I přes špatné předpovědi počasí, ráno svítilo slunce, což dávalo naději,
že návštěva rezervace bude v pohodě. Jelikož je víkend, počítalo se s větším počtem
návštěvníků, proto jsem v osm ráno odchytla první autobus mířící do Medellínu a
nechala se odvézt do 24 km vzdálené rezervace. Cenu jsem odhadla na 3 tisíce
pesos, které výběrčímu stačily (na zpáteční cestě po mě řidič chtěl 5 tisíc).
Vstupné do soukromé rezervace je pro návštěvníky bez rezervovaného
ubytování 8 tisíc pesos. Ubytování v areálu v některé z chat se pohybuje od 90
tisíc pesos za noc. Jsou v tom sice 3 jídla, ale místní atrakce již ne. Kromě
procházky soutězkou kolem řeky a opalování se, je možné si užít rafting
(kategorie I., což je spíš taková projížďka bez adrenalinu), canopy tour
(oproti těm v Kostarice slabý odvar, tedy pro mě) nebo speleologickou
výpravu jeskyní Cueva de los Guacharos. Cena se oproti údaji v Lonely Planet
téměř zdvojnásobila a tříhodinové dobrodružství stojí 15 tisíc pesos.
Já jsem se vydala na objevnou cestu podél řeky. Rezervace
se pomalu plnila lidmi, tak jsem pokračovala dál, abych viděla co nejvíce bez lidí. Již
první pláž Playa de marmol mě lákala k vykoupání. Pokračovala jsem ale po úzké
cestičce dál. V jednom momentu jsem se prudce zastavila a zírala na cestu před
sebou. Obrovská tarantule stála přímo uprostřed. Chvíli jsem byla v šoku z
toho, co jsem viděla před sebou. Představa, že ji budu muset nějak obejít, mě děsila.Vzala
jsem kámen a snažila ji vykamenovat z cesty. Vždy jen tak odporně poskočila, ale zůstala na cestě. Když už byla
relativně na okraji cesty, odhodlala jsem se a velmi rychle ji obešla. Fuj! Během
další cesty jsem doufala, že nenarazím na další. 
Došla jsem až k místu označenému La Danta. Dál to bylo již náročnější
a nebyla jsem si jistá, kam bych došla. I v mapě byla La Danta jako poslední
bod. I když by se určitě dalo dál objevovat. Ale měla jsem chuť to někde
zapíchnout a smočit se v řece. 
Na chvili jsem se tedy upíchla na břehu u východu z
jeskyně Cueva de los Guacharos a vlezla do vody. Byla docela osvěžující.
Pak jsem se přesunula na Playa de marmol a tam jsem do vody vlezla
ještě několikrát. O půl druhé se přihlásil ke slovu hlad. I když jsem
nechtěla utrácet, dala jsem si místní meníčko sestávající z rýže,
cizrny, salátu a kuřecího masa.
Ještě chvíli jsem jen tak bendila po okolí a pak se
vydala chytit autobus nazpět. Čekala jsem asi 20 minut, než projížděl
mikrobus mířící z Medellinu do Doradalu.
Podvečer jsem strávila v městečku.
Žádné komentáře:
Okomentovat