Rafting na řece Telaga Waja

Na dnešek jsem se těšila. Čekal mě rafting na řece Telaga Waja. Na výběr byly dvě řeky, ale na této měla trvat samotná jízda až tři hodiny. Navíc je to řeka kategorie III.-IV.
O půl deváté jsem byla vyzvednuta řidičem. Ještě jsme nabrali čtyři další pasažéry, ze kterých se vyklubali Mallorquinci z Palmy.
Jeli jsme asi hodinu směrem na východ k sopce Agur. Krajina s rýžovými políčky je tu nádherná. A k tomu to panorama kužele sopky zdvyhající se nad tři tisíce metrů.

Dojeli jsme k základně společnosti CBS, která je jednou z provozovatelů raftingu v oblasti. Na raft se vlezli maximálně čtyři, tak jsem byla přiřazena ke dvěma Singapurcům. Instruktáž nebyla zdaleka tak obsáhlá, jak jsem zvyklá z jiných řek. Ani jsme netrénovali v raftu. Důvod byl jasný po pár metrech. Voda v řece sahala asi po kolena a mnohdy byla široká maximálně pro jeden raft. Vyklopit se nebylo moc možné.
Před námi bylo celkem 18 km prakticky nepřetržitých peřejí. Několikrát jsme de museli položit dozadu, aby nám bambusový most nebo větev neurazily hlavu. Projížděli jsme nádhernou krajinou. Peřeje nebyly moc náročné a ani instruktor nechtěl po nás, abychom nějak extra pádlovali. První zastávka byla u vodopádu. Místní zde prodávali nápoje. Víceméně taková past na turisty.
Pod dalším vodopádem jsem projeli. Největším adrenalinem celého raftingu byl sjezd čtyři metry vysokého jezu. Spíše než sjezd to byl skok. Několik metrů prěd jezem nám instruktor řekl, jak si máme sednout a zapřít a co udělat před sešupem. Ten pohled na obzor, kde se řeka najednou někde ztrácela, nebyl zrovna nejpříjemnější, ale kdyby to bylo nějak extra nebezpečné, nedělali bychom to. Dojeli jsme na kraj jezu, zapřeli se s pak již padali dolů. Trvalo to asi jen sekundu a přistáli jsme v pořádku pod jezem.
Tam již čekal raft Mallorquinců.
Pozvali mě na pivo, navzájem jsme se vyfotili opření o jez a plulo se dál.
Celkem jsme byli na řece asi dvě a půl hodiny. V jednu jsme přistáli v cílové stanici, kde na nás čekala sprcha a oběd formou bufetu.

Během zpáteční jízdy do Ubudu mě zmohla únava. I když se moc nepádlovalo, nohy dostaly záhul během zapírání se.
Na hostelu jsem si chvíli odpočinula a pak se vydala do centra omrknout nabídky zdejších cestovek, co se výstupu na sopku Batur týká. Všechny ale nabízely to samé, tak jsem si výlet koupila v hostelu. Cena 350 tisíc rupií (jak jsem zjistila další den, v jiném hostelu prodali tento trek o stovku dráž).
U brány královského paláce byla cedule oznamující, že dnes večer zde probíhá představení tance Legong. Cena 100 tisíc. V královském paláci i v nedalekém vodním paláci u kavárny Lotus probíhají kulturní představení prakticky denně. I když mě čekala náročná noc s málo spánkem (trek na sopku Batur začínal ve dvě ráno), koupila jsem si vstupenku. Představení začínalo o půl osmé, v sedm jsem měla být tam, abych chytila dobré místo.
Prošla jsem se ulicí k muzeu Puri Lakisan, rozsáhlým trhem před palácem, kde někteří prodejci byli až otravní a před šestou si sedla do restaurace Legend na večeři.
Taneční představení bylo nádherné.  Během více než hodiny jsem shlédla šest tradičních tanců v tradičních kostýmech. Velkou roli zde hrála i mimika obličeje.
Atmosféru dodávalo i prostředí před jednou z vnitřních bran paláce.
Poté jsem se již odebrala na hostel a po desáté usnula.