Přejezd do Popayanu

Vstávání po čtyřech hodinách spánku bylo kruté. V noci jsme se se spolubydlícími dohodli, že, jelikož všichni odjíždíme ráno z Cali, složíme se na taxíka na autobusový terminál. Odjezd v osm ráno. Všichni jsme byli na tom s kocovinou stejně. Dojeli jsme na nádraží a já se u přepážky společností zajišťujících dopravu do Popayanu odtrhla. Žádné ztrácení času, autobus mi jel za 5 minut. Cena 14 tisíc pesos a přede mnou tříhodinová jízda. A hlava jako střep. Než jsme se vymotali z Cali, kde jsme nasbírali další cestující, bylo mi pěkně zle. Styl rychlého řízení a brždění mi vůbec nevyhovoval. Naštěstí po vyjezdu z města se jízda trochu uklidnila a já mohla chvíli spát. Nebyla jsem vůbec v rozpoložení na cestování, hlavně ne na nějaké stresy ohledně vysokého počtu policistů podél cesty. Místní lidé mi připadali podezřelí. Do 20. ledna udržovala FARC klid zbraní (na Kubě probíhala mezi kolumbijskou vládou a guerillou jednání o jejichž výsledku si nedělám iluze), ale v noci jsme se dozvěděli, že byli zajati 4 lidé, takže nervozita trochu namístě, i když se prý po turistických trasách nepohybují. Prostě jsem byla ráda, když jsem po třech a půl hodinách vysedla na nádraží v Popayanu, což je jedno z těch bezpečnějších míst (oproti Cali). Hostal Park Life se nachází na hlavním náměstí Parque Caldas, které je od nádraží vzdálené jen kilometr a i v instrukcích, jak se dostat k hostalu, byla uvedena pěší možnost. Takže jsem se vydala podle mapy uložené v paměti do centra (velkou výhodou tabletu, který je mým společníkem na cestě, je aplikace mapy, která mi pomáhá orientovat se v nových destinacích. Mapy v Lonely Planet jsou jen provizorní, nehledě na mapy, které kolikrát dostavám na hostalech. Jedinou dobrou mapu jsem dostala v Cali). Popayanu se říká také bílé město, což sedí. Fasády domů jsou vyvedené jen v bílé a nápisy nad obchody jsou většinou zlaté. Ubytovala jsem se v osmilůžkové ložnici hostalu nadcházejícího se hned vedle katedrály. Hostal je velmi pěkně zařízen v chill out stylu. Zatím patří k těm lepším, co jsem měla možnost navštívit. A k tomu v úplném centru. Ačkoliv jsem měla nutkání lehnout do postele a prospat tu kocovinu , vyrazila jsem do města. Měla jsem hlad, takže prvním zájmem bylo najít nějakou levnou restauraci s denním menu. Našla jsem jakési mini bistro, kde podávali domácí oběd za pouhých 3500 pesos. Polévka, hlavní vydatný chod a nápoj. Žaludek jsem měla jako na vodě, takže jsem to nesnědla všechno, ale konečně mi začínalo být lépe. Vydala jsem se na procházku ulicemi. Dorazila jsem ke kostelu Santo Domingo, vedle nějž je jedna z budov Univerzity Cauca, která byla založená v roce 1827 a na níž studovalo několik kolumbijských prezidentů. Popayan patří k nejstarším městům (založeno 1537) a po Cartageně je nejvýznamnějším městem s koloniální architekturou. Původně byl Popayan hlavním městem jihu země, pak jeho význam převzalo Cali. Ačkoliv se jedná o bezpečnější město, nemohla jsem se ubránit trochu nepříjemnému pocitu pokaždé, když jsem vytáhla foťák. Došla jsem ke kopci El Morro de Tulcan, na jehož vrcholu je socha zakladatele města a vylezla po jeho příkrém svahu nahoru (v zadní části je schůdnější cesta, ale tu jsem nejdříve neviděla). Výhled na město úžasný a ještě zajímavější na hory v dáli, nad nimiž se tvořily mraky tak, že to vypadalo, že jsou to soptící sopky. Po cestě zpět jsem si na ulici koupila na ochutnání čtyři kousky exotického ovoce mangostino. Našla obchoďák a přikoupila suroviny na večeri. Pomalu té rýže začínám mít plné zuby, tak jsem se rozhodla udělat špagety s tuňákem. A samozřejmě, že jsem opět nakoupila celou papáju. Poslední dobou tu na ní ujíždím. To nedozrálé importované a předražené ovoce v Evropě se tady s tím pravým nedá srovnávat. Musím si ho užít, dokud jsem tu. Dvoukilovou papáju bych navíc v Češku za necelou dvacku těžko koupila. Po setmění jsem ještě vyběhla udělat nějaké fotky nasvětleného centra a pak už jen odpočinek.