většinou na písku roste vegetace, ale jsou místa, kde písek vytváří duny. Ty se staly oblíbeným místem pro výlety za východem a západem slunce. Snad každá agentura nabízí čtyř a půl hodinovou projížďku jeepem po okolí se zastávkou na dunách s bílým pískem a s "červeným" pískem.
Před polednem jsem byla vyklopena u kanceláře společnosti Tam Hanh travel jen asi dvě stě metrů od zabookovaného hostelu La casa del latino. Na booking.com jsem si tento hostel v mexickém stylu vybrala kvůli pěknému chill-out koutu kolem bazénu. Předpokládala jsem (správně), že na pláži moc nepobudu. Mui Ne není zrovna exotickým rájem s průzračně modrým mořem. To, proč jsem zvolila Mui Ne (před pár dny za něj vyměnila Buon Ma Thuot, které bylo původně v plánu), jsou hlavně písečné duny. Původní plán byl půjčit si kolo a projet se po okolí. Jenže v tom horku by to byl mazec. Po ubytování jsem si zašla koupit jízdenku do Saigonu a ze zvědavosti se zeptala na cenu výletu k dunám. Jen 150 tisíc za čtyř a půl hodinový výlet.

Hned jsem si zaplatila odpolední projížďku, která začínala o půl druhé.
Takže jsem v hostelu rychle poobědvala salát, namazala se oplovacím krémem a počkala, až si mě vyzvedne řidič v barevném jeepu.
Do jeepu se nás narvalo 10. Jako první jsme zastavili o pár kilometrů dál u přírodní zvláštnosti nazvané "Fairy spring". V kaňonu s bílým a červeným pískovcem je několik pramenů. Voda stéká v potůčku směrem k moři.
Vstupné je zdarma, ale místní podnikavci to zkusili s poplatkem 5000 dongů za hlídání obuvy, kterou si před vstupem do potoka je nutné sundat. Naprostá většina návštěvníků si ale boty bere s sebou. Já jsem sandále strčila do batohu. U břehu je několik stánků s občerstvením.
Fairy spring jako jedna z mála zajímavostí regionu, je na programu všech agentur. Tak nebylo divu, že se potokem procházely doslova davy, které se fotily u každé zajímavé formace zerodovaného pískovce.
Na procházku potokem kolem pramenů jsme dostali 40 minut. Klidně by to chtělo i více času.
Další zastávkou byla rybářská vesnice, kde jsme dostali deset minut na fotografování pobřeží plného kotvících rybářských lodí včetně košů, ve kterých loví rybáři blíže pobřeží.
Na úzké pláži prodávali v lavorech ryby, humry a mušle.
Cesta k dunám s bílým pískem zabrala půl hodiny. Po cestě všechny jeepy zastavila policie. Řidič si kromě dokladů vzal i 200 tisíc a za chvíli byl z kontroly zpět a bez peněz. Všeobecně se ví, že vietnamská policie je hodně zkorumpovaná a zdá se, že má vyhmátlé místo a čas na odchyt řidičů jeepů, kteří ať již soukromě nebo v rámci nějaké společnosti vozí turisty na písečné duny. Vláda soudruhům asi málo platí a tak si přilepšují v rámci kontrol na silnicích.
Vstupné na bílé písečné duny bylo 15 tisíc. Dostali jsme hodinu. Kdo chtěl, si mohl pronajmout buggie a nebo si zaplatit projížďku jeepem po dunách ve stylu arabských šejků. Zvolila jsem nejlevnější variantu - pěškobus. Procházela jsem se po dunách a nechala, ať na mě vítr nalepí jemňounký písek. Občas to bylo nepříjemné a bez brýlí to nešlo.
Některé jeepy a vozítka buggie to tam pěkně krosily. U dun je jezero a okolo vegetace. Z dálky ta bílá hora písku vypadala zvláštně. Po půl páté jsme se vydali na návrat. Nadávala jsem si, že jsem se nezeptala na přesný program. Vypadalo to, že jsem se vydala se společností, která sice slibuje západ slunce na dunách, ale odjíždí před ním. V průvodci na to upozorňovali. Po čtvrt na šest jsme ale zastavili u dun s červeným pískem a zde nám řidič dal 35 minut. Tak tak. Slunce zapadalo před šestou. Byla zde opět spousta lidí a děti nabízely jakési plastové podložky na klouzání se na dunách.
Na hostel jsem byla dovezena za tmy o půl sedmé. Plná písku jsem hned zamířila do sprchy. Mají zde jen studenou, ale to v tom horku až zas tak nevadí.
Před večeří jsem měla ještě v plánu návštěvu masážního studia. Kousek od hostelu je Dream Spa, kde nabízejí hodinovou vietnamskou masáž za 190 tisíc. O kousek dál v jiném studiu je cena stejná.
Takže jsem si hodinu relaxovala a pak sedla do sousední restaurace na večeři v podobě karamelizovaného tuňáka. Byl naložený v rybí omáčce, která se v Mui Ne vyrábí. Ne zrovna příjemný pach této omáčky byl cítit třeba u vstupu k Fairy spring. A teď jsem ji měla pod nosem.
Noc jsem strávila se zapnutým miniventilátorem.
Dnes jsem se vzbudila již po šesté a před sedmou se vydala na druhou stranu pobřeží omrknout pláž, kde se provozují všechny ty sporty. Nejdříve jsem ale musela najít vstup na pláž. Nevypadalo to ale, že by někde nějaký vstup byl. Po celém obvodu pobřeží byly hotelové resorty. Nakonec jsem vlezla do areálu jednoho čtyřhvězdičkového resortu, prošla kolem bazénu a došla na pláž. Tahle ráno se po břehu moře procházeli ti, co brzy vstali. Několik nadšenců bylo v moři. Moc mě to k vykoupání nelákalo. Chvíli jsem se procházela, chvíli se jen tak opalovala na ručníku (a byla jedna z mála) a před osmou prošla jiným resortem na hlavní ulici a během cesty zpět hledala nějakou restauraci, kde bych posnídala. Ceny jsou tu docela vysoké v porování s jinými místy.
Nakonec jsem posnídala naproti hostelu.
Vzhledem k tomu, že na trávení času na pláži jsem to neviděla a strávit dnešek lenošením u hostelového bazénu mi přišlo až až, zašla jsem do kanceláře dopravní společnosti a změnila zítřejší odjezd do Saigonu z jedenácté na devátou. Cesta měla trvat pět hodin, tak abych ještě stihla poznat nejbližší okolí centra. V Saigonu jsem měla necelé dva dny, přitom jsem chtěla na výlet do podzemních tunelů Cuchi, tak abych viděla i něco z města samotného.
Pak jsem se prošla kolem restaurací zaměřených na mořské plody, zjistila ceny (humr za 400 tisíc, dvanáct mušlí hřebenatek za 40 tisíc, krevety od 80 tisíc...). V kádích plavaly i murény a dokonce tu nabízejí i kobří maso, žraloka, krokodýla, žábu a želvy. Některá zvířata jako je želva bych nepozřela protože mám toto zvíře ráda. Muréna je prý hodně kostnatá a je dobrá tak na polévku. Těch malých žraloků mi bylo líto. Žábu a kobru bych eventuelně vyzkoušela, ty ohrožené nejsou.
Zbytek odpoledne jsem proválela u bazénu. Po těch týdnech v pohybu to bylo fajn chvíli nic nedělat.
Na večeři jsem zašla do rybí restaurace BoKe 79 a dala si talíř hřebenatek a talíř krevet a pivo. Posezení u moře. Fajn relax. Nakonec jsem se pro kobru ani žábu neodhodlala protože v lístku neměli uvedenou cenu. Bylo to podle kg a nechtělo se mi dohadovat o váze a ani platit příliš. Takhle mě tahle večeře, která v Evropě vyjde alespoň na 30 euro, přišla asi 6 euro!