Přejezd do Cali a výstup na Cerro de las tres cruces

 Jelikož jsem měla před sebou dlouhou cestu autobusem, vstala jsem v sedm hodin. Rozloučila jsem se s hostalem, ve kterém pobývat bylo faln a velmi levné, a vydala se na hlavní náměstí na autobus. Oproti příjezdu z Pereiry jsem nemusela čekat, protože autobusy do Arménie jezdí co 20 minut. Jen co jsem nasedla, vyjeli jsme. Cesta do cca 16 km vzdálené Arménie trvá hodinu, protože autobus projíždí ještě jinou vesnici a protože silnice v Arménii je ve špatném stavu. Před několika lety bylo město poničeno zemětřesením, ale během projížděli městem jsem již žádné škody neviděla, ačkoliv se píše, že opravy jdou pomalu. Cena jízdného že Salenta 3600 pesos. Na autobusovém nádraží jsem zvolila jednu z možných dopravních společností mířících do Cali. Cena 21 tisíc. Pojedla jsem dvě empanady a nasedla do mikrobsu (těch je tu coby dopravních prostředků nejvíce), přede mnou měla být čtyřhodinová cesta. Většinu cesty jsem prospala. V tom horku se ani nic jiného nedalo dělat. Projížděli jsme rovinatou krajinou porostou cukrovou třtinou. A ve dvanáct hodin jsme k mému milému překvapení stanuli na nádraží v Cali. Takže žádné 4 hodiny, ale jen 2,5 :-). Z hostalu La Casa Cafe jsem měla instrukce, jak se dostat k hostalu. Taxikář u terminálu nějak nebyl ochotný mě vzít, tak jsem si našla odjezdní místo MHD a nasedla na autobus mířící na calle 5. Odtud to již bylo k hostalu kousek. Ubytovala jsem se a dostala mapy a radu, abych si na výstup na Cerro de las tres cruces vzala jen nejnutnější věci. Tak jsem nabalila tašku přes rameno s vodou a malým foťákem se stativkem a několika bankovkami a vyrazila na obhlídku. Jelikož jsem se dočetla, že v neděli hlídají cestu policisté a tudíž se tam zloději moc nevyskytují, vyrazila jsem na kopec hned dnes. Bydlim v klidnější čtvrti s nízkými domky s koloniálními prvky. Došla jsem k Parku del Peňon, jehož kruhový střed byl lemován obrazy místních umělců. Na lavičce seděla černoška a prodávala denní menu. Snídani jsem tak nějak ošidila, ale před tím tříhodinovým výstupem jsem potřebovala něco pojíst. Tak jsem si řekla o menu, které stálo 7 tisíc pesos, ale když jsem se zatvářila, že je to moc a jestli nemůžu dostat jen hlavní chod, slavila mi cenu na 5 tisíc, které jsem jakoby měla u sebe. Takže jsem si sedla do stínu na lavičku a královsky se najedla polévky, masa s rýží a salátu a zapila to sladkým nápojem. Kousek odtud před řeku je parčík Parque el Gato de Tejada, což je sympatické zelené prostranství s několika skulpturami koček. Odtud jsem již musela začít šplhat ulicemi do kopce. Nejdříve jsme šla moderními hlídanými ulicemi a pak se domy změnily v jakési slumy na úpatí kopce. A tady již začínalo slunce pěkně pražit. Dostala jsem se na prašnou cestu linoucí se do kopce. A poprvé mohla obdivovat výhled na město. Až na pár vystupujících jedinců jsem na nikoho nenarazila. Po cestě byly dva přístřešky, kde seděl hlídač a také několik občerstvovacích stánků. Čím výš jsem stoupala, tím častěji jsem se musela zastavit, abych nabrala dech. Kolikrát jsem se musela i přidržovat, aby mi neujely nohy. V několika okamžicích jsem měla sto chutí to zabalit. Z toho horka se mi dělalo až zle. A zásoby vody se tenčily. Odhadem mi trvalo tak 2 hodiny, než jsem se vyšplhala nahoru. Uřícená jsem si ve stánku koupila iontový nápoj a konečně si sedla. Měla jsem pocit, že to byl ten nejhorší výstup, co jsem zažila. Udělala jsem pár fotek pod třemi kříži, když mě jeden z návštěvníků upozornil, že bych si na kopec neměla nic brát, že tu člověka okradou o vše. Dost nepříjemný pocit. Uvažovala jsem, že se přidám během sestupu k rodince, která seděla pod přístřeškem, když mi ten sportovně vypadající muž nabídl, že můžu sestoupit s ním a jeho kamarádem. Kývla jsem na to a s obezřetností sestupovala s nimi. Představil se jako Flavio. Šly jsem jinou cestou, mnohem mírnější, než po které jsem vystoupala. Hovor se točil kolem Česka a mé cesty. Z opatrnosti jsem lhala, že na hostalu na me čeká dalších 5 lidí. Než jsme sestoupili dolů, vyzvěděla jsem z obou, že pracují ve firmě zabývající se zpracováním cukrové třtiny a zjistila, že bydlí pod kopcem v moderní hlídané čtvrťi, byla jsem nervózní, ale zákonec jsem měla štěstí, že se jednalo o normální lidi, kteří mi chtěli pomoct. Jak jsem byla ráda, že jsem se opět dostala do bezpečnější zóny. I když mě čeká další den ve velkoměstě, kde si musím dávat víc pozor, než tomu bylo v uplynulých dnech v Salentu. Sedla jsem si do parku San Antonio, který se zvedá nad mou čtvrtí. Před kostelíkem posedávalo množství místních, kteří si tu dělali nedělní pinknik. I odtud je pěkný výhled na město. Jakmile se začalo šeřit, zamířila jsem koupit si lahodnou papáju a na hostal smýt ze sebe ten pot a prach, který se na mě nachytal během výstupu. A bylo mi i jedno, že tu teče jen studená voda.