Půldenní plavba po Mekongu a návštěva plovoucího trhu Cai Be a továren

Včera jsem si u majitelky penzionu zamluvila půldenní plavbu po Mekongu. Součástí měla být návštěva plovoucího trhu v Cai Be. Plovoucí trhy jsou jedním z lákadel oblasti. Nejčastěji turisté navštevují oblast kolem města Can Tho. Tady kolem Vinh Long je to ale prý hezčí. 

Cena 200 tisíc dongů za šestihodinovou plavbu byla dobrá. Původní údaj, že budeme vyjíždět v sedm ráno, byl změněn na osmou kvůli nízké hladině řeky. V osm ale již měla řeka stoupnout. By mě zajímalo, co výšku hladiny Mekongu ovlivňuje. Zda tu působí slapové jevy jako na moři. 

Takže budíček v sedm, o půl osmé snídaně v podobě volských ok a bagety a ovoce a pak nás majitelka odvedla na "molo", ke kterému dojela tradiční dřevěná bárka s postarším sluncem ošlehaným Vietnamcem. Bylo nás devět. Dvě Francouzsky, dvě Němky a Švýcar, kteří jsou ubytovaní ve stejném penzionu, a pak ještě tři další Němci, kteří nasedli ve Vinh Long. 

Zamířili jsme podél břehů ostrova An Binh směrem ke Cai Be. Na řece pracovalo několik velkých lodí s bagrem, který ze dna vytahoval usazeniny. Šířka tohoto ramena Mekongu byla ohromná. 

Když jsme dopluli ke Cai Be, kapitán zpomalil a lámanou angličtinou nám řekl pár vět. Nebylo mu ale moc rozumnět. Pomalu jsme proplouvali kolem několika hausbótů. Nebylo přesně jasné, zda na nich něco prodávají. Čekala jsem spoustu bárek s ovocem a zeleninou a dalším zbožím a čilý ruch, ale trh byl jen o několika lodích bez ruchu. Nikdo nic nenabízel. Kolem projelo několik dalších výletních lodí. Obepluli jsme kanál z obou stran a zabočili doprava. Orientačním bodem městečka je bílý kostelík. 

Cai Be

Po asi sto metrech jsme zakotvili u břehu a kapitán a průvodce v jednom nás zavedl do jakési restaurace. Ono to nebyla restaurace, ale prodejna bio- medu a mateří kašičky. Naservírovali nám čaj s medem a citronem a představili produkty, které jsme si mohli koupit. Za med chtěli 200 tisíc a za malinký kalíšek s asi 30 gramy mateří kašičky jeden milión dongů. Domácí med jsem si koupila. 

Pak jsme se ještě prošli po nábřeží kolem dalších prodejen se suvenýry, kde vyráběli rýžový papír a kokosové bombóny a nasedli jsme opět na loď. 

Zamířili jsme přes řeku ke břehu jednoho z ostrovů. Po cestě jsme zastavili u lodi prodejkyně ovoce. Mohli jsme na loď vlézt a vybrat si z velkého množství mnohdy mě neznámého ovoce. Zvolila jsem mango a pak ještě jack fruit. Prodejkyně nám dala na ochutnání exotické druhy. Bylo to vynikající. 

Zakotvili jsme u břehu protějšího ostrova a chvíli počkali, až k nám doveslují na tradičních loďkách Vietnamky se slamáky na hlavě. Přesedli jsme na loďky, vyfasovali vietnamské slamáky (já jsem si ten svůj zakoupený na Cat Ba vezla již od rána) a vydali se pomalu úzkým kanálem vedoucím mangrovy. Na loďce jsme byly po čtyřech. Kanál byl v některých místech dost mělký. Občas se objevila nějaká obojživelná rybka typická pro mangrovy. 

Projížďka trvala asi dvacet minut. Kanálem jsme dopluli na druhou stranu ostrůvku, kde na nás již čekal náš průvodce. 

Opět jsme přesedli na loďku a vydali se dál. 

Další zastávkou byla zahrada bonsají, kde jsme dostali naservírován čaj a ovoce. Nevím, proč jsme zastavili zrovna zde. Nic se nám tu nesnažili prodat. Průvodce pak z klece vytáhl asi dvoumetrovou krajtu. Dobrovolníci se s ní mohli vyfotit. Švýcar si ji vzal na ramena. Já se už už odhodlávala, že se s ní taky vyfotím, ale asi mi to rozhodování trvalo dlouho a krajta šla zpět do klece. Ale pohladila jsem si ji. 

Bylo po poledni, když jsme dojeli k dalšímu ostrůvku. Zakotvili jsme u břehu a vstoupili do jedné z tradičních továren zpracovávajících kokosy a rýži. Zde nám jeden z průvodců postupně ukazoval výrobu jednotlivých produktů, které jsme si poté mohli koupit. 

Ukázal nám, jak tu praží rýži, a vzniknou burizony. Zde to nazývali "pop rice". Rýži se slupkou vsypali do nádoby s horkým pískem, pod kterým přitápěli rýžovými slupkami, a za stálého míchání rýže postupně vybobtnala jako pop corn. Burizony pak smíchali s ochuceným karamelem.

Další dobrotou byly kokosové bombóny. Také nám ukázal, jak se dělá rýžový papír. Kromě tradičního rýžového papíru zde vyrábějí i placky ochucené kokosem a semínky opražený nad ohňem. 

Vtipný průvodce (a snad i jeden z majitelů továrny) nám řekl i o tom, jak se vyrábí hadí víno a rýžové víno ochucené třeba banánem. Součástí byla i degustace tradičního rýžového vína. Hadí víno je prý přírodní viagrou a mohou jej pít jen muži. Zdůvodnil to vtipně tím, že když se hadího vína napije žena, nenechá chlapa po aktu v klidu :-). Hadí víno se vyrábí tak, že se do rýžového vína dají louhovat kobry a jiní hadi, kteří v Deltě Mekongu žijí (i třeba v zahradě našeho penzionu, jak poznamenal). Hadům jsou vyjmuty vnitřnosti. A louhovat se musí alespoň sedm měsíců, než se jed zneutralizuje a přestane být nebezpečný. 

Po asi půlhodinové prohlídce, která mi přišla zajímavá a poučná, mám naservíroval čaj a misku s různými druhy chuťovek, které jsme si mohli pak koupit. Dobrý marketingový tah. Neodolala jsem a koupila si "pop rice" s ananasovou příchutí a pražené placky. A kokosové bombony. 

Pak nás již náš kapitán odvezl zpět k molu u penzionu. Oproti očekávání chtěl zaplatit těch dvě stě tisíc. Čekala jsem, že to pak majitelka penzionu připočte k celkovému účtu. 

Zbytek odpoledne jsem pak prolenošila v houpací síti na terase penzionu. 

Večeře byla opět vynikající a o několika chodech. Přes majitelkz jsem si na další den zamluvila autobus do Saigonu. Ten je prý dopředu nutné zarezervovat.