O odpočinku nemohla být řeč. Postel sice byla pohodlná,
klimatizace ideální, ale od desáté večer až snad někdy do tří
do rána se všechno doslova otřásalo silou decibelů a basů,
které vycházely ze sousední diskotéky. Během rezervování
hostalu jsem si zapomněla přečíst recenze. Tohle by mě určitě
odradilo.
Pořádně nevyspaná jsem si nechala udělat snídani v podobě
bagety s volským okem a pak počkala, až si pro mě přijedou. O
půl deváté jsem měla vyrážet na půldenní výlet k tunelům v
Cu Chi.
Ty se nacházejí asi 35 km severozápadně od Saigonu. Výstavba
tunelů začala již ve 40. letech za francouzské okupace a celkem
trvala 25 let. Během vietnamské války tunely využíval Viet Cong.
Oproti tunelům ve Vinh Moc, kterými se dalo projít vzpřímeně,
jsou tunely v Cu Chi tak nízké a úzké, že jimi lze projít jen
ve dřepu. Tunely vedou až do Kambodže, která je odtud vzdálená
jen asi 15 km.
 |
| Průvodce nám ukazuje jednu z pastí |
Byla jsem naložena do nového několikamístného minivanu. Celkem
nás bylo devět. Průvodce byl oproti očekávání relativně mladý
a gay. Nic proti němu, ale na tento tip exkurze se vůbec nehodil.
Hlavně jeho komentáře a smích mi občas přišly jako hodně
nemístné. Z jeho chování bylo jasné, že je prozápadně
orientovaný. I když byl s tématem vietnamské války dobře
seznámen a byl inteligentní, jeho osobnost mi lezla nervy. Celý
výlet mi pak přišel jako uspěchaná pouťová atrakce. Nedokázal
navodit atmosféru.
 |
| Na střelnici |
Zdejší průvodkyně nám ukázala celý proces výroby takovýchto
obrazů a pak jsem si mohli v obchodě nějaké koupit. Ceny zde ale
byly minimálně třikrát vyšší než ve městě nebo jiných
částech Vietnamu. U továrny stavěli snad všichni touroperátoři.
Pak jsme již zamířili k tunelům. Silnice vedla lesem plným
kaučukovníků. Když jsme dorazili k areálu tunelů, bylo tam již
několik dalších skupin turistů. Průvodce nám koupil vstupenku.
Do areálu jsme vstoupili podzemní chodbou. Stezky vedou lesem, kde
jsou znát pozůstatky po bombových kráterech, někde se tunel
propadl.
 |
| Výroba sandálů z pneumatik |
Jako první jsme si mohli zkusit prosoukat se úzkým otvorem do
země, který je maskován poklopem s listím. Zastavili jsme se u
míst, kde byly nastražené pasti, zastřešená nemocnice,
dílna...Z dálky byla slyšet střelba. Součástí prohlídky je i
možnost zastřílet si z některé zbraně. Nábojnice ale nejsou v
ceně a je třeba si je na místě koupit. Cena za jednu patronu se
pohybuje od 25 tisíc dongů do 40 tisíc. Tuhle atrakci jsem si
nechala ujít. Chvíli jsem pozorovala ostatní střílet. U
střelnice vyrábějí tradičním způsobem rýžový papír a suší
jej na slunci. Pokračovali jsme dál. V dalším přístřešku
vyřezával jeden muž z pneumatik sandále. Na prodej bylo několik
modelů a to za cenu nižší, než je ve městě. Sandále jsou prý
pohodlné a podrážka neklouže.
Došli jsme k vchodu do tunelů. Zde se mohli odvážlivci vydat do
podzemí. Několik dam ze skupinky před námi, sotva uvidělo tu
nížkou chodbu, to vzdalo. Z naší skupinky se do tunelů vydala
polovina – pánské osazenstvo a já. Ve dřepu se skloněnou
hlavou jsem se šourala dopředu. Uvnitř bylo horko a vlhko. Nějaký
systém odvětrávání tam je, ale vylezla jsem odtamtud spocená. A
to jsme prošli asi jen padesát metrů. Rozhodně nic pro
klaustrofobiky a obézní jedince. O kus dál byl další vchod do
tunelů, na jejichž konci byla místnost kuchyně. Opět jsme se
vydali jen čtyři. Svítit jsme si museli mobilním telefonem. Tunel
jednu chvíli sestupoval níže do podzemí. Po sto metrech jsme se
dostali na povrch. Ruce od hlíny. Mohli jsme se opláchnout v
nedalekém potoku. A pak nás čekala ochutnávka manioku, který byl
jednou z hlavních plodin, které vojáci během vietnamské války
jedli. Chuť nebyla špatná.
Ke konci jsme ještě zhlédli krátký dokument a vydali se nazpět
do centra Ho Chi Minh. Požádala jsem průvodce, zda by mě mohli
vysadit u Muzea pozůstatků války (War Remnants Museum), které je
kousek od Paláce sjednocení. Tohle muzeum je doporučováno jako
jedno z nejlepších. Kolem budovy je umístěno několik letadel,
vrtulníků a tanků. Vstupné jen 15 tisíc. Po levé straně budovy
je vybudována expozice týkající se francouzských a
jihovietnamských vězení na ostrovech Phu Quoc a Con Son. Umístěna
je zde gilotina i tzv.''tygří klec'', do které byli věžni
uzavíráni. Na stěnách jsou fotografie s mnohdy brutálními
záběry.
 |
| Muzeum válečných pozůstatků |
Tohle muzeum rozhodně není pro slabé povahy. V samotné budově
jsou totiž vystaveny i fotografie lidí postižených následky
působení chemikálie agent orange, kterou Američané ve Vietnamu
plošně rozprašovali. Různě tělesně zdeformované děti se rodí
dodnes. Ve mně tato prohlídka zanechala hlubokou stopu a odpor k
tomu, čeho je Americká vláda schopná. Nejen, že se během války
chovala (a chová) nelidsky vůči obyvatelstvu, ale i vůči
samotnému životnímu prostředí.
Po prohlídce muzea jsem se vydala k Paláci sjednocení. Areál
kolem paláce je obehnán plotem a je hlídán. Bylo po čtvrté
odpoledne a u brány naznačovali, že již zavírají. Pod stromy
jsou umístěny dva komunistické tanky, které v roce 1975 dorazili
do Saigonu a prorazily bránu paláce. Tehdy jeden z vojáků vyskoil
z tanku a běžel s vlajkou Vietkongu po schodech na balkon.
Rozhodla jsem se, že se sem vrátím poslední den po návratu z
delty Mekongu.
Kousek od brány je ve dvoře ukryta příjemná restaurace, kde jsem
si dala pozdní oběd. A pak se vydala k nedaleké katedrále Notre
Dame. Ta byla postavena mezi lety 1877 a 1883 v neorománském stylu.
Hned vedle ní je pak budova Centrální pošty, kteoru navrhl Gustav
Eiffel. Pošta je plně v provozu, ale dovnitř míří i turisté.
Je totiž co obdivat. Na stěně naproti vchodu je velký obraz Ho
Chi Mina, po stranách vchodu jsou pak telefonní budky a nad nimi
malby map jižního Vietnamu a Saigonu. V obchůdcích po stranách
pak prodávají suvenýry.
Ulicí Dong Khoi jsem zamířila k budově Lidového shromáždění.
Po levé straně jsem se snažila najít bývalý heliport, odkud
byli evakuování američtí zaměstnanci CIA před pádem Saigonu.
Už se stmívalo a tak jsem zamířila směrem k hostelu.
Na večeři jsem sedla do jedné z levných restaurací na Pham Ngu
Lao a dala si hovězí polévku s knedlíčky. A pak již zabalit
batoh.
 |
| Katedrála Notre Dame |
 |
| Centrální pošta |
Žádné komentáře:
Okomentovat