Dnešní den se opět vyvedl. Nejen počasí přálo (a slunce fakt pralo), ale vše vyšlo tak, jak jsem chtěla. I když ochutnávka místní šťávy z tamarinda mě stála chvilkové hledání záchodu a nutné požiti imodia. Ale pěkně po pořádku.
Ráno jsem vstala opět brzy a vydala se metrem na sever na stanici
"Caribe", kde je autobusové nádraží Terminal del Norte.Odtud vyjíždějí
všechny autobusy směřující severně od Medellinu. V plánu byla prohlídka
Santa Fe de Antioquia, městečka, které bylo založeno v 16. stol. a
bývalo správním centrem regionu Antioquia (později jej nahradil právě
Medellin).
Santa Fe de Antioquia,nebo také jen zkráceně Antioquia, se nachází 88 km
severozápadně od Medellinu v nadmořské výšce 550 metrů (Medellin je ve
výšce okolo 1400 metrů) a zachovalo si svůj koloniální ráz. Město je
jedním z lákadel pro všechny, kdo na nějakou dobu zakotví v rušném
Medellinu. 
U přepážky autobusové společnosti Gomez Hernandes jsem koupila jízdenku
za 9000 pesos (cca 4,50 eur ), nasedla do autobusu, který již pamatuje
lepši časy a zaujala jsem strategické místo u okna. Cesta trvala 1.5
hodiny. Zastávka je v Antioquii na místě, kde by člověk neřekl, že se
jedná o koloniální město, ale stačí přejít ulici a vydat se podle
ukazatele na Plaza Mayor a hned se človek octne v jiném světě. Hlavní
náměstí s bílou katedrálou bylo lemované stylovými měšťanskými domy,
které se přeměnily v restaurace. Plácek uprostřed zase lemovaly stánky s
místními laskominami a suvenýry. 
Rozhodla jsem se jako první zajet se podívat k mostu Puente del
Occidental a k překonání těch 5 km jsem se rozhodla využít jednu z rikš,
co zajišťují jakousi taxi dopravu. Cena se nedala uhádat. 15 tisís
pesos ( 7 euro) za hodinu a půl trvající okružní jizdu. Ale řidič byl
ochotný a zastavil mi na foceni. 
291 metrů dlouhý most byl vystaven v roce 1895 a byl jedním z prvních
vysutých mostů na americkém kontinentu. Část pro chodce byla v
dezolátním stavu, takže nezbývalo, než se vydat po části určené vozidlům
a každému projíždějícímu autu uhnout (to znamenalo položit se na
oplocení a stoupnout si na rantl). Dřevěné trámy, po kterých auta
projížděla, dělaly randál. Na to, že bych si na mostě rozložila stativ a
pózovala před objektivem se samospouští tak dlouho, než mi vyjde pěkná
fotka, jsem mohla zapomenout. Vždy, když jsem stativ naštelovala, chlělo
projet auto. 
Po chvilkové zastávce na druhé straně mostu, pod kterým líně teče řeka
Cauca, jsem nasedla na mou rikšu a byla odvezena prřs most zpět do
města. Bylo před polednem, slunce pralo a teplota vzduchu se pohybovala
okolo 35 stupňů ve stínu, tak jsem se posadila do zahrádky jedné
restaurace a objednala si šťávu z tamarindu, což je místní specialita.
Nevěděla jsem, jakou chuť očekávat. Nakonec se jednalo o kyselkavý
osvěžující nápoj. V turistickém infu jsem vyfasovala jakousi mapu a vydala se ulicemi obdivovat architekturu. Po nějaké půlhodině mi to ve střevech začalo jaksi škrudlat. Ten pocit jsem již znala z jiných cest a znamenalo to problém v podobě průjmu. Příčinou byla samozřejmě ta šťáva. Nebyla jsem si jistá, jestli je tamarindo projímavé, ale někde nastala chyba. Takže, když už bylo jasné, že to nebude jen nadýmání, zalezla jsem do první restaurace, co byla po ruce a vyhledala toaletu. V některých restauracích na hlavním náměstí mají na WC automat na peníze, ale já věděla, kde je zdarma.
Jelikož jsem měla hlad a zdálo se, že se bude jednat o chvilkovou
záležitost, sedla jsem si v restauraci a objednala mrkvovou krémovou
polévku. Na tu jsem pak čekala asi půl hodiny. Organizačne to tam neměli
zvládlé a servírka nevěděla, kde jí hlava stojí. Polévka ale byla
lahodná. Zapila jsem ji vodou s imodiem a vydala se znovu do města.
Žaludek se zdál být již klidný. Jelikož jsem měla za úkol získat od kolumbijských policajtů nášivku na košili, vydala jsem se navštívit místní policejní stanici, kterou jsem již předtím minula a mladí policajti se zdáli být sympatičtí. Krátký pokec s usměvavýma poldama a výměna nášivek. Poté foto a přátelské rozloučení. Mise splněna :-) . A splněnou jsem měla i prohlídku města. Jediným nedostatkem je, že tu nevedou nějaké pohlednice (tím myslím pěkné pohlednice a ne jen jakési nezajímavé fotky. Z Medellinu nemám nic). To vedro mě už dostávalo. Stoupla jsem si k silnici a čekala na autobus, který by mě odvezl zpět. Nakonec jsem stopla jakýsi dálkový, totálně natřískaný bus, kde jediným volným místem bylo to vepředu vedle řidiče (průvodce a výběrčí jízdného stál vedle mě). Takže jsem měla celou cestu parádní výhled ( i když občas bych raději neviděla tu šílenou jízdu). Nezbývalo mi, než věřit řidičovu umu.
V pět hodin jsem již vystupovala z metra a šla ještě omrknout čtvrť El Poblado, kde bydlím. Zítra mě čeká přesun do Guatape.
Žádné komentáře:
Okomentovat