Budíka jsem si natočila na sedmou, abych stihla snídani, která se podává do půl deváté. Snídaně formou bufetu. Na recepci pak nechávám bonboniéru a láhev Režné jako dárek za ubytování zdarma.
A pak s vědomím, že většina tour na ostrovy jezera Titicaca vyplouvá již v 7:30, jsem se vydala pěšky k jezeru.
Vzala jsem to přes Plaza de Armas, kterému vévodí krásná katedrála. A pak dolů ulicí asi půl kilometru. To, že se nacházím v nadmořské výšce 3800 metrů mi dnes již skoro nepřijde. Tělo se aklimatizovalo. Je pravda, že se dopuji čaji z koky a občas i žvýkám lístky koky. Nevím, jestli to má nějaký skutečný efekt, nebo prostě fakt, že zafungovaly i ty výlety do výšek na 4 tisíce metrů.
Puno samo o sobě není až zas tak zajímavé. Pár koloniálních domů je okolo Plaza de Armas, jinak jsou to nenápadité cihlové domy a ulice vcelku neudržované. Hlavním lákadlem tu je jezero Titicaca a jeho ostrovy. Většina návštěvníků míří na ostrovy Uros, které jsou nejblíže od břehu a které se vyznačují tím, že jsou z totory - místního rákosí a prakticky jsou plovoucí. Zde žije etnikum Uros, které patří k nejstarším v Peru a pochází ještě z doby před Inky. Aktuálně si toto etnikum vystavělo 130 ostrůvků a některé je možné navštívit v rámci tour. Zájemci tu mohou i u místních přespat. Dalšími dvěma ostrovy, na které je možné v rámci tour plout je Amantaní a Taquile.
Protože jsem si dopředu příliš informací nezjišťovala a prostě to vzala, že nějaký ostrov zvolím podle nabídky a co mi den přinese, když jsem došla do přístavu, zastavila jsem se u první agentury. V nabídce byly všechny ostrovy, ale v případě Amantani by se tam spalo. Zvolila jsem tedy Uros a Taquile. Protože to dnes s předpovědí nevypadalo moc růžově, nemělo cenu si brát jen Uros a pak se hnát na další tour za město do archeologické oblasti Sillustani.
Zvolila jsem tedy celodenní tour po jezeře, kde se můžu schovat v lodi. Usadili mě do jedné z lodí, zaplatila jsem prodejci 60 soles + 18 soles za vstupy na jednotlivé ostrovy (platby místním komunitám) a čekala, až se vypluje. Informace od Waltera, který mi tour prodával, byla, že nakonec na Uros nebudu dlouho, že tam přesednu do jiné lodi, která již vyplula a pak se pojede na Taquile. Na Uros jsem měla být cca 15 minut. Kromě mě to tak mají ještě další dva turisté. Před vyplutím nám zahrál na kytaru místní mladík a dvě Peruánky to rozjely tanečně. Vyplouváme po deváté.
V blízkosti břehů Puna začínají z jezera vyrůstat rákosy – totora. Uprostřed rákosové hradby vybudovalo zdejší etnikum Uros již před staletími z rákosů ostrovy a obydlí. Rákosová vrstva ostrovů je metr tlustá a neustále je třeba ji udržovat, jak spodní část v jezeře uhnívá. Urové si postavili z totory domky, kostelík a i lodě, na kterých se nyní za poplatek plaví turisté. Při vjezdu k ostrovům se platí vstupné, ze kterého komunita žije. Předtím, než jsme dopluli, naučil nás průvodce pár aymarských frází. „Kamisaraki“ = ahoj, „waliki“ = dobře.
Zakotvili jsme u jednoho z ostrůvků a vysedli. Chystala se přednáška. Mě a dva Němce ale průvodce odvolal, že máme nasednout na člun, který nás odveze k lodi právě vyplouvající k Taquile. Vystupuji na palubu nové lodi, zběžně si nafotím okolní rákosovou vesnici a postupně míříme ke středu jezera. Plavba k ostrovu Taquile má trvat asi hodinu a půl. Jezero Titicaca je rozlehlé. Je to největší vysokohorské jezero a také nejvýše položené splavné jezero. Jeho rozloha je cca 8560 km čtverečních. Na délku má prý 160 km (někdy se uvádí i více), na šířku 65 km a jeho plochou prochází hranice mezi Peru a Bolívií. K Peru patří 60 % jezera. Průměrná hloubka je 107 m. V nejhlubším bodě má 280 metrů. Teplota vody se pohybuje mezi 9 – 15 stupni. Jezero vzniklo v tektonické proláklině v kdysi bylo mnohem větší. Jezero je sladkovodní, přesto se ve vodě nachází i sůl, ale jen 0,2 %. V místním jazyce se název jezera vyslovuje „Titichacha“ a znamená šedá puma.
Okolo dvanácté připlouváme do zátoky ostrova Taquile. Ostrov není velký. Na délku má asi 5,5 km a na šířku 1,5 km. Na ostrově žije kečuánské etnikum v počtu cca 3000 obyvatel, které si drží své zvyky a tradice a také způsob odívání. Zdejší textilie a umění si vysloužilo zápis do UNESCO. Na ostrově máme strávit asi dvě hodiny a čeká nás procházka z přístavní zátoky vnitrozemím přes vesnici, kde bude taneční ukázka až k restauraci a přístavu, kde bude čekat loď. Během výstupu jen několik metrů nad hladinu je znát nadmořská výška.
Naštěstí po cestě dělá průvodce zastávky, aby nám pověděl o způsobu života na ostrově. Chovají tu ovce. Pěstují brambory, quinou, bylinky. U cesty roste muňa. Z kraje nás přijde přivítat „starosta“ ostrova Juan, kterému průvodce zaplatí za nás vstup na ostrov. Při té příležitosti se dozvíme, že starosta se určuje na jeden rok a pro komunitu pracuje zadarmo. Průvodce nám ukázal části jeho oděvu. Zajímavostí je, že ženy poté, co se vdají, tak si ostříhají vlasy a darují je manželovi, který si z nich udělá paruku a pak ji při slavnosti nosí. Ženské vlasy se používají i při tkaní látek. Vdané ženy nosí přes hlavu černou látku. I muži se odlišují od sebe podle toho, zda jsou ženatí nebo svobodní. Podle toho nosí barevné čepice.
Na prostranství ve vesnici, kde je malá tržnice, máme možnost vidět jednotlivé oděvy. Dozvíme se o přírodním šamponu z jedné rostlinky „chujo“, díky kterému prý nemají šedivé vlasy. Místní nám předvedou tanec a my se jej zúčastníme. Pak je trochu času na nákup místních textilních výrobků. Kupuji si za 45 solů rukavice. Vypadají kvalitně.
A pak již oběd, který nemám v ceně, ale můžu si zaplatit. Cena 30 solů. Nejprve jsem chtěla jen polévku, ale talíř nebyl velký a cena 15 solů, tak jsem nakonec vzala celé menu se smaženým pstruhem. Oběd zakončen čajem z čerstvé muňa. Než všichni skončí, sejdu ke břehu, kde kotví naše loď a smočím nohy do chladných vod jezera Titicaca.
Vyplouváme okolo 14:45. Před námi zhruba hodinu a půl dlouhá plavba. Nebe v dálce hrozí bouřkami.
Do přístavu v Punu dorazíme okolo 16:30. Vydávám se najít kancelář Turismo Mer, se kterým pozítří pojedu do Cuzca. A pak zkusmo vejdu do kanceláře místní agentury nabízející výlety k Sillustani, abych se zeptala na podrobnosti a domluvila se na zítřek. Ochotná paní mi řekne, že pokud ráno pojedu po vlastní ose k Aramu Muru, tak mám šanci odpoledne stihnout tour na Sillustani. Dá mi vizitku, že jí mám zítra nejpozději do půl druhé napsat, jestli pojedu.
Vydávám se nahoru do centra ke katedrále. Po cestě chci koupit láhev vody. Začíná kapat. Marně hledám nějaký supermarket. V lokálním obchůdku po mě chtějí za láhev vody nehorázných 6 solů. Nakonec vodu kupuji za 4 soly v jedné z lékáren, kterých je tu jako hub po dešti. Projdu hlavní ulici Jirón Lima, kde je množství restaurací, a obhlížím jídelní lístky. Dnešní večeři ale nakonec vyřeším nákupem empanád v kavárně kousek od náměstí Parque Pino, které si pak sním na pokoji. Venku mezitím již slušně lije. Na další den je ale hlášeno dobré počasí.
Žádné komentáře:
Okomentovat