Dnes mě čekal organizovaný výlet po venkovském okolí Dalatu. Na programu byla návštěva starého vlakového nádraží, květinové farmy, farmy na cvrčky, továrny na hedvábí, vesnice etnika K'Ho, kávové plantáže, pagody Linh An a sloního vodopádu.
Vyzvednuta jsem byla o půl deváté. Nabrali jsme zbytek osazenstva a vydali se ke starému vlakovému nádraží, které se nachází asi 2 km východně od centra. Vlaky z Dalatu jezdily mezi lety 1928 a 1964, kdy dopravu přerušila válka. Dnes je zprovozněno asi 7 km trať, která je určena jako turistická atrakce. Vagony jsou v koloniálním stylu stejně jako budova nádraží. Malé nástupiště bylo obsypáno turisty snažícími se o nejlepší séfie na některém vagonu. Na prohlídku jsme měli vymezeno patnáct minut a pak se přesunuli za město na prohlídku skleníků jedné z květinových farem. Dalat je díky svému klimatu centrem pěstování ovoce a zeleniny (artičoky, jahody, avokádo, ostružiny...), kávy a květin. Zdejší typickou květinou je růže. Navíc zde přijde hodně levně. Za pugét růží se prý platí asi dolar. V Saigonu pak za dolar dostaneme jen jednu růži. Kromě růží se na této farmě pěstují i karafiáty. Později jsem viděla i skleníky s gerberami.
Přepravili jsme se do vesnice etnika K'Ho, kde nám naše průvodkyně řekla něco o jejich životě. Již, když jsme přijížděli, byly okolní kopce poseté bíle kvetoucími keři a ve vzduchu byla cítit nasládlá vůně podobná jasmínu. I ty květy tak vypadaly. Jak jsem de ale dozvěděla, jsou to kvetoucí kávovníky. I ve vesnici byly. Zdejší etnikum si vydělává pěstováním kávy. Peníze za kávu pak používá na koupi rýže. Jinak ve vesnici funguje směnný obchod. Zajímavostí je, že rodinám vládnou ženy. Žena je ta, která žádá o ruku a její nastávající pak jde bydlet do jejího domu. Muži se starají i děti a domácnost a ženy pracují na kávovníkových plantážích. Po svatbě muži přijímají ženino příjmení. Kromě toho toto etnikum odmítá posílat děti do školy, kterou jim prý vláda hradí, takže neumějí číst ani psát. Děti pomáhají na poli. Dřevěné domy jsou skromně vybaveny.
Průvodkyně nám řekla i něco o druzích kávy, která se zde v okolí Dalatu pěstuje. Je to robusta, arabica, cherry a moka. Později odpoledne nás čekala návštěva fabriky, kde vyrábějí cibetkovou kávu, která je nejdražší na světě.Z vesnice jsme se přesunuli do malé farmy na cvrčky, kde se vyrábí i rýžové víno. To místní nazývají "happy water" (šťastná voda). Aby ne, když tu ta kořalka má 45 % alkoholu. Místní zde popíjejí rýžové víno a k tomu si dávají pražené cvrčky s citronovou trávou. Nás to po prohlídce taky čekalo. Kromě cvrčků tu v tom stavení měli dva krokodýly, morčata, dikobrazy, jakési další hlodavce a srnky. Nějaká zvířata byla na jídlo. Radši jsem se neptala, která. V Nha Trang jsem viděla v jídelním lístku i krokodýlí maso.
Rýžové víno bylo o hodně silnější, než to, kterým jsem byla pohoštěna v Dong Vanu a Sapě. Cvrčky jsem také ochutnala. Nebyli tak křupaví jako obří pražení mravenci v Kolumbii. Dalo se to, ale třeba pražené kobylky, které nabízíme v našem tapas baru na Mallorce, jsou chuťově lepší.Další zastávkou byla továrna na hedvábí. V jedné místnosti ve strojích s horkou vodou pracovnice odmotávaly hedvábná vlákna z kokonů bource morušového. Ta se navíjela na cívky. Spařené larvy pak odnášeli pryč. Prý je ve vesnicích jedí.
V jiné místnosti se sušily bílé kokony a čekaly na zpracování. Proces zakuklování jsme bohužel nemohli vidět, protože není sezona.
Po této prohlídce jsme se stavili v nedaleké pagodě Linh An, za níž je obří socha vysmátého tlustého Budhy. Na mě moc kýč.
A pak nás čekal oběd. Ke kulatému stolu, kolem kterého nás sedělo pět, donesli několik talířů s různými pokrmy a my si dávali, co jsme chtěli. Cena 90 tisíc.Restaurace stojí kousek od vodopádu Elephant Waterfall. Na spodu vodopádu jsou rozlámané obří čedičové bloky. Skulinkou je možné se dostat za padající vodní clonu. Síla, se kterou voda padá dolů, je ohromná. Během chvíle, kdy jsem se snažila se vyfotit za vodopádem, jsem byla mokrá od kapek vody poletujících vzduchem.
Odtud jsme zamířili na poslední místo, které bylo na programu a tím byla kávová plantáž, kde se vyrábí i drahá cibetková káva.
Drahá je kvůli tomu, že jedna cibetka vyprodukuje maximálně 15 gramů kávy denně. Navíc tomuhle zvířátku dávají ty nejlepší kávové zrna a ne každý den. Zrna, která projdou trávícím ústrojím cibetky se pak omyjí, usuší a praží. Cena šálku cibetkové kávy jsou tři dolary a sto gramů je za 400 tisíc. Ve městě je prý možné narazit i na falešnou cibetkovou kávu, kterou se snaží prodat za trojnásobnou cenu. Všechny cibetky v klecích spaly. Vystoupali jsme na terasu kavárny, odkud je krásný výhled na kávovníkové plantáže. Průvodkyně nám nechala přivonět k jednotlivým druhům pražené cibetkové kávy.
Nechala jsem se zlákat a objednala si druh moka butter (máslová) a k tomu si dala na oslazení kondenzované mléko. Běžně kávu nepiji, jen bezkofeinovou, tak jsem doufala, že v noci usnu. Byla ale vynikající. Dostala jsem ji v tradičním vietnamském překapávátku pod kterým byla sklenička. A jelikož jsem si zvolila ledovou kávu, dostala jsem i sklenici plnou ledu, do které jsem poté kávu přelila a na to nalila to kondenzované mléko. Mňam. Opravdu vynikající. Jeden sáček moka butter jsem si pak koupila jako suvenýr a překapávátko k tomu.O půl čtvrté jsem byla na hostelu. Na pozítří si koupila jízdenku na autobus do Mui Ne (100 tisíc) a chvíli odpočívala.
Po páté si zašla na večeři opět do restaurace Goc Ha Thanh. Tentokrát mi zvolený pokrm "mango chicken picatta" tak moc nechutnala jako včerejší kuře na curry. Společnost Highland Holiday Tours mi konečně poslala mail s odkazem na fotky ze včerejšího canyoningu, tak jsem se pobavila nad některými záběry.
Žádné komentáře:
Okomentovat