Kvůli ochraně místa a nějaké udržitelnosti byly během pandemie vytvořeny okruhy a nastaven limit na vstup každou hodinu.
Vstupenku jsem kupovala již v půlce ledna, kdy se spustil prodej. Zvolila jsem si okruh 1+2 a k tomu cestu k inckému mostu, přes který se v minulých staletích dostávali Inkové do města. Ještě jsou v nabídce okruhy spojené s výstupy na některou z okolních hor. Vzhledem ke strmému výstupu a závratím jsem nakonec okruh s výstupem zavrhla.
A dobře jsem udělala. Již tak to bylo docela náročné a ještě k tomu to nachlazení. Protože jsem si zvolila čas vstupu hned na 6 ranní, byl budíček ve 4. Snídani jsem si nakonec nechala zabalit, protože na hostelu jim to trvalo ji udělat a v 5 jsem měla být na zastávce autobusu. Kdybych jen tušila, že se bude vyjíždět až okolo čtvrt na šest, klidně bych se najedla.
Deset minut před pátou jsem se vydala na zastávku. Tam mi ale nějaký pikolík řekl, že zastávka je níže. Takže jsem šla dál až k terminálu, kde autobusy parkovaly. Kolem mě šli turisté, kteří nahoru mířili po svých. Na terminálu mi samozřejmě řekli, že zastávka je ve městě. Takže jsem se musela otočit a utíkat zpět.
Byly to docela nervy, protože jsem si myslela, že pokud autobus nestihnu, tak mám smůlu. Hnát jsem se nemusela. Na zastávce jsem se zařadila do řady. Zkontrolovali mi jednak jízdenku s pasem, tak i vstupenku do areálu. Bez ní by to nešlo. Frontu čekajících turistů začali obcházet lokální průvodci a nabízeli své služby. Info, které jsem dostala, bylo, že bez guida to asi nepůjde. Jenže platit dalších 60 USD k již tak drahé vstupence a ještě jízdence se mi nechtělo. A taky jsem se chtěla pohybovat svým tempem. Naštěstí se guidové zaměřovali na dvojice a skupinky a mě nikdo neoslovil. Až nahoře u vstupní brány to jedna průvodkyně zkusila, ale stačilo říct, že ne.
Autobus jel serpentinami nahoru k bráně asi 25 minut. Ve tři čtvrtě na šest jsem vysedla a zašla si na WC (zapomeňte, že by byl zadarmo v rámci předraženého lístku. Pěkně za 2 soly. Všude jinde se platí 1 sol). Poslední možnost na několik hodin. V areálu záchod není.
V šest začala kontrola lístků s pasem. Protože jsem měla od 7 vstup na stezku k Puente Inca, doporučili mi nespěchat. Vystoupala jsem na vyhlídkovou terasu a užívala si typický pohled na Machu Picchu. Zde se všichni fotí. No, ono se všichni fotí snad všude. Slunce pomalu vycházelo. Naštěstí se mraky držely daleko nad horami. Paprsky začaly osvětlovat okolí. Dole ještě žádné davy.
Před sedmou přišel pracovník a otevřel stezku k Puente Inca. Vystoupala jsem ke kontrolní boudě, kde jsem se zapsala do návštěvní knihy a pak jsem si jako první mohla vychutnat stezku kolem srázu na vyhlídku na incký most. Po cestě jsem narazila na nějakého lokálního bažanta, který přede mnou utekl na strom. Podél cesty rostly orchideje a jiná tropická vegetace. Přece jen je to rozdíl od suchého Altiplana. Nafotila jsem si z dálky incký most a marně očima hledala, kam ta stezka podél strmé skalní stěny vede. Starým Inkům asi závratě nic neříkaly. V minulosti bylo možné dojít blíž k mostu. Ale protože se nějaký turista zřítil, tak přístup uzavřeli.
Po půl hodině jsem se vrátila ke kontrolní boudě, zapsala svůj odchod (mají to pro případ, aby věděli, jestli se po cestě někdo nezřítil ze srázu) a vydala se pomalu objevovat Machu Picchu. Dole ve městě již byli vidět lidé. A další se cpali do areálu. Většinou hloučky s průvodci. Protože není možné se vracet, pomalu jsem pokračovala v cestě a fotila. Vždy, když jsem se přiblížila k nějaké skupince s průvodcem, pochytila jsem něco málo z výkladu. Do 10 hodiny bylo možné vystoupat k Intihuantaně - posvátným slunečním hodinám. Od 10.hodiny se pak otvírala stezka k chrámu kondora. Půl hodiny jsem si počkala ve stínu. Tím, jak mají rozdělené okruhy a nakonec není v areálu vyznačené, zda se jde po 1,2,3 nebo 4, tak jsem minula odbočku je Slunečnímu chrámu. Nebo možná není v rámci mého okruhu. Přesto nevadí. V areálu jsem nakonec strávila 4,5 hodiny. Je dobré jít brzy, protože kolem 9 už slunce dost pálí (pokud je štěstí na tak skvělé počasí, jako jsem měla já). O půl jedenácté sedám na autobus a nechám se svézt dolů. Jsou jedinci (asi 20 % návštěvníků), kteří k Machu Picchu vystoupají a pak i sestoupají. Schody jsou to ale strmé a převýšení asi 600 m.
Zpět ve vesnici se vydám na hostel nechat tam nepotřebné věci. Nabalím si taštičku s plavkami a ručníkem a nejprve zajdu na oběd. Zvolím jednu z restaurací, které nabízejí turistické menu za 20 solů. Jako předkrm volím papa a la huascaina a jako hlavní chod plátek alpaky. Je to dobré. A pak už do termálů, které se nacházejí nad vesnicí. Vstupné je pro cizince 20 solů. Je třeba vystoupat asi dalších 200 metrů (ne výškových). Součástí jsou převlékárny i úschovna zavazadel. V areálu je asi 6 bazénků. Tři mají 36 stupňů, dva 34 stupňů, jeden 37 a jeden jen 14, což je super na střídání teplot. V termálech takto strávím dvě hodiny nahříváním se a otužováním. Potkám zde i italský páreček, se kterým jsem v Cuzcu sdílela taxi do centra.
O půl čtvrté jdu zpět na hostel nechat tam mokré plavky a pak do kavárny posedět u šálku čokolády a u smoothiečka. Okolo páté začne pršet. Když se déšť přežene, ještě si zajdu na obhlídku tržnice a nakoupím nějaké pohledy. Nemilé zjištění mě čeká, když si chci koupit litr vody na doplnění. Běžně by stála do 3 solů, zde po mě chtějí 4 a na jednom místě dokonce 5! Na pokoji mám ještě tak litr a k tomu se rozhodnu si na hostelu udělat do bandasky zdarma čaj. S tím do zítřka, kdy se vracím přes Ollantaytambo do Cuzca vyjdu. K večeři si dávám jablečného šneka a jdu se uložit k spánku. Byl to vydařený den.
Žádné komentáře:
Okomentovat