Den v Medellínu

Tak tedy sděluji , že jsem přežila první den v Medellinu, ve městě, které před několika lety patřilo k nejnebezpečnějším na světě. Doba medellinského kartelu a Pabla  Escobara je již dávno pryč a jak uvádí Lonely Planet, patří Medellin k těm bezpečnějším městům Kolumbie. A já jsem si celodenní putování za místními zajimavostmi užila bez nějakých větších pocitů nebezpečí. Samozřejmě oproti procházkám evropskými městy jsem nechala foťák uschovaný v batohu a vytahovala jej jen, když jsem opravdu chtěla něco fotit a pak jej zase schovala. Dalším trikem pak byly sluneční brýle, kterými jsem zakrývala světlé oči(toto jsem vzala z knihy Sníh z Bogoty od Juraje Lišky). A skvěle to fungovalo, nikdo si mě nějak extra nevšímal.

Prohlídku města jsem začala před osmou ráno (vzbudila jsem se dříve, než jsem zamýšlela). Nejdříve jsem si nebyla jistá, jestli si troufnu zajet k hrobu Palba Escobara, protože jsem někde vyčetla, že to v té čtvrti není bezpečné, ale majitel hostalu mě ujistil, že je to tam v pohodě,že tam jezdí spousta lidí, tak jsem vyrazila nejdříve metrem na hřbitov Jardin Montesacro. Podle pokynů jsem vylezla na stanici Itagüi a začala hledat hřbitov. Byla jsem nasměrována podél magistrály, že to tam leží. No, než jsem k hřbitovu došla, uběhlo 20 minut. Až z hřbitova jsem si všimla, že prakticky naproti je další zastávka metra. Trochu jsem nechápala, proč v informacích o tom, jak se dostat k hrobu Palba Escobara nebylo o stanici Sabaneta ani slova (jelikož byla vybudována relativně nedávno, metro se stále rozšiřuje.- Poznámka po příjezdu).

Jako první jsem zamířila k hrobu Pabla Escobara. U všech náhrobků byly květiny a ta největší u náhrobku bývalého drogového krále. I přesto, že je 20 let po smrti. Pro mnohé obyvatele Medellinu je něco jako Robin Hood. Kromě toho, že vedl nejmocnější drogový kartel a byl nejbohatším mužem Kolumbie, investoval nemalé částky do rozvoje infrastruktury města.

Překvapivě jsem byla u jeho hrobu sama, žádný další turista. Možná to bylo tím, že jsem tam byla brzy. Prošla jsem se hřbitovem, který spíše připomíná tu zahradu, kterou má v názvu. Kromě zpěvu ptactva úplný klid.

Dalším bodem na programu byla botanická zahrada v severní části města. Metrem jsem se nechala dovézt na stanici Universidad. Tady již bylo poznat, že se jedná o nekolikamilionové město. Jelikož byla neděle, vyrazila spousta lidí za zábavou. Před technickým muzeem Parque Explora stála fronta. A i v botanické zahradě bylo docela dost lidí. V části orchidearia probíhala hodina jógy.

Před zahradou stálo několik stánků se suvenýry a občerstvením. V nabídce bylo i guarapo. Na to jsem se těšila. Jenže tady k té prolisované šťávě z cukrové třtiny přidávají limetu, takže to spíš chutnalo jako caipirinha. Ale nápoj osvěžil.

Vydala jsem se kolem planetaria přes Parque de los Deseos , kde se děti máčely ve fontáně. Dalším mým cílem bylo muzeum Antioquie a náměstíčko skulptur místního umělce Fernanda Botera. Ty dvě stanice jsem hodlala překonat pěšky. 51 ulice byla plná bezdomovců a jak jsem se blížila k cíli, stávala se víc a víc rušná a plná stánků s různým harampádím. Až jsem si připadala jako na blešáku. Okolí muzea Antioquie bylo plné lidí.

Před návštěvou muzea jsem se zašla najíst do místního rychlého občerstvení. Dala jsem si "bandeja paisa ", což je místní typické jídlo, a s plným žaludkem šla obdivovat malířské umění.

V této části města mi zbývalo navštívit nedaleké náměstí Parque Berrio. To ale bylo plné pochybně vyhlížejících lidí, takže jsem sedla na metro a vydala se na zastávku Industriales, odkud mě čekal výstup na kopec Cerro Nutibarra. Zbývaly 2 hodiny slunečního svitu a ranní opar zmizel, tak jsem předpokládala, že by se mi odtamtud mohl naskytnout zajímavý pohled na město. A taky že jo. Opět tam byla spousta lidí a také spousta stánků s občerstvením. V pět jsem to zabalila a vydala se směrem na ubytování. Po cestě jsem ještě omrkla ceny v supermarketu (no nějak levné to tu není).

A zítra výlet do Santa Fe de Antioquia.