Jelikož místnost,
ve které v hostalu Coffee Town Hostal spím, nemá okna, vzbudila jsem se
až o půl deváté (místo obvyklé sedmé). Teoreticky se měla konat coffee
tour, ale byla jsem jen já a potřeba byli minimálně 3 účastníci. Tak
jsem se vydala na obhlídku města. Došla jsem k bývalé železniční
stanici, která pravděpodobně v minulosti spojovala město s Manizales a
na náměstí jsem si objednala k snídani místní typická choriza (neboli
párky místní výroby). Zvláštností je, že na vylepšení chuti používají
šťávu z citrónu místo nějaké hořčice nebo kečupu.
Na chvíli mě napadla myšlenka, jestli se nevydat autobusem do Pereiry, ale pak jsem zvolila variantu průzkumu okolí. Vydala jsem se
cestou označenou jako turistickou směrem k lázním. Na odbočce jsem
zahnula směrem na lázně San Vicente, které jsem kvůli vysoké ceně
dopravy včera zamítla a za chvíli jsem již mohla obdivovat okolní
kopcovitou krajinu plnou finek a kávovníkových políček. U směrovky na
Vilu la Vigo jsem zahnula na polní cestu a dostala se do úplné přírody.
Jenže se blížila jedna hodina a ve dvě jsem se měla na hostalu dozvědět, jestli se bude konat ta coffee tour. Odhadem jsem byla nějakých 5 km od centra města, tak jsem to otočila zpět.
Coffee tour se
nekonala. Ale majitel hostalu David mi doporučil, abych se nechala
autobusem dovézt do Guacas, které je nějakých 8 km od Santa Rosa, že tam
je příroda plná finek a kávovníkových plantáží. Nasedla jsem tedy na
hlavním náměstí na autobus a za směšných 1200 pesos se dopravila do
osady v kopcích. U stylového stavení stálo podél cest několik
informačních tabulí vypravujících o historii místa, legendě o místním
samurajovi, o indiánském kmenu Quimbaya, o bitvě, která v okolí proběhla
v roce 1860.
Procházela jsem se
po cestě kolem jednotlivých finek a nakonec došla k Vile la Vigo, ke
které jsem mířila dopoledne. Byl to jen takový domek, žádná skvostná
vila. Otočila jsem to nazpět a vydala se do Guacas, kde jsem u stavení
zabočila na druhou cestu.
Pomalu se smrákalo.
Autobus odjížděl co půl hodiny, tak jsem se procházela do půl šesté. Na
cestu jsem si natrhala několik červených kávových bobulí, jejichž zrnka
obalená sladkou dužinou jsem během cesty cucala.
Byl to fajn den v přírodě. Kromě pohody jsem si z něj odnesla i bolavé nohy a od slunce připálený obličej. 
Žádné komentáře:
Okomentovat