První den v Bogotě: Smaragdy, zlato a Juanes

Cesta z nádraží do centra byla docela náročná. Je dost obtížné se orientovat ve velkoměstě, které neznáte a ještě k tomu v noci. Nasedla jsem na autobus mířícíi do centra a na radu místních vysedla na carrera 10 a zde nasedla na další autobus a nechala se dovézt o pár stanic dál na calle 10, odkud již byla orientace snadná. Prošla jsem hlavním náměstím Plaza Bolivar a zamířila k hostalu Musicology. Ulice se pomalu začínaly probouzet. O půl sedmé jsem se konečně ubytovala, moje postel již byla volná, tak jsem si ještě na dvě hodinky dáchla. V ceně mám i snídani a večeři, takže jsem se po probuzení trochu najedla a vyrazila do města na obhlídku. Staré centrum La Candaleria je velmi pěkné a plné pamětihodností. Snad na každém domě je nějaká pamětní deska oznamující, kdo v domě bydlel. Hlavnímu náměstí Plaza Bolivar vévodí katedrála. Z jedné strany je budova kongresu a z druhé justiční palác, který byl v roce 1985 obsazen křídlem guerilly M 19 a během následného zasahu zemřelo několik desítek lidí. Celé náměstí působí trochu neutěšeným dojmem, socha Simona Bolivara je posprejovaná nápisy a na dveřích katedrály a omítce některých budov jsou stopy po barvě. Asi to tu občas pěkně vře. Zamířia jsem k prezidentskému paláci, který je samozdřejmě bedlivě hlídán vojáky. Při každém projití sousední ulicí jsem musela otevřít batoh a nechat jej zkontrolovat. Zamířila jsem na prohlídku muzea historie policie, o kterém jsem v průvodci četla, že je zajímavé, ale k mému zklamání je až do června zavřené kvůli rekonstrukci. Tak jsem od hlídkujících policistů dostala policejní kalendář. Ulice za prezidentským palácem a okolo muzea policie jsou plné obchůdků nabízejících military věci. Jelikož bylo dobré počasí, řekla jsem si, že bych se mohla podívat na Cerro Montserreat, horu zdvyhající se nad město do výšky 3142 metrů. Vydala jsem se avenidou Jimenez směrem k lanovce, ale po cestě jsem narážela na další zajímavosti. Jako první na Obchdoní centrum se smaragdy, kde sídlí společnosti obchodující s těmito zelenými kamínky. V prvních třech patrech jsou malá klenotnictví jednotlivých podnikatelů nabízející šperky s certifikátem pravosti kamenů. Vlezla jsem do prvního klenotnictví se zeptat na cenu. Překapilo mě, že lze sehnat i levné šperky. Tak jsem tak ze zvědavosti obcházela další krámky a ptala se na stříbrné náušnice se smaragdem. Všude mě ochotně obsloužili, mohla jsem si náušnice vyzkoušet a když jsem odcházela, dali

mi vizitku. V jednom z krámků mi slečna dala i vzorek surového smaragdu, takže mám další suvenýr. Každopádně jsem tím strávila určitý čas. Další zastávkou byla budova Quinta de Bolivar, což je dům, ve kterém žil několik let Simon Bolivar - hlavní postava v boji jihoamerických států za nezávislost na Španělsku. Okolo domu je krásná zahrada a interiér je vybavený dobovým nábytkem. Když jsem končila prohlídku, už bylo po druhé hodině a slunce se stáčelo tak, že z Cerro Montserrat bych jej měla proti sobě, tak jsem odložila horu na zítřek a vydla se zpět na prohlídku slavného Museo del Oro - Muzea zlata s exponáty týkajícími se výrobků původního obyvatelstva. Když jsem se blížila k hotelu Intecontinental, zahlédla jsem mumraj lidí obklopujících hlouček policistů. Někdo vešel do hotelu a policie zamezila přístup. Zajímalo mě, kdo to tak asi je a myslela si, že to bude nějaká místní postavička. Zeptala jsem se jednoho z policistů u vchodu a bylo mi řečeno, že je to JUANES - jeden z mých oblíbených zpěváků. To jsem nečekala. Zamířila jsem k oknu hotelu a šmírovala a na chvíli jsem zahlédla jeho hlavu. No řeknu vám, že takovou euforii jsem nepocítila snad někdy od puberty, kdy jsem s deníčkem čekavala na slavné osobosti a žádala je o podpis.. To byla opravdová perlička dne. Juanes jen 10 metrů ode mě (zítra si asi půjdu chvíli postát před Intercontinental ). Zamířila jsem k Muzeu Zlata, zaplatila 3 tisíce pesos a následující více než hodinu se procházela sály na několika poschodich a prohlížela si neuvěřitelně zajímavé zlaté předmety vyrobené Indiány před příchodem Kolumba. Ačkoliv celá konquista amerického kontinentu ze strany Španělů bylo barbarství, musím uznat, že zlaté předměty a šperky, které nosili Indiáni by zblbly spostu lidí. Opravdu krása. Kromě zlata jsou v muzeu i keramické výrobky původního obyvatelstva. Po prohlídce jsem zamířila do galerie se suvenýry, která je hned u muzea. Opět jsem si nechala ukázat nějaké smaragdové šperky a během procházení se kolem ostatních krámků jsem narazila na to, co jsem hledala již od prvního dne v Kolumbii a co si chci dovézt jako suvenýr zpět do Španělska - čaj z koky (do Španělska je to legálí, do Česka ne). A v tu chvíli mi přišel vhod. Nevím, jestli to bylo tím nevyspáním, přílišnou klimatizaci v autobuse (fakt byla dost velká kosa), nabo nadmořskou výškou (což si nemyslím, již jsem v minulých týdnech několikrát vystoupala do výšky okolo 2500 m a nic mi nebylo) ale odpoledne mě začala bolet hlava a měla jsem suché rty. Snažila jsem se dodržovat pitný režim, ale byla jsem grogy. V muzeu zlata jsem si musela dát brufen. A tak, když jsem v kavárničce v galerii se suvenýry zjistila, že si můžu dát čaj z koky, který pomáhá proti bolesti hlavy, žaludku a je dobrý na výškovou nemoc, neváhala jsem a vyzkoušela, zda má opravdu ty účinky. Po více než 3 týdnech jsem narazila na místo, kde si můžu krabičku sáčkového čaje koupit. Opravdu se mi trochu ulevilo, ale myslím, že pořádný spánek v posteli asi bude tím nejlepším lékem. Ještě chvíli jsem obcházela obchůdky se šperky se smaragdy, zjišťovala ceny a pak se odebrala na Plaza Bolivar, zachytit podvečerní katedrálu. Jsem zvědavá, co se bude dnes servírovat na večeři.