Pár postřehů z Kolumbie na závěr

Během těch šesti týdnů jsem zaznamenala několik postřehů, které pro neznalé reálií a místní jihoamerické kultury a zvyklostí,  budou asi zvláštní, ale pro mě se již staly samozřejmostí.  
1. jazyk: samozřejmě,že se tu hovoří španělsky (v turistických oblastech se domluvíte i anglicky, hlavně s prodavači a v hostelech; v autobusech s řidiči již asi hůře, ani jsem to nezkoušela), ale je několik výrazů, které se ve Španělsku nepoužívají a naopak. Například, když vlezete do obchodu nebo půjdete kolem pouličních stánků, přivítají vás prodavači frází "a la orden", tedy něco jako "přejete si", "na vaše přání", " k vašim službám". Často se tímto i loučí po uzavření obchodu, poté, co poděkujete. Tohle byl ten nejmarkantnější rozdíl v používaných výrazech, co jsem zaznamenala. Další rozdílný výraz je (tohle bude zajímat spíše ženy) v případě slova "náušnice". Ve Španělsku se užívá "pendientes", tady "aretes". Auto "coche" je v Kolumbii "carro"...  
2. doprava: jak jsem se již v předchozím panamsko-kostarickém putování zmínila a jak je zřejmé i z tohoto blogu, nějaké pravidlo, že se do autobusu nastupuje jen na stanovených zastávkách, neexistuje. Prostě na autobus mávnete a řidič vám zastaví (pokud nebude mít plno). Taky se tu prý o cenu smlouvá, ale tohle mi bylo trochu proti srsti, takže jsem v dopravě moc nesmlouvala (ale asi jsem měla). Jelikož jsou Kolumbijci národem věřícím, často je možné si všimnout, že se před odjezdem řidič a i někteří cestující pokřižují (někdy to má svůj důvod, naříklad na již zmíněné trase z Hondy do Manizales, tam je pomoc Boží opravdu nutná). Někteří řidici autobusu ale i taxiku si myslí, že jsou na okruhu v Monte Carlu, takže pokud vám bude v autobuse špatně, vyžádejte si "bolsa", tedy sáček, do kterého můžete zvracet. Každý řidič na problematických trasách se spoustou zatáček má k dispozici igelitové pytlíky. Během delšího přejezdu (nad 4 hodiny) je obvyklé, že se staví někde v restauraci na oběd. Ne všechny cesty v Kolumbii jsou v dobrém stavu, proto se stává, že i ujet třeba 30 km zabere 2 hodiny. Takže to chce trpělivost. Jinak autobusová síťje hustá, příměstské autobusy vyjíždějí co chvíli a ty dálkové také několikrát denně. Noční autobusy na velké vzdélenosti fungují dobře a většinou si můžete vybrat z několika společností.  
3.Ceny: oproti mému předpokladu docela vysoké. Řekněme na úrovni Česka. Jen mozná autobusová doprava je levnější. 1000 pesos = cca 10 kc. Ve srovnání s Thajskem je tu pro batůžkáře draho, i když až zas taková hrůza to také není. Jde o to, že kurz vůči dolaru /euru je poslední dobou docela špatný. Průvodce na treku k Ciudad perdida mi řekl, že ještě před několika lety, kdy se více obchodovalo s drogami, byl kurz 1 dolar= 2800 pesos (dnes 1750 pesos), 1 euro = 3600 pesos (dnes 2200 pesos). K tomu došlo na začatku ledna ke zdražení vstupu do některých turistických atrakcí a expedicí, jídlo se zdražilo...  
4. mapy: kromě velkých měst neočekávejte, že na hostalu dostanete nějak kartograficky vymakanou mapu okolí. Někde mi dokonce mapu okolí kreslili na kus papíru. Prostě Kolumbie není Česko. A ani v Lonely Planet není vše zaznačené (třeba chaotické město Manizales). Takže je potřeba se spoléhat na dobrý orientační smysl a radu místních. Docela se mi osvedčila během předběžné orientace v budoucím městě aplikace v tabletu Mapy.  
5. jidlo jídla je dostatek a snadno jej seženete na ulici, na autobusových stanicích, v supermarketech (Exito, Olimpia...). Nejběžnější jsou "empanada" a "arepa" a jiné smažené pokrmy. Samozřejmě ovoce. Na oběd se podává coby denní menu nějaká polévka, hlavní chod, kdy si k rýži s fazolemi vyberete typ masa, k tomu limonáda. Cena denního menu se pohybuje od 5 tisíc nahoru. O jídle se tu ted nebudu rozepisovat. Každopádně v Kolumbii nikdo hlady neumře :-)