Za východem slunce na Mt. Batur

Budíček o půl druhé ráno. Spala jsem asi jen tři hodiny. Po druhé jsem byla vyzvednuta. Čekala jsem, že budeme malá skupina, ale náš minibus se naplnil. Za městem jsme zastavili v malé restauraci na snídani. Čaj, sušenka a na cestu jsme vyfasovali vodu a balíček s dvěma toustovými chleby, banánem, marmeládou a vařeným vejcem. K výchozímu bodu jsme dojeli před čtvrtou hodinou ranní. Na parkovišti kdesi pod sopkou již stálo množství aut. A ještě větší množství lidí se chystalo nahoru.
Rozdělili nás do dvou skupin a přidělili místního průvodce. Byla jsem ve skupině se čtyřmi Poláky. Nasadila jsem čelovku (ostatní dostali baterky) a mohlo se vyrazit. Na vrchol to byly zhruba dvě hodiny chůze. Východ slunce byl v 6:23.
První část stezky vedla kolem polí, pak se sklon svahu většil a začala jsem se potit. V instrukcích bylo vzít si bundu nebo mikinu. Zatím to ale na zimu nevypadalo. Vrchol Mt. Batur je v nadmořské výšce 1717m. Chladno se před rozedněním očekávalo, ale žádné extrémy.

Postupně jsme dělali pauzy na vydýchání. Stoupalo se čím dál víc navíc po kamenech a štěrku.
K chatě u kráteru jsem vylezla kolem tři čtvrtě na šest. Průvodce nám dal možnost pokračovat až na vrchol. Prý dalších 25 minut. Byla jsem unavená, ale stejně jako ostatní, pokračovala.
Na vrcholu bylo natřískáno lidmi. Ti, co se vydali dříve, už seděli na podložkách a čekali, až slunce vystoupí zpoza mraků. Bylo trochu pod mrakem a přes vrchol se občas převalila mlha. Výhled byl ale fantastický. Naproti se do výšky 2153 tyčila sopka Mt. Abang a za ní pak třítisícímetrový Mt. Agung. Pod sopkou Batur je v její kaldeře stejnojmenné jezero, které je největší balijskou vodní plochou. Poslední erupce sopky byla v roce 1926. Na několika místech z kráteru vycházel slabý kouř.
Jak se rozednívalo, všichni vytahovali svoje svačiny. A v tom se odkudsi vyřítila skupina makaků a zamčali krást jídlo. Rozhodla jsem se posvačit až v autobuse.
Před osmou jsme se vydali na sestup. A během cesty sundávala mikinu i funkční triko, které jsem si oblékla na vrcholu. Pod sopkou zdejší farmáři pěstují rajčata, chilli papričky a jinou zeleninu. Půda je zde úrodná.
Kolem deváté jsme nasedli na minibus a zamířili směr Ubud. Všichni totálně vyfluslí. Jízda po klikaté silnici ukolébala k spánku snad všechny. Předtím, než jsme dojeli do města, jsme se ještě stavili na malé rodinné farmě, kde vyrábějí kávu včetně cibetkové a čaje. Většina posádky odmítla jít na prohlídku. Já jsem se vydala a se mnou ještě Japonka. Po krátké ukátce, jak kávu zpracovávají, jsme dostaly k ochutnání všechny produkty. V prodejně jsme si je pak mohly nakoupit. Cena ale nebyla nijak levná. Odnesla jsem si malé balení kávy s kokosovou příchutí.
Na hostel jsem se dostala po jedenácté. Sprcha a tříhodinová siesta.
Když jsem se po třetí hodině probrala, venku lilo jako z konve a občas zahřmělo. První bouřka na Bali. A to předpověď počasí slibovala bouřky na všechny dny.
Když se to trochu utišilo, vydala jsem se s deštníkem v ruce do ulic. Chtěla jsem si ba další den zamluvit tour po ostrově. V hostelu ale mnou zvolenou tour kvůli nedostatku zájemců další den nedělali, tak jsem našla jinou společnost.
Pak jsem se vydala probádat uličku Gotama. Měla jsem hlad. Objevila jsem zde levnou restauraci Biah Biah s balijským jídlem a na ochutnání zvolila čtyři malé pokrmy - saté, bregedel kentang, bredegel tempe kemangi, lawar ayam. Bylo to chutné a včetně melounového džusu jsem zaplatila jen 50 tisíc.
Po dešti se udělalo trochu chladno. Byla jsem unavená na nějaký kulturní program, ale chtěla jsem vyzkoušet balijskou masáž. Ta je prý velmi relaxační. Tak jsem zvolila studio Bali Healing naproti Cafe Lotus a hodinu si vychutnávala za 90 tisíc tradiční masáž.
A poté již na pokoj, sprcha a spát.

vrchol

Byl to opravdu vyčerpávající den.