Den v Cali

  Dnešní den jsem měla strávit v ulicích Cali. Abych pravdu řekla, moc jsem od tohoto města neočekávala, protože tím hlavním, co táhne, je salsa. Navíc jsem tu pořád ve střehu, protože město nemá moc dobrou pověst, tedy tak se mi to jeví. Takže jsem před desátou vyrazila ulicemi obejít ty nejznámější památky s tím, že pak budu muset zajít po avenidě 6 do parku Versailles do City bank, vybrat peníze (z ostatních bankomatů dostanu naráz jen 300 tisíc pesos a v City bank lze vybrat až milión pesos), takže jsem se obrnila ostražitostí. Jako první jsem zamířila opět na kopec ke kostelíku San Augustin, abych jej vyfotil lepším světle a bez lidí. A pak se vydala na 4.ulici ke kostelíku Iglesia de la Merced, což je jeden z nejstarších klášternich objektů ve městě. V areálu se kromě kostela nacházejí dvě muzea: archeologické muzeum s exponáty týkajícími se sedmi předkolumbovskými kulturami (Quimbaya, Tolima, Calima, San Augustin, Nariňo, Tumaco a kultury z Tierradentro) a muzeum koloniálního umění, v jehož rámci lze navštívit i mini továrničku na hostie, která dodává tyto svaté oplatky do kostelů v celém městě. Každopádně obě muzea stojí za to navštívit. Já jsem byla dnes prvním návštěvníkem. Zamířila jsem za roh do Banco de la Republica, kde se nachází malé muzeum zlata, ale hlídač na recepci mi sdělil, že muzeum je pro veřejnost otevřené od úterka do soboty. Takže smůla. Naproti stojí neoklasicistní divadlo Teatro municipal. Zamířila jsem k náměstí San Francisco, kde stojí další významný kostel. Na náměstí Plaza de Caicedo, kde stojí katedrála sv. Petra (Catedral de San Pedro) i justiční palác, jsem sedla do jídelny nabízející denní menu za 6 tisíc pesos a dosyta se najedla. Odhadovala jsem, že už je zhruba poledne (hodinky, stejně jako mobil a další zbytečnosti, jsem raději nechala na hostalu). Přešla jsem do Parku poetů (Parque de los poetas), kde bylo rozloženo několik stolů se psacími stroji. A v rohu stál novogotický kostelík Iglesia de la Ermita. Bohužel byl zavřený, takže jsem nemohla zjistit, co je tak zázračného na obrazu El Seňor de la caňa. Přešla jsem řeku a přes park zamířila na 6. Avenidu. Ta je lemována obchody a bary a patří k bezpečným oblastem města. Na hostalu jsem dostala mapu města, kde jsou mimo jiné zaznamenané i bezpečné oblasti. Poté, co jsem úspěšně našla City bank a vybrala na následujících 14 dní pobytu, jsem zamířila do nákupního centra Chipichape, což je opravdový nákupní ráj. Snad největší, co jsem zatím viděla. Součástí je i hotel (asi pro ty, co potřebují na nákupy více dní). Sedla jsem do kavárny Juan Valdez a objednala si ledovou kávu se šlehačkou (nevado de cafe). Vynikající. Kolem třetí hodiny jsem se vydala na zpáteční cestu. Ještě jsem se stavila do obchoďáku koupit si kousek melounu a nějakou zeleninu a před pátou jsem již byla na pokoji. No a jelikož to byl můj druhý a poslední večer ve městě salsy, poptala jsem se na hostalu, jestli je večer v okolí nějaký program. Majitelka hostalu mi doporučila zaskočit do nedaleké kavárny Macondo, kde promítají od sedmi filmy no a potom prý jde skupinka lidí z hostalu na diskotéku Las brisas tropicales což je v pondělí jediná možnost, jak si zatančit salsu. Tak jsem se vypravila plná očekávání na kolumbijský film "Tlukot srdce" (Diastolas y systolas, nebo tak nějak) z roku 1999. Film začínal až po půl osmé a měla to být romantická komedie. No, byla to pěkná blbost. Byla jsem ráda, když film konečně skončil. Po desáté jsem vyrazila se spolubydlícími na diskotéku. Jelikož platí v Cali zákon, kdy diskotéky zavírají již kolem jedné ráno, měli jsme šanci se trochu víc pobavit v Las brisas, který je prý mimo město. Pět se nás natrvalo do taxíku, abysme ušetřili. Cesta tam stála 20 tisíc pesos. Byla to taková otevřená diskotéka, hudba jela na plné pecky a bylo docela narváno. Objednal se místní likér "aguardiente" s limonádou a zábava mohla začít. Konečně jsem si pořádně zatančila salsu a díky aguardiente to šlo bezvadně. Možná v tom spočívá tajemství, proč jsou Kolumbijci tak dobří tanečníci :-)