Šestý den v Peru: výlet do rezervace Salinas y Aguada Blanca a noční přejezd do Puna

Vzbouzím se ve čtyři. Budíka mám na pátou a před šestou by mě měl vyzvednout průvodce Gonzalo. Nakonec přijede ve čtvrt na sedm. Společnost, která organizuje tuto tour do Salinas je Roiku Travel. Snídani mám opět ve formě balíčku. Mikrobus již zažil lepší časy. Nabereme ještě pár cestujících a vydáváme se severně z města kolem sopky Misti. Dnes je opět slunečno a okolní sopky jsou krásně vidět. Doufám, že ani nebude taková zima, jak se proklamuje. Čeká mě pobyt ve výškách mezi 4200 a 4500 metrů a tam už býval chladněji a prý větrno. Doufám, že se již tělo aklimatizovalo a nebude mě bolet hlava jako v kaňonu Colca. Také již od rána doplňuji tekutiny. V bandasce maté z koky.
První zastávka je na vyhlídce Chivata v nadmořské výšce 2800 m, odkud je krásné panorama sopek Chachani, Misti (obě potencionálně aktivní a ohrožující Arequipu), Pichu Pichu.

Pak pokračujeme do vesnice, kde se zastavujeme v obchůdku na záchod a také nákup listů koky. Kupuji jeden pytlík za 5 solů a od průvodce zjišťuji způsob žvýkání. Stačí jen nechat uvolňovat látky v puse, nebo žvýkat. A když už nemá chuť, tak vyplivnout.
Pokračujeme hodinu a půl stoupáním do hor. Krajina se mění. Kolem vrcholky hor, další sopky. Kolem deváté dojedeme do vesničky Salinas Moche v nadmořské výšce 4200 m, kde na nás v budově sloužící jako restaurace čeká snídaně.

Není v ceně tour, ale já ji mám v ceně jako kompenzaci za zpackaný včerejšek. Dva malé sendviče se sýrem a vejcem. Po snídani jedeme k solnému jezeru (salaru), které je kousek od vesnice. V suchých měsících je to bílá solná plocha. Teď, protože ještě před nedávnem hodně pršelo, je solná vrstva pokrytá vodou. Když dojedeme k jezeru, zaplatíme komunitě 6 solů a můžeme se jít procházet. Gonzalo nás seznámí s místem a okolními horami. V dálce je krásně vidět Misti a Chachani. Za námi je jako zeď sopka Pichu Pichu a nejblíž hora Tacune, která hraje všemi barvami. Prý místní plánují nahoru trasu, aby barevnou horu mohli nabízet jako turistický cíl. V dálce je pak ještě aktivní sopka Ubinas.

Na zelenajícím se břehu se pasou lamy a alpaky. Jsou ale plaché a udržují si odstup. Krajina je neskutečně fotogenická. Máme tu volno hodinu. Kdo chce, může se projet na čtyřkolkách nebo se nechat nafotit tak, jako že ho honí tyranosaurus. Užívám si focení okolní krajiny. Okolní hory se odrážejí v hladině malých jezírek mokřad u jezera. Hlava nebolí a kupodivu se i dobře dýchá.
Ve čtvrt na dvanáct se vydáváme dál. Vyjedeme do komunity Lojen v nadmořské výšce 4496 m. Zde se nachází minivulkán Lojen, ze kterého vytéká termální voda, a také termální jezírka, ve kterých je možné se koupat. Sirná voda má jen 29 stupňů. Jedno jezírko je naprosto přírodní a hluboké 2,7 metru, takže je jen pro plavce, druhé jezírko má zpevněné stěny. Na dně je bahýnko, které je dobré si nanést na pokožku.
Vstup do areálu je 10 solů. Krajina je také nádherná. Cesta k minivulkánu trvá asi 10 minut pomalé rozvážné chůze. Žvýkám koku a jdu. Výška na pohodu. To mě naplňuje nadějí, že následující dny u jezera Titicaca (nadm.výška okolo 3800m) nebudou problematické. A snad nebude bolet hlava. Koku mám po ruce.

Prohlédnu si minisopku a pak již mířím omrknout termální bazénky. Ten přírodní vypadá dobře, ale odrazuje mě, že do něj není úplně pohodový vstup. Zajdu omrknout ten druhý a do něj nakonec vlezu. U bazénku jsou převlékárny. A vstup je upravený. Dno je ale přírodní s bahýnkem. Cachtám se asi 20 minut a pak nás již Gustavo vyžene, že musíme jet. Škoda, zrovna tu je již jen naše skupina.
Míříme na oběd, který jsme si ráno přes Gustava objednali. Oběd je ve stejné restauraci ze slámy, jako byla snídaně. Smažený ostruh je ucházející. U stolu se bavím s Peruánkou, Kolumbijcem a Švýcarem, který žije v Brazílii. Probíráme cestovatelská témata.
O půl třetí je hlášen odjezd. V programu s

ice měla být ještě laguna Uzuña, ale protože po období dešťů je cesta v příšerném stavu, tak z důvodu bezpečnosti toto vynecháváme. Gustavo to jistě dobře věděl, protože tu byl již včera, ale hláška, že od spojek na cestě zjistí stav a podle toho se rozhodne, na nevědomé účastníky zapůsobí. Takže vyrážíme na dvouhodinovou cestu zpět do Arequipy. Nutno dodat, že v rezervaci není asfaltka, ale příjezdová cesta nahoru je rozdělaná, samý štěrk. Cesta vede serpentinovitě a stěna svahu není zpevněná a ční z ní balvany, které se můžou kdykoliv uvolnit a spadnout na cestu.

Před pátou dojedeme do Arequipy. Protože mám do 18. hodiny k dispozici pokoj (platila jsem si za late check out), rozloučím se a jdu na hotel dát si sprchu a zabalit. V šest nechávám velký batoh na recepci a jdu ještě omrknout pasáž se suvenýry, kde mě zaujme barevná čepka s peruánskými vzory a k ní beru pletené rukavice. Cenu usmlouvám na 20 solů. Určitě to není žádná alpaka. To by ta cena byla vyšší. Pak se projdu do uličky za katedrálou na lehkou večeři. Dávám si slepičí polévku. Ta bohatě stačí. A pak na hotel, kde ještě chvíli posedím předtím, než si o půl desáté s pomocí recepční nechám zavolat taxi, aby mě odvezl na autobusové nádraží. Cena taxi 10 solů.

Před devátou jsem na nádraží. Společnost Cruz del Sur, u které jsem si dopředu online kupovala jízdenku, má největší přepážku. Velký batoh jsem nechala odbavit skoro jako na letišti. Pak ještě zaplatit nádražní poplatek 3 soles. Hoďka čekání, než začala bezpečnostní nástup. Hlídač zkontroloval pas a lístek a ručním detektorem projel batoh. V místnosti před nástupištěm pak jsou ještě záchody pro pasažéry. Další zřízenkyni jsem sdělila číslo sedadla a mohla do autobusu. Zvolila jsem si trochu dražší místo ve spodní části dvoupatrového autobusu. Sedačky se tu více sklápějí, takže jsem byla skoro jako v posteli. Dokonce jsem měla i obrazovku a na výběr několik filmů.
Vyjeli jsme ve 22 hodin. Za chvíli jsem to u filmu zalomila. Vzbudila jsem se těsně před příjezdem do Puna před 4 ranní.