Druhé místo, které jsem chtěla vidět, byl vodopád Tegenungan, který je zase jižně od města.
Po snídani jsem šla zanést prádlo na vyprání a pak se vydala na cestu. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na citlivý plyn. Vymotat se z centra, které po deváté začínalo být zacpané, nebyl až zase takový problém. Na "výpadovce" jsem zahnula do leva a pořád rovně jela ven z města. Na benzínce na radu recepčního natankovala za 10 tisíc. Rýžové terasy jsou od Ubudu vzdáleny asi 8 km. Cedule upozorňující na to, že jsem na místě není, ale když se po pravé straně objevila rýžová pole a po levé parkoviště plné motorek, bylo jasné, že jsem na místě. Zaparkovala jsem a vydala se na vyhlídku. Na protějším svahu byly vidět boudy, kde vybírali poplatky. Bouda byla i v údolí, ale tam jen prodávali nápoje a suvenýry. Prošla jsem se až do údolí. Dnes bylo příšerné dusno. Od rána ze mě tekl pot, natož pak během sestupování a stoupání po terasách.
Před jedenáctou jsem sedla do kavárny Loji, z jejíž terasy je pěkný výhled na krajinu, a dala si kokosový ořech (tedy vodu). Zde si účtovali 27 tisíc. V restauraci v centru jsem dostala ořech za dvacku.
V klidu jsem si vychutnávala výhled. Nikam jsem nespěchala.
Vyjet z parkoviště chtělo trpělivost a pevné nervy. Úzká silnice, po které v obou směrech pomalu projížděly auta a motorky nenabízela moc prostoru pro vytočení se. V jednom okamžiku jsem využila toho, že nic v blízkosti nejelo a opatrně to otočila směr zpět Ubud.
Podle instrukcí recepčního jsem jela pořád "rovně" po "hlavní", která se klikatila mezi domy a chrámy. Po nějaké době jsem dojela na křižovatku se semafory a směrovkou na vodopád. Opět rovně. Odtud to mělo být již kousek. Po několika stech metrech jsem po levé straně uviděla množství zaparkovaných motorek kolem cesty lemované palmami. Odbočila jsem tam a zaparkovala. Myslela jsem, že je to příjezdovka k vodopádu, ale jeden místní mi řekl, že se zde pořádají kohoutí zápasy. Když už jsem zde byla, šla jsem se mrknout.
Kohouti připravení k boji byli zavřeni ve speciálních proutěných "taškách".
Odbočka na vodopád byla o dalších několik set metrů dál a byla značená šipkou. Zaparkovala jsem vedle ostatních motorek, zaplatila vstupné 10 tisíc a šla cestou lemovanou stánky s oblečením a suvenýry k vodopádu. Než jsem ale došla ke schodům vedoucím do údolí, sedla jsem do jedné z restaurací na oběd. Kuřecí satay a ledový čaj. U sousedního stolu seděli Češi. Češtinu jsem pak slyšela ještě několikrát u vodopádu.
Teoreticky se lze u vodopádu koupat, ale kvůli deštům je v řece hodně vody a je to nebezpečné. Včera zde prý jeden místní utonul (to mi řekl později Bim).
Za výstup nad vodopád si tu účtují dalších 10 tisíc. To rýžování peněz je jedinou věcí, která mi tu vadí. Jsou země, kde se za procházku kolem vodopádu neplatí nic.
Před třetí jsem se vydala na zpáteční cestu do Ubudu. Na ulici Monkey Forest byla zácpa aut, ale s motorkou jsem zvládla prokličkovat až k hostelu.
Převlékla jsem propocené oblečení a vydala se zjistit, jaký kulturní program je dnes večer. Tance, které jsem ale již viděla. Prošla jsem se trhem, nakoupila nějaké suvenýry a šla vyzvednout prádlo. A poté sedla na večeři do sushi restaurace.
Zítra mě čeká přesun do surf campu Kamafari na poloostrově Bukit.
Žádné komentáře:
Okomentovat