Přejezd do Tierradentro

Jelikož autobus do Tierradentro odjížděl v 10:30, mohla jsem se v klidu nasnídat a po půl desáté jsem vyrazila na autobusové nádraží. U společnosti Sotracauca jsem zakoupila lístek do San Andres de Pisimbala. Cena je momentálně 20 tisíc pesos. A cesta do 97 km vzdálené horské vesničky trvá okolo 5 hodin. Záleží na počasí a stavu vozovky, která mnoha místech je stěrková nebo blátěná. Tak nějak jsem doufala, že dorazím na místo něco po třetí, abych stihla navštívit archeologické a etnografické museum. Společně se mnou cestuje do Tierradentro i Novozelanďanka Karen, která bydlela v Popayanu na stejném pokoji. Jsme jediné cizinky směřující do Tierradentro. Autobus je nacpaný místními. Stoupáme do hor a asfaltka občas přechází do prašné silnice. Krátce po dvanácté zastavujeme zhruba v třítisícové nadmořské výšce na oběd. A samozřejmě na záchod. K obědu si dávám rybu truchu, která je v Kolumbii velmi populární. Jedná se o rychlé občerstvení, tak veškeré maso je fritované. Kuchařka vezme jednu truchu visící ná šňůře nad sporákem a vhodí jí do friťáku. Příloha je klasická: rýže a fazole. K tomu nápoj z guayaby. Vynikající. Hlavně ta uzená fritovaná ryba. Následují další necelé tři hodiny jízdy po nezpevněné cestě. Na trase ale probíhají stavební práce. Během několika let by se mohlo jezdit po normální silnici. Dojedeme do městečka Itza a odtud je to již jen hodina cesty. Prosím doprovodného řidiče, který vybírá peníze, aby nám zastavil u muzeí. Ta jsou asi 3 km od San Andreas. U muzeí je i několik ubytovacích zařízení u místních. V hostelu v Popayanu doporučovali Hospedaje Lucerna, která stojí hned vede muzeí. Prý je tam i kuchyňka. Autobus nás vyklopí přímo před Lucernou. Stará paní nám jde otevřít. Ptáme se, zda má volný pokoj. Samozřejmě, že má. Jsme jedinými hosty. Dá nám společný dvojlůžkový pokoj. Cena za jednoho je 10 tisíc pesos, což zatím nejlevnější cena, co jsem dostala. Pokoj jednoduchý, na terase je sprcha s horkou vodou (ohřívání elektrické samozřejmě) a záchod. Na dotaz, zda můžeme použít kuchyň, se paní moc netváří a ptá se, co chceme vařit. Jelikož je již půl čtvrté a ve čtyři muzea zavírají, jdeme ná prohlídku. Avizovaná cena 10 tisíc pesos za vstup do muzeí a do archeologických nalezišť se za poslední měsíc zvýšila o 100 % na 20 tisíc pesos. A v Lonely Planet vydaného v roce 2010 je ještě 8 tisíc pesos. Poslední dobou tu v Kolumbii ceny letí nahoru. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že je to možná na nátlak guerilly, ačkoliv se říká, že tato oblast je bezpečná a Farc tu neoperuje, možná je oblast bezpečná pro turisty, co zaplatí dané vstupné. A nebo si to jen myslím a ceny opravdu stanovila archeologický a etnografický institut. Každopádně je vstupenka platná 2 dny. Jsme provedeny nejdříve etnografickým muzeem zobrazujícím exponáty nástrojů používaných indiánským etnikem Paez, kterých v regionu Tierradentro žije na 15 tisíc. Toto etnikum pěstuje mimo jiné i koku, jejíž listy žvýká. Téměř tři týdny jsem na téma koky a jejího pěstování a žvýkání přímo nenarazila, až teď. Ptám se průvodce, zda je možné si tu někde koupit krabičku čaje z koky, ale prý bohužel ne. Ráda bych si jej dovezla jako suvenýr (do Španělka je to oficiálně legální, do Češka bohužel ne). Čaj má prý blahodárné účinky na trávení, dodává energii a je proti výškové nemoci. Tak snad v Bogotě, nebo za dva dny v San Agustinu se mi poštěstí. Následuje prohlídka archeologického muzea, kde jsou vystaveny artefakty nalezené v okolních pohřebištích, kvůli kterým jsem do Tierradentro přijela. Etnikum, které v regionu žilo před příchodem Kolumba mělo specifický způsob pohřbívání do místností vyhloubených minimálně 4 metry do země. V okolních horách je několik míst s tumbami. A tato místa lze navštívit během jednoho dne. Existuje trasa spojující daná místa. V průvodci se uvádí, že projít trasu zabere okolo 4 hodin. A že nejlepší je vyjít brzy ráno. Tumby se otvírají 8 hodin, ale na tu nejvzdálenější a nejvýše položenou El Aguacate, je možné vyrazit již v šest ráno. Cesta tam totiž zabere okolo hodiny a půl a je třeba překonat převýšení 500 metrů. Po prohlídce muzeí máme ještě čas, tak se vydáváme do vesnice San Andres, která je vzdálená 20 minut chůze. Na kopečku tam stojí bílý kostel v paezkém stylu. Zjišťujeme odjezdy autobusů do Popayanu a La Plata (kam v sobotu zamířím já), kupujeme nějaké ovoce a pečivo a jdeme zpět. Vařit v opravdu velmi skromné kuchyňce je docela obtížné. Paní se pořád ptá, co budu vařit, když jí ubezpečím , že jen vajíčka a polévku ze sáčku, trochu se uklidní. Zajímá ji, jestli v hostalech ve městech můžeme taky vařit. Je jí divné, ze najdeme do restaurace. Ignorujeme ji a na další den plánujeme raději jít do restaurace, než trpět její vyptávání. Zavřu se do pokoje a čtu si, Karen dostává stále se opakující otázky typu, kam potom jedeme. Spát jdu brzy, ráno mě čeká vstávání v šest, abych mohla vyrazit na El Aguacate.