Odlet z Peru domů bez zavazadla

Budíček před půl třetí. Rychle jsem dobalila věci. Pytlíky s čajem z koky schovala mezi čokolády. Po třetí pro mě dojel taxikář, kterého mi objednali na recepci. Takto v noci nebyl provoz a na letišti jsem byla ani ne za půl hodiny. Zavazadlo jsem si odbavila sama. Na cedulce byla koncová destinace Vídeň. Ještě jsem se zeptala zaměstnankyně, která si zavazadlo přebírala, že se o něj již nemusím starat, že poletí až do Vídně. Prý ano. Na přestupu v Limě se ale ukázalo, že tomu tak není. Kolega mi poslal fotku, že prý batoh čekal na pásu k vyzvednutí a znovu nacheckování. Vědomí, že mi batoh ztvrdne v Peru a přiletí později, byl nakonec vcelku osvobozující. Klíče od bytu jsem měla a v hlavním zavazadle bylo jen špinavé prádlo a suvenýry.
V Cuzcu se šlo na bezpečnostní kontrolu až hodinu před odletem. Naštěstí se to stíhalo. Vodu jsem si mohla vzít s sebou na palubu. I v Limě pak láhev vody normálně kontrolou prošla. Odlet do Limy v 5:50 byl načas. Letěla jsem se společností Latam. Přílet do Limy v 7:20. A pak znovu přes bezpečnostní kontrolu na mezinárodní terminál. Ty čtyři hodiny na přestup jsem strávila procházením obchůdků a obědem. Koupila jsem si tričko a krabičku čaje z koky. Prodejci tvrdili, že je povolené jej vozit ven. Tak uvidím. A ještě knížku o peruánských legendách. Do letadla směr Madrid jsem již nastupovala s vědomím, že jsem bez velkého batohu a budu jeho zaslání reklamovat po příletu do Vídně. Let do Madridu proběhl bez problémů. Přistála jsem v neděli v 5:40 ráno. Odlet do Vídně byl v 8:40 a v 11:40 jsem vysedla ve Vídni. Hned jsem zamířila na přepážku reklamací zavazadel. Vyžádala si zaslání batohu domů. Měli jej dopravit do tří dnů ke mně do Brna. Tak se také stalo.

Půldenní tour do Moray a Maras a nakupování suvenýrů v Cuzcu

Na poslední den v Cuzcu a Peru jsem si zvolila půldenní tour do Moray a Maras. Včera jsem po návratu z výletu k 7 lagunám Ausangate zašla zase do turistické kanceláře a rovnou si výlet kopila.
Moray je dávná incká zemědělská laboratoř. V prohlubni v reliéfu Inkové vybudovali terasovité pole, kde díky zvláštním klimatickým podmínkám mohli pěstovat i plodiny, které by jinak v této oblasti nebylo možné pěstovat. Každá terasa má odlišnou teplotu. Důmyslný systém je nyní kulturní památkou a nic se tu nepěstuje. Jen se na to jezdí turisté koukat.
Maras je zase oblast uměle vytvořených salinišť, kde pracuje několik set rodin, které z bazénků sbírají sůl, která je obsažena ve vodě vytékající ze svahu. Tato sůl prý obsahuje až 32 minerálů a je kvalitnější než himalájská.

Odjezd byl plánován na 8.ráno. Dostavila jsem se ke kanceláři a čekala, až se objeví guide. Nakonec nás svezli do jednoho mikrobusu a ujal se nás guide, který byl docela nesnesitelný. Po cestě informace omílal 2x, 3x a někdy i vícekrát a to nejen v angličtině, ale i ve španělštině. Jednou to řekl v mikrobuse a pak si vyžádal pozornost na daném místě, kde začal opakovat místo toho, aby nechal třeba rozchod (když neměl doplňující informace). Za mě nejhorší průvodce, kterého jsem (nejen v Peru) zažila. Byl to takový „prodavač hrnců“ a i tour byla koncipována na nakupování, ale celkově byla dobrá.
Nejprve jsme jeli do městečka Chinchero, které je známé svým kostelíkem a také ruinami. My jsme ale zavítali do dvora místní komunity, která tká z vlny svoje výrobky. Dostali jsme výklad, jak přírodně vlnu barví a zpracovávají. A pak jsme měli možnost si něco koupit. Některé oděvy mi přišly stejné, jako v Cuzcu. Nic jsem nekoupila.

Pak se zamířilo do Moray. Zde později přišel déšť, ale obejít jsem si to stihla. Předtím, než jsme dorazili do Maras, tak jsme se zastavili v obchodě, kde nám průvodce vysvětlil na modelu fungování Maras, nabídl nám k ochutnání sůl a další produkty, které jsme si mohli koupit a pak byl čas nakupování. A pak se přejelo k Maras. Je to kaňon ve svahu. Průvodce jsem tentokrát již ignorovala a šla si fotit.

Na některých políčcích se pracovalo. Pak jsem si koupila na ochutnání chichu a později na zasycení vařenou kukuřici se sýrem. A pak se již jelo nazpět do Cuzca.
Když jsme se vrátili ve dvě z tour, tak jsem začala obíhat obchody v Cuzcu a dokupovat suvenýry. Do batohu mi kromě kila soli z Maras a barevné quinoi přibyly i bonbóny z koky. Prostě to risknu je provést. Také jsem si koupila na dekoraci dva provázky s bambulkami, které tu slouží jako závěs do dveří. A keramickou misku a džbánek. Prošla jsem si uličky čtvrti San Blas.

Na večeři jsem si zašla do pizzerie a protože jsem měla velké oči, tak si poručila polévku a ještě pizzu. Měla jsem problém to sníst. Následovalo balení. Na recepci jsem si na další den vyžádala zajištění taxi na letiště. Odlétat jsem měla před šestou. Na 3 ráno jsem potřebovala odjezd. Budík na 2:20. Takže se šlo spát brzy.

Trek k 7 lagunám de Ausangate

Budíček před čtvrtou ráno. Věci mám nachystané od včerejška. O půl páté si mě vyzvedne na recepci průvodce Ronaldo. Dojedeme ke kanceláři Machu Picchu Reservations, kde čekáme n další účastníky. Mělo nás být 5, nakonec budeme 3, protože dva po pařbě vyspávají. Vyrážíme na 3 hodinovou jízdu na východ od Cuzca do pohoří, kterému vévodí pro Inky posvátná hora Ausangate (6384 m). Část cesty jsem prospala. Vzbudila jsem se před vjezdem na cestu vedoucí do malé vesničky Pacchanta, kde měl začínat trek.
Průvodce zaplatil vstup do comunity.

Pacchanta se nachází v nadmořské výšce cca 4200 m a nacházejí se zde termální prameny, do kterých jsme si mohli po treku zajít. Při cestě do jídelny hostelu se mi trochu motala hlava. K snídani jsme dostali chleba, máslo, marmeládu a palačinku. K tomu jsem si dala čaj z koky a do bandasky si načepovala horkou vodu, do které jsem dala pytlíky čaje z koky. Po deváté jsme vyrazili na pětihodinovou cestu k lagunám, během něhož jsme měli překonat cca 500 výškových metrů. A to samé dolů. Průvodce nám na začátek nalil do dlaní tekutinu z alkoholu a muña, kterou jsme v dlaních rozetřeli a pak tu vůni vdechli. Mělo to pomoci v této nadmořské výšce s dýcháním.

Průvodce nabral docela tempo, až jsem si říkala, jestli jsem si neměla zaplatit toho koně, kterého nabízeli. Naštěstí ale průvodce vždy počkal. Rozhodla jsem jít vlastním tempem. Jinak to ani nešlo. Kromě nás tu byly další menší skupinky, ale rozmělnilo se to. Oblast není turisticky exponovaná. I vesnička měla nějaké penziony, ale jen pro pár turistů. Mraky se trochu honily. Nebylo to snadné stoupání, i když bylo vcelku pozvolné. Přece jen, kdyby to bylo v českých nadmořských podmínkách, tak je to vcelku na pohodu. Ta nadmořská výška dala zabrat, zejména, když se k tomu připojí demotivující myšlenky.

Dvě hodiny jsme stoupali k první laguně Hatun PukaQocha (Velké červené jezero), která je zároveň nejvýše položená v neuvěřitelných 4756 m nad mořem. Po cestě jsme viděli vypouštění lam na pastvu.

Když jsem stanula u prvního na nejvýše položeného jezera, věděla jsem, že nejhorší je za mnou. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem vystoupala do této výšky. Nyní nás čekal okruh kolem dalších jezer a pak sestup dolů. Chvíli jsme měli čas na focení. Okolní hory byly zahaleny v mracích. Laguna byla krásně modrá. Druhá laguna byla za první a nešlo se k ní. Další zastávka byla u laguny Oqe Qocha (4620 m). Následovala průzračně tyrkysová China Uturunku Qocha (4600 m), která by lákala ke koupeli. Vedle sebe byla další jezera Chuňu Qocha a Orqo Uturunku Qocha (4570 m). Posledním a největším jezerem, ke kterému jsme došli, bylo Anqas Qocha (Modré jezero – 4550 m). Na několika místech seděly u cesty místní ženy, pletly a nabízely turistům čepice a další produkty. Pak jsme již pokračovali zpět k vesnici. Chvíli ještě zvlněnou krajinou a pak nastal hodinový sestup. Průvodce vyrazil vpřed, stejně jako Kanaďanky. Já si šla svým tempem a užívala jsem si okolní krajinu. Z mraků občas vykoukly okolní zasněžené hory.

Když jsem došla nazpět do vesnice, byly jsme nasměrovány nejprve do termálů. Oběd měl být až za půl hodiny. Asi šest bazénků s různě teplou vodou je hned za hostelem. Pod stříškou jsou sprchy a převlékárny. Bazénky jsou pod širým nebem. Nechala jsem věci u lavičky a ponořila se do jednoho z bazénků, které mají pěkný výhled na horu Ausangate.

Vyzkoušela jsem i jiný bazének, kde měla voda určitě více jak 40 stupňů. Byla tu cítit mírně síra. Nebylo tu moc lidí a termály byly asi nejlepší, co jsem si zatím užila. Cena jen 5 solů.
Okolo druhé byl oběd. Dostali jsme dobrou polévku se zeleninou a krupicí. K tomu smaženého pstruha s hranolkami a rýží. A po obědě již cesta zpět do Cuzca. Část jsem prospala. I když je v propozicích treku napsánu, že je to prý “easy”, tak pod pojmem lehký si představuji něco jiného. Každopádně to stálo za to. Po vysazení u kanceláře okolo půl šesté jsem se vydala projít přes náměstí Plaza de Armas na hotel. Po cestě jsem si koupila vodu a marakuju. Večeři jsem již neřešila, ještě jsem byla sytá.

Cuzco a 4 ruinas - Sacsayhuamán, Quenqo, Puka Pukara, Tambomachay

Vstávám v sedm. Zajdu si na snídani a pak vyrážím opět směr ulice Puputi, kde mám v plánu nasednout na colectivo směr Pisac a nechat se vysadit u vstupu na cestu k archeologickému areálu Sacsayhuamán. Dnes to počasí nebude ideální. Kolem poledne by mělo pršet, takže chci začít nejprve zde, ať mám odškrtnuto, dokud je sucho. Řidič colectiva mě ale nechce vzít a odkáže mě na protější zastávku autobusů. Brzy pochopím, kterým autobusem mám jet. Zastaví tu autobusek a „průvodčí“ vykřikuje zastávky, mezi nimiž je i ona ruina. Nasedám a nechám se vyvézt nahoru. Cena 1 sol. Autobus linky Huertas jezdí kyvadlově nahoru kolem všech 4 ruin.

Po deváté vstupuji do areálu Sacsayhuamánu. Sacsayhuamán („orlí hnízdo“ )je incká „pevnost“ z obrovských, přesně opracovaných a dokonale do sebe zapadajících kamenných bloků na severním okraji Cuzca, které je historickým hlavním městem incké říše. Pevnost byla stavěna v 15.století na popud Inky Pachacuteka Yupanquiho (1438–1471) a prý ji stavělo 30 000 lidí 70 let. Sacsayhuamán sestává ze tří nad sebou terasovitě postavených hradeb, z nichž je každá přes 365 metrů dlouhá. Některé kamenné bloky jsou opravdu obří – největší z nich měří 5 × 5 × 4 metry a jejich hmotnost je odhadnuta na více než 200 tun. Jednotlivé bloky mají různé velikosti a tvary, přesně k sobě přiléhají a jsou na sobě uložené bez jakékoli spojovací hmoty. Při zemětřesení, kterých je v této oblasti hodně, zapadnou kameny zpět na svoje místa, a díky tomu jsou škody po zemětřeseních minimální.

Odmítám místního guida a zabočuji hned doprava podle šipek tunely ve skále Chincana Chica, kde Inkové měli své svatyně a procházeli nimi do velké arény Qocha. Chincanas (tunely) všeobecně v Peru jsou opředeny tajemstvím a vstup do mnohých je zakázán. Tak je tomu u Chincana Grande, která je o kus dál, ale kam jsem nešla. Přes Qocha jsem došla k masivu, který vnikl vylitím lávy.

Velmi zajímavé tvary. V jedné části je Inkův trůn. Odtud je výhled na hlavní stavbu Sacsayhuamánu. Ve skále objevuji prohlubeň, která slouží jako obětiště bohům. Jsou tu umístěné 3 lístky koky zatížené kamenem, mince a sušenky.
Sestoupala jsem dolů a zamířila se projít kolem obvodové zdi postavené z monolitů různých tvarů, které jsou do sebe zakleslé a není mezi nimi žádný spojovací materiál. Neuvěřitelná technologie a záhada, jak tehdy mohli takto zvládnout vytvarovat/opracovat kameny. Podle jedné z teorií Inkové znali látku, která dočasně změkčovala kameny. Kámen ním polili a nasadili na něj druhý kámen, který se tvarem přizpůsobil prostoru.

Začínalo pršet. Ještě jsem se s deštníkem prošla po vrcholu stavby, kde se nachází pozůstatky kruhové Incké věže Muyuqmarka, která byla zasvěcena inckému bohu slunce Intimu a byla součástí pevnosti. Je odtud panoramatický pohled na Cuzco, které prý bylo postaveno ve tvaru pumy. Tento tvar ale dnes již není patrný. Cuzco se s rozmachem turismu rozrostlo.
Okolo jedenácté se vydávám z areálu podél silnice k nedalekému nalezišti Qenqo. Tento areál je mnohem menší a zahrnuje Qenqo chico a Qenqo grande. Ve vápencové skále zde Inkové vytvořili chrám, kde byly prováděny zvířecí oběti.

Na skále jsou vytesané zvířecí motivy jako je puma, lama apod. Prošla jsem si interiér, kde jsou vytesané oltáře. K druhému chrámu jsem nešla. V eukalyptovém lesíku u východu místní prodejce nabízel domácí esence ve spreji. Provedl také skupinové očištění pomocí jedné z esencí. Koupila jsem si dvě.
Postavila jsem se k silnici a čekala na stejnou linku autobusu, který mě vyvezl sem nahoru, abych se popovezla k dalším dvěma ruinám. Za chvíli přijel. Byl poloprázdný. Za další 1 sol jsem se nechala vysadit u nejvzdálenější ruiny Tambomachay. Tambomanachay Španělé nazývali „Lázně Inky“.

Není přesně znám význam místa, ale mohlo se jednat o posvátné lázně pro královskou rodinu. S deštníkem v ruce jsem se pak vydala na krátkou cestu areálem k akvaduktům, kterými teče voda. Areál je malý a návštěva mi zabere jen 20 minut. U cesty je pár prodejců šál a jídla.

Pak podél silnice v dešti přejdu k Puka Pukara („červená pevnost“) – poslední incké ruině, která bývala vojenskou pevností určenou k obraně Cuzca. Název pevnosti pochází od červeně zbarvených zdí za soumraku. Chvíli čekám pod přístřeškem, až trochu přestane pršet. Na zemi se již tvoří kaluže. Pak se rychle projdu kolem a protože stále prší, tak to balím a sedám na projíždějící autobus zpět do Cuzca.
V jednu jsem zpět v centru. Nejprve se nechám zlákat nabídkou místní restaurace Hanan Pacha, kde si poroučím „guiso del día“ Cau Cau. Jedná se o dršťky s bramborami. Je to vcelku dobré. A pak již ke klášteru Santo Domingo, který stojí na ruinách významné incké svatyně Coricanchy. Coricancha býval původně velký chrám Slunce, který byl plný zlata. Je nevýznamnějším inckým chrámem. Zlatem byly pokryté stěny. Podle legendy z chrámu vedly tunely do okolí. Když přišli Španělé, ukradli zlato a chrám přestavěli na klášter Santo Domingo.

Zůstaly zachovány obvodové stěny a části staveb. Vstup dovnitř nebyl součástí boleto turístico, takže jsem si koupila vstupenku a šla na prohlídku. Nejzajímavější je tu zlatá deska s vyobrazením inckého světa.
Pod chrámem pod trávníkem je pak muzeum věnované chrámu Coricancha. Vstup je v rámci boleto turístico. V muzeu je keramika, informace o incké historii a také se tu zabývají deformací lebky, které se tu v minulosti prováděly.

Pak jsem se ještě prošla ulicemi Cuzca. Do katedrály na hlavním náměstí jsem nakonec nešla. Vstup je docela vysoký. Nakoupila jsem si nějaké suvenýry a také vodu na další den. Na večeři jsem si koupila dva sendviče, které jsem pak snědla na pokoji. Předtím, než jsem šla spát, nachystala jsem si batoh na další den, kdy mě čeká celodenní výlet – trek k 7 lagunám Ausangate v nadmořské výšce nad 4200 m.

Přejezd z Machu Picchu přes Ollantaytambo do Cuzca

Jízdenku na vlak zpět do Ollantaytambo jsem měla na 8:53. Na nádraží jsem měla být půl hodiny předem. Budíček na 7.stačil. Sbalila jsem se, zašla na snídani, kterou jsem měla v ceně a po osmé se vydala přes tržnici na nádraží. Tržnice ještě spala. Vyjeli jsme načas. Do „Olla“ vlak dorazil v 10:45. Za mě ta jízda vlakem není taková pecka na to, aby se za ni platily takové peníze (více jak 100 USD). Vlak se kvůli terénu šine rychlostí okolo 30 – 40 km/h a výhledy (alespoň z mé strany) nic moc. Jiná možnost, jak se dostat do Aguas Calientes, ale není. Místní mají samozřejmě jízdenky 100x levnější. Jen na turistech se rýžuje.

Z nádraží v Olla jsem došla pěšky do centra vesnice a u ulice před náměstím jsem se nechala zlákat nabídkou jedné z restaurací s terasou. Ještě jsem chtěla ochutnat „cuy“ – morče, které je jednou z tradičních specialit Peru a zde jsem měla skoro poslední možnost, kdy si cuy dát. Navíc Valle sagrado je vyhlášené tímto pokrmem. V této restauraci (zapomněla jsem si zapsat jméno, ale je třeba vystoupat pár schodů a pak na terasu další dřevěné schodiště) nabízejí celé morče za 60 solů, půlku za 30. Beru celé, protože je to malé zvířátko. K tomu mám jako přílohu bramborovou kaši. Ještě se ptám, jestli bych mohla potom tady nechat na dvě hodinky batoh, abych se prošla ruinami.  Zatímco mi připravují oběd, koukám z okna na ruiny na protějším svahu. Je polojasno a se štěstím snad nebude pršet, i když předpověď déšť hlásí okolo jedné.

Na stůl mi přistanou dva talíře. Na jednom krémová bramborová kaše se salátkem. Na druhém rozporcované morče i s hlavou. Jíst morče není jen tak. Masa je málo, malé kosti. Nakonec odkládám příbor, beru kousky do rukou a okusuji jako kuře. Chutná to trochu jako králík. Dobře dochuceno. Zabere mi to asi půl hodiny až mi to vše vychládne. Pokud by měl člověk hlad, tak se nenají.
O půl jedné se vydávám na prohlídku archeologického naleziště. Nejprve si obejdu tržnici před areálem, kde jsou nabízené tkané tašky, zvonečky a spousta dalších výrobků, které by mohly být suvenýrem. Nákup ale nechám až po prohlídce. U vstupu si nechám procvaknout další kolonku na boleto turístico.

Ollantaytambo je jedním z nejvýznamnějších archeologických areálů a měst z doby Inků v rámci Valle Sagrado. Ve své době bylo královským sídlem Inckého císaře Pachacutiho, který jej prý nechal vystavět v 15.století a během dobývání Peru Španěly bylo významnou pevností, kam se uchýlil i poslední incký král. Největší zajímavostí je Chrám Slunce (Teplo del Sol), tedy to, co z něj zbylo. Šest monolitických bloků vedle sebe spojených menšími kameny takových tvarů, že je záhada, jak je v dané době dokázali tak předně opracovat a také dopravit na toto místo na svahu. Místní průvodci sice tvrdí, že se kámen těžil v nedalekém lomu přes řeku Patakancha a pak byly dopravovány na blátě, ale tomuto je těžké uvěřit, pokud v dané době neměli nějaké vyspělejší technologie, než jsou dnes známy. Další záhada mě čeká další den v Cuzcu s Sacsayhuamanu.

Vystoupala jsem si po terasách k Chrámu slunce a pozůstatkům domů nad ním. Tudy by vedla cesta na vyhlídku Intihuatana na kopci. Určitě by byly zajímavé výhledy, ale začalo foukat a vzduchem občas proletěly dešťové kapky. A taky se mi nechtělo škrábat do kopce a chtěla jsem do Cuzca dorazit nějak normálně (teď toho trochu lituji, že jsem tam nešla).     
Po prohlídce archeologického místa si jdu vysmlouvat nějaké suvenýry. Jednak pěknou tkanou kabelku a také zvoneček. Zvoneček s inckými symboly jsem uhádala na 40 solů. Nikde jinde jsem je neviděla. Zajdu do restaurace pro batoh a pak na hlavní náměstí objevit colectivo do Cuzca.

Již před dvěma dny jsem tu slyšela vyvolávat na Cuzco. Jinak bych musela počkat na colectivo do Urumbamby a odtamtud jiným colectivem do Cuzca. Týpek, který nabízí svezení autem jakože colectivo, mi ale nepřijde důvěryhodný. Ptám se policisty a ten mi říká, že je to správné colectivo. Kromě mě nasedá ještě jedna paní. Pak čekáme ještě u tržnice na další cestující. Cesta trvá asi 2 hodiny. Nejedeme přes Urubambu, ale po silnici z Valle Sagrado do Cuzca. Cena 10 solů. Okolo 16:30 vysedám na Plaza San Francisco, které je blízko Plaza de Armas. Jdu se opět bytovat do hotelu Las Ruinas. Dostávám stejný pokoj jako před pár dny. Převleču se a jdu přes Plaza de Armas na náměstí Plaza Regocijo, kde sídlí tour operátor Machu Picchu Reservations.

Cílem je koupit si trek k 7 lagunám Ausangate na pozítří. Na další den potřebuji ještě zdravotní aklimatizaci, protože rýmečka ještě není úplně v pohodě a cítím, že bych asi hned další den nedala výšky nad 4000 m. Předtím jsem si ještě vybrala nějaké peníze v bankomatu. Cena výletu je 29 USD. V ceně je doprava, průvodce, snídaně a oběd. Vstup do oblasti 20 solů se platí na místě, stejně jako vstup do termálů. Ještě jsem si zjistila informaci o možnosti výletu do Moray a Maras, ale zatím jsem si jej nekupovala.
Pak jsem si zašla do supermarketu pro vodu a po cestě jsem objevila pizzerii Casa Grande a nechala se zlákat jejich pizzou se stejným jménem. Cena sice turisticky vyšší, ale pizza dělaná tradičně v peci na dřevo. K tomu marakujový džus. Docela dobrota. Pak si již jdu s plným žaludkem lehnout.

Prohlídka ikonického Machu Picchu a odpolední relax v termálech

Dnes mě čekala návštěva slavného inckého města Machu Picchu, které je jednou z ikon Peru a které chce vidět snad každý, kdo se do této země vydá. Ruiny Machu Picchu ukryté v horách byly objeveny v roce 1911 Haramem Binghamem, kterého sem dovedl místní průvodce Pablito. Od té doby začal průzkum a vysekávání džungle, kterou bylo město opuštěné někdy v 15.století zarostlé. Dnes je Machu Picchu na seznamu UNESCO. Denně sem míří stovky (možná i okolo 2 tisíc) návštěvníků.
Kvůli ochraně místa a nějaké udržitelnosti byly během pandemie vytvořeny okruhy a nastaven limit na vstup každou hodinu.

Vstupenku jsem kupovala již v půlce ledna, kdy se spustil prodej. Zvolila jsem si okruh 1+2 a k tomu cestu k inckému mostu, přes který se v minulých staletích dostávali Inkové do města. Ještě jsou v nabídce okruhy spojené s výstupy na některou z okolních hor. Vzhledem ke strmému výstupu a závratím jsem nakonec okruh s výstupem zavrhla.

A dobře jsem udělala. Již tak to bylo docela náročné a ještě k tomu to nachlazení. Protože jsem si zvolila čas vstupu hned na 6 ranní, byl budíček ve 4. Snídani jsem si nakonec nechala zabalit, protože na hostelu jim to trvalo ji udělat a v 5 jsem měla být na zastávce autobusu. Kdybych jen tušila, že se bude vyjíždět až okolo čtvrt na šest, klidně bych se najedla.
Deset minut před pátou jsem se vydala na zastávku. Tam mi ale nějaký pikolík řekl, že zastávka je níže. Takže jsem šla dál až k terminálu, kde autobusy parkovaly. Kolem mě šli turisté, kteří nahoru mířili po svých. Na terminálu mi samozřejmě řekli, že zastávka je ve městě. Takže jsem se musela otočit a utíkat zpět.

Byly to docela nervy, protože jsem si myslela, že pokud autobus nestihnu, tak mám smůlu. Hnát jsem se nemusela. Na zastávce jsem se zařadila do řady. Zkontrolovali mi jednak jízdenku s pasem, tak i vstupenku do areálu. Bez ní by to nešlo. Frontu čekajících turistů začali obcházet lokální průvodci a nabízeli své služby. Info, které jsem dostala, bylo, že bez guida to asi nepůjde. Jenže platit dalších 60 USD k již tak drahé vstupence a ještě jízdence se mi nechtělo. A taky jsem se chtěla pohybovat svým tempem. Naštěstí se guidové zaměřovali na dvojice a skupinky a mě nikdo neoslovil. Až nahoře u vstupní brány to jedna průvodkyně zkusila, ale stačilo říct, že ne.

Autobus jel serpentinami nahoru k bráně asi 25 minut. Ve tři čtvrtě na šest jsem vysedla a zašla si na WC (zapomeňte, že by byl zadarmo v rámci předraženého lístku. Pěkně za 2 soly. Všude jinde se platí 1 sol). Poslední možnost na několik hodin. V areálu záchod není.

V šest začala kontrola lístků s pasem. Protože jsem měla od 7 vstup na stezku k Puente Inca, doporučili mi nespěchat. Vystoupala jsem na vyhlídkovou terasu a užívala si typický pohled na Machu Picchu. Zde se všichni fotí. No, ono se všichni fotí snad všude. Slunce pomalu vycházelo. Naštěstí se mraky držely daleko nad horami. Paprsky začaly osvětlovat okolí. Dole ještě žádné davy.
Před sedmou přišel pracovník a otevřel stezku k Puente Inca. Vystoupala jsem ke kontrolní boudě, kde jsem se zapsala do návštěvní knihy a pak jsem si jako první mohla vychutnat stezku kolem srázu na vyhlídku na incký most. Po cestě jsem narazila na nějakého lokálního bažanta, který přede mnou utekl na strom. Podél cesty rostly orchideje a jiná tropická vegetace. Přece jen je to rozdíl od suchého Altiplana. Nafotila jsem si z dálky incký most a marně očima hledala, kam ta stezka podél strmé skalní stěny vede. Starým Inkům asi závratě nic neříkaly. V minulosti bylo možné dojít blíž k mostu. Ale protože se nějaký turista zřítil, tak přístup uzavřeli.

Po půl hodině jsem se vrátila ke kontrolní boudě, zapsala svůj odchod (mají to pro případ, aby věděli, jestli se po cestě někdo nezřítil ze srázu) a vydala se pomalu objevovat Machu Picchu. Dole ve městě již byli vidět lidé. A další se cpali do areálu. Většinou hloučky s průvodci. Protože není možné se vracet, pomalu jsem pokračovala v cestě a fotila. Vždy, když jsem se přiblížila k nějaké skupince s průvodcem, pochytila jsem něco málo z výkladu. Do 10 hodiny bylo možné vystoupat k Intihuantaně - posvátným slunečním hodinám. Od 10.hodiny se pak otvírala stezka k chrámu kondora. Půl hodiny jsem si počkala ve stínu. Tím, jak mají rozdělené okruhy a nakonec není v areálu vyznačené, zda se jde po 1,2,3 nebo 4, tak jsem minula odbočku je Slunečnímu chrámu. Nebo možná není v rámci mého okruhu. Přesto nevadí. V areálu jsem nakonec strávila 4,5 hodiny. Je dobré jít brzy, protože kolem 9 už slunce dost pálí (pokud je štěstí na tak skvělé počasí, jako jsem měla já). O půl jedenácté sedám na autobus a nechám se svézt dolů. Jsou jedinci (asi 20 % návštěvníků), kteří k Machu Picchu vystoupají a pak i sestoupají. Schody jsou to ale strmé a převýšení asi 600 m.

Zpět ve vesnici se vydám na hostel nechat tam nepotřebné věci. Nabalím si taštičku s plavkami a ručníkem a nejprve zajdu na oběd. Zvolím jednu z restaurací, které nabízejí turistické menu za 20 solů. Jako předkrm volím papa a la huascaina a jako hlavní chod plátek alpaky. Je to dobré. A pak už do termálů, které se nacházejí nad vesnicí. Vstupné je pro cizince 20 solů. Je třeba vystoupat asi dalších 200 metrů (ne výškových). Součástí jsou převlékárny i úschovna zavazadel. V areálu je asi 6 bazénků. Tři mají 36 stupňů, dva 34 stupňů, jeden 37 a jeden jen 14, což je super na střídání teplot. V termálech takto strávím dvě hodiny nahříváním se a otužováním. Potkám zde i italský páreček, se kterým jsem v Cuzcu sdílela taxi do centra.

O půl čtvrté jdu zpět na hostel nechat tam mokré plavky a pak do kavárny posedět u šálku čokolády a u smoothiečka. Okolo páté začne pršet. Když se déšť přežene, ještě si zajdu na obhlídku tržnice a nakoupím nějaké pohledy. Nemilé zjištění mě čeká, když si chci koupit litr vody na doplnění. Běžně by stála do 3 solů, zde po mě chtějí 4 a na jednom místě dokonce 5! Na pokoji mám ještě tak litr a k tomu se rozhodnu si na hostelu udělat do bandasky zdarma čaj. S tím do zítřka, kdy se vracím přes Ollantaytambo do Cuzca vyjdu. K večeři si dávám jablečného šneka a jdu se uložit k spánku. Byl to vydařený den.

 

Přesun z Pisacu přes Ollantaytambo na vlak do Machu Picchu

Vzbouzím se před šestou. Spala jsem asi deset hodin. Nachlazení a únava je znát. Dávám si dubové kapky a po chvíli vycucám pastilku s lišejníkem. V posteli se válím do osmi. Pak sním to pečivo a marakuju, co jsem včera večer koupila a vydávám se jen s foťákem na náměstí před penzion, kde již po stranách posedávají trhovkyně a trhovci a nabízejí zeleninu, ovoce, bylinky, maso, květiny, jídlo… Takový etnický mumraj. Asi půlhodinu si hraji na paparazzi. Pak ještě chvíli relax na pokoji a po desáté vyrážím chytit colectivo směr Urubamba, kde bych měla přesednout na další colectivo do Ollantaytambo. Minivan za chvíli přijíždí. Cesta trvá asi 50 minut a řidič mě nechá na nádraží, kde přesedám hned na další. Další půl hodinka a před 12 vysedám na náměstí v Ollantaytambo.

Ollantaytambo je jedno z historicky významných inckých míst. Na strmých svazích nad vesnicí jsou pozůstatky inckého města. Vstup do archeologického areálu je součástí boleto completo. I když mám do odjezdu vlaku do Machu Picchu ještě asi 3 hodiny, na prohlídku ruin dnes nejdu. Nechám si to na pozítří při cestě zpět do Cuzca. Na namáhavé stoupání do schodů se necítím. Místo toho si sednu do jedné z restaurací na náměstí, objednám si meníčko a pozoruji dění. Zrovna se na náměstí vyhlašují vítězové Machu Picchu trailu.

Kuchaři docela trvá, než mi přinesou kuřecí polévku a pak lomo saltado (vepřové na kousky s cibulí a rajčetem). Hodinu tedy zabiju jen v restauraci. Pak požádám, jestli si u nich můžu nechat velký batoh a jdu na obhlídku. Nejprve ke vstupu do archeologického areálu, kde se zrovna houfuje jeden turistický mikrobus za druhým. Zřejmě ti, co jsou na cestě z Cuzca přes Pisaq a před odpoledním odjezdem vlaku do Machu Picchu, tak ještě jdou na prohlídku ruin v Ollantaytambo. Zaměstnanci kaváren u vstupu vyvolávají, že je možné si u nich nechat zavazadla. Dobře, toho využiji pozítří na cestě zpět. Projdu se stánky se suvenýry a pak zamířím zase na náměstí a na druhou stranu k tržnici.

Protože se ale obloha kaboní a přede mnou je cesta k nádraží, které je od centra asi půl kilometru, vyzvedávám již ve dvě batoh a jdu na vlakové nádraží si počkat v čekárně. Podle jízdenky, kterou jsem si koupila u společnosti Peru Rail bych tam měla být v 15:07. V 15:37 je odjezd. Na bráně ukazuji vytištěnou jízdenku a jsem vpuštěna. Zatímco čekám, začne mírně pršet. Před třetí se nádraží zaplní lidmi. Okolo 15:20 přijíždí vlak z Machu Picchu. Vymění lokomotivy a může se nasedat. U každých dveří označených písmenem stojí zaměstnanec a kontroluje v seznamu cestující podle čísla sedačky. Dostávám místo u okýnka.

Jenže pozpátku směru jízdy, takže nic moc. Druhá strana má možná lepší výhled. Rozhlas nás upozorní, že kvůli geografickým podmínkám vlak nemůže jet rychleji než 30 - 40 km/hod. Jedeme hodinu a tři čtvrtě. V 17:15 zastavujeme v konečné stanici Machu Picchu. Vesnice je známá také jako Aguas Calientes podle řeky, která tu teče a vlévá se do řeky Urubamba. V překladu to znamená “teplé vody” podle termálních vývěrů. Jedním z lákadel jsou termální lázně. Hlavním lákadlem je ale Machu Picchu, ke kterému se vyráží právě odtud. Původní osada o pár rodinách se rozrostla do současné docela rušné turistické vesnice o 3000 obyvatelích. Najdete tu spoustu hotelů, restaurací, stánků a obchůdků se suvenýry. Všichni tu žijí z turismu.

Prosoukám se rozlehlou tržnicí, která je nalepená přímo na nádraží, přejdu most přes “teplou řeku” a jdu nejprve koupit jízdenky na zítřejší autobus nahoru na Machu Picchu. Ono by se dalo těch 600 výškových metrů nahoru vystoupat po strmé stezce, ale mám vstup do areálu MAPI koupený na 6 a nechce se mi po ránu úplně zničit. Přece jen nejsem úplně fit. Takže obětuji těch nehorázných turistických 24 USD za zpáteční jízdenku. Na nákup lístků potřebuji předložit pas. Platím v solech (88,58). A pak mě čeká cesta do kopce k hostelu Super Tramp, kde jsem si přes booking zarezervovala na 2 noci kapsulovou postel ve společné ložnici. Totálně zpocená vyfuním nahoru, ubytuji se a jdu na obhlídku města. Nejprve najít autobusovou zastávku, pak bankomat (a zjišťuji, že nejvýhodnější je vést si dolary v hotovosti a ty pak průběžně měnit). V jedné z pekáren si koupím empanádu na večeři (nemám zrovna hlad na velké jídlo v restauraci) a jdu se nachystat na zítra a zalehnout. Čeká mě vstávání ve 4 ráno.