 |
| chrám Ulun Danu na jezeře Beratan |
Vyzvedli jsme ještě ukrajinský pár a vydali se jihozápadně od
Ubudu do vesnice Mengwi, kde nás čekala prohlídka královského
chrámu Taman Ayun. Slunce svítilo, mraky se trochu kupily nad
severní částí ostrova.
 |
| chrám v Mengwi |
Chrám byl postaven 1634 v době vlády království Mengwi. Řidič
nás nechal u vchdou s tím, že na nás bude za třičtvrtě hodiny
čekat na parkovišti. Vstupné do chrámu 5 tisíc. Samotný chrám
s tradičními věžemi není přístupný turistům, ale kolem
dokola se lze projít a nahlédnout přes zídku.
Na parkovišti jsem byla o deset minut dříve a marně hledala auto
s řidičem. Když došelukrajinský pár, společně jsme hledali.
Už jsme měli být na cestě. Nakonec jsme našli řidiče, jak v
autě spí.
Vyrazili jsme na cestu směr jezero Beratan, na jehož břehu stojí
jeden z nejnavštěvovanějších chrámů Ulun Danu. Po cestě ale
řidič zastavil u malé rodinné farmy, kde jsme byli provedeni
malým pozemkem, byla nám ukázána tradiční výroba kávy a pak
nás čekala ochutnávka kávy a čajů, které tu sai vyrábějí.
Tentokrát jsem si nic nekoupila. Zahrada kolem domu byla plná
květin a tropických rostlin. Pěkné, klidné místo. I mladá
průvodkyně byla milá a nenutila k nákupu.
V jedenáct jsme dojelí do horské vesnice Bedugul, kde nás řidič
vysadil na parkovišti u chrámu Ulun Danu s tím, že máme na
prohlídku 45 minut.
Hned jsem zamířila k pokladně, zaplatila vstupné 50 tisíc rupií
a vydala se areálem chrámu k jezeru Beratan, na němž stojí snad
nejfotografovanější balijská stavba – oltáře s tradičními
doškovými střechami stoupajícími k nebesům. Chrám ze 17.
století je zasvěcen bohyni plodnosti a prosperity. Jezero Beratan
je druhým největším balijským jezerem.
Na jeho břehu se tísnily skupinky turistů snažících se o
nejlepší selfie s chrámem na vodě za sebou. Svoje služby tu
nabízeli i zdejší fotografové. Udělala jsem pár záběrů a
obešla zbytek areálu. V malé ohradě tu mají malé jelínky.
Určitě by se v areálu dalo strávit více času, ale museli jsme
pokračovat dále. Hlad se také hlásil o slovo. K tomu si
ukrajinský pár zase dával na čas a v klidu se procházel po
stáncích se suvenýry, když už jsme měli jet dál.
Řidič ujel několik metrů po hlavní silnici a zastavil na
parkovišti u jedné restaurace. Tam jsme se měli naobědvat. Sotva
jsme vstoupili, číšnice nám dala jídelníček s tím, že tu
nabízejí bufet za 100 tisíc nápoje se hradí zvlášť. Takovou
částku za oběd se nechtělo dávat nikomu. Chtěli jsme se najíst
v nějaké levné pouliční restauraci. Tak jsme se vrátili do auta
a řekli řidiči, ať zastaví někde jinde. Na dotaz, proč
nezastavil u některého z „warung“ řekl, že tam není
parkoviště. Pěkná výmluva. Určitě to měl domluvené s
majiteli drahé turistické restaurace, že dostane provizi.
Silnice se klikatila horskou krajinou. Obloha byla zamračená a
vypadalo to, že zde bude každou chvíli pršet.
Přejeli jsme hřeben a zamířili dolů do údolí. Podél silnice
se začaly objevovat upoutávky na vodopád Gitgit a na adrenalinové
aktivity, které zde lze provádět.
 |
| Gitgit |
Řidič zastavil na parkovišti v malé vesnici kousek od vchodu na
stezku vedoucí k vodopádu. Odkázal nás na restauraci, která byla
opět pro bohaté turisty. My jsme se ale vydali podél silnice a
nakonec sedli do občerstvení, které vedla jedna z agentur
zajištujících slaňování po vodopádu. Dala jsem si polévku za
15 tisíc a džus. Skoro celý vyhrazený čas na prohlídku jsme
strávili v restauraci. To nám ale bylo jedno, stejně bychom někde
museli pojíst.
K vodopádu to byl asi kilometr. Vstupné 10 tisíc. Kolem stezky si
místní postavili prodejny se suvenýry a marně se nás snažili
přesvědčit, ať něco koupíme.
V kaňonu, do kterého z výšky 40 metrů padá voda, je malá
svatyně. Ve vzduchu poletovaly jemné kapky vody. Udělala jsem
několik rychlých fotek. Ukrajinský pár to tentokrát otočil
nazpět docela brzy na to, jak si u předchozích památek dával na
čas. Zde bych mohla strávit o hodně více času.
Oba dva zajímala nejvíce pláž Lovina s černým pískem, která
byla další naší zastávkou.
Pláž, na které skoro nikdo nebyl a místní čekali, až nastane
hlavní sezona, aby mohli něco prodat, mě moc neoslovila. Už jsem
viděla zajímavější pláže. Sedla jsem si do stínu a hlídala
Ukrajincům věci, zatímco se koupali v moři.
Po hodině jsme vyrazili k poslednímu místu, které bylo na
programu. K termálním lázním Banjar.
Ty byly nedaleko. Na koupel jsme dostali půl hodiny. Rychle jsem
prošla k vchodu, kde vybírali vstupné 10 tisíc, převlékla se do
plavek, nechala batoh v uzamykatelné skříňce a šla vyzkoušet
vodu. Hlavními návštěvníky tu byli místní. Voda obsahovala
minerální látky a ne síru, jak by se salo čekat v sopečné
oblasti. Teplota vody se mohla pohybovat kolem třiceti stupňů.
Lázně jsou venkovní a strážci zde dohlížejí na pořádek.
 |
| Pláž Lovina |
Bylo půl páté, když jsme se vydali na zpáteční cestu do Ubudu.
Náš mladý řidič oblast moc dobře neznal, protože se během
projíždění horskými vesnicemi několikrát místních ptal na
cestu. Když jsem viděla ta místa, kudy jsme projížděli, říkala
jsem si, že by bylo fajn si to tu projet sama. Problémem zde je
neexistující značení vzdáleností a směrů. Někde zde v horách
se prý nachází i vesnice Trunyan a les mrtvých, kde místní
nechávají své mrtvé přirozeně tlít v lese bez zakopání. Celé
Bali na mě působí dost mysticky.
Když jsme se konečně vymotali z hor a řidič našel správný
směr, zastavil nám ještě na vyhlídce na jezero Buyan. Pomalu se
již začínalo stmívat.
 |
| termální lázně |
Do Ubudu jsme dorazili těsně před sedmou hodinou. Pozdě na to,
abych si zašla na nějakou další kulturní show. Večeři jsem
opět vyřešila v restauraci Legend.
Žádné komentáře:
Okomentovat