Výlet do NP La Amistad

  Poslední den v Boquete jsem se rozhodla zajet do NP La Amistad, který se rozprostírá nejen v Panamě, ale také v Kostarice. Vstup do parku je možný ze tří míst, z Volcanu, Cerro Punta a Changuinoly. Já jsem se rozhodla navštívit Cerro Punta nacházející se na druhé straně sopky Barú. Mezi Boquete a Cerro Punta vede stezka "Sendero de los Quetzales", jeden z oblíbených výletních cílů. Jedná se o šestikilometrovou trasu s převýšením tisíc metrů. Kdybych za sebou neměla ten výstup na Barú, asi bych zvolila tento výlet, ale neměla jsem náladu na další výstupy, tak jsem zvolila jednodušší variantu a vydala se po stopách přírody a ptáků quetzalů do NP. Cesta tam mi ale zabrala 3,5 hodiny. Hodinu do Davidu a dvě a půl do Cerro Punta (příměstský autobus zastavující na každé zastávce). Vyrazila jsem před desátou a po druhé jsem byla na místě. K národnímu parku je to ještě dalších 5 km, takže taxi. Řidič byl hovorný a očividně se snažil na turistice vydělat. Prý před časem vezl nějaké Čechy na stezku Los Quetzales. Dovezl mě k bráně parku a dohodli jsme se, že mě v pět zase vyzvedne. V restauraci u vchodu jsem se naobědvala a vyrazila po cestě k administrativní budově. Vstupné do parku 5 dolarů. V parku je možné projít tři stezky. Měla jsem k dobru nějaké tři hodiny, tak na stezku kolem kaskády nebyl čas. Takže jsem se měla vydat na kratší a méně náročnou stezku El Retoňo. Jenže mi to nedalo a na rozcestí jsem se vydala ke kaskádě s tím, že pokud mi cesta bude trvat dlouho, otočím to a půjdu po té kratší stezce. Stezka La Cascada vedla do kopce a občas to i klouzalo. Slyšela jsem rozličný ptačí zpěv. A občas zahlédla i nějakého ptáka. Ale po quetzalovi ani vidu (slechu možná jo, ale to bych musela vědět, jaké zvuky vydává). Když jsem scházela zpět dolů (ke kaskádě se mi nepodařilo dojít, čas mě tlačil,tak jsme se vydala zpět), dosedl na větev stromu za zuřivého zpěvu malý pták. Trochu podobal tomu že hry "Angry birds", tak jsem si jej tak pojmenovala. Angry bird se objevil ještě několikrát. Druhá stezka byla pozvolnější a vedla kolem potoka. Stromy porostlé lišejníky, všude klid. Park vhodný k víkendovým procházkám přírodou. Lesem se ozýval zpěvavě kovový hlas nějakého ptáka. Pokoušela jsme se ten zvuk převézt do not, protože jsem takový zpěv ještě neslyšela. Možná to byl quetzal. Před pátou jsem byla na bráně, kde již čekal taxikář. Ve vesnici jsem nasedla na zpáteční autobus. V okolí Davidu lilo jako z konve. Přede mnou byla poslední noc v Boquete. Další den mě již čekal přejezd do Bocas del Toro, kde jsem měla v plánu pracovat jako dobrovolník v nějakém hostalu.

Noční výstup na Volcán Barú

 Tý brďo, jak já jsem unavená! Tohle byla nejnáročnější akce celého putování. Nespala jsem asi 30 hodin,  ušla během desíti hodin 24 km, překonala převýšení 1600 metrů a stanula na nejvyšší hoře Panamy ve výšce 3474m, odkud jsem v neuvěřitelné zimě sledovala východ slunce. Volcán Barú je spící sopkou, která naposledy chrlila lávu někdy kolem roku 1550. V roce 2006 bylo pod sopkou zaznamenáno zemětřesení napovídající, že v budoucnosti může dojít k procitnutí. V hostelu Mamallena nabízejí odvoz ke vstupu do národního parku. Ve 23:30 je odjezd a o čtvrt hodiny později se již putuje do kopce. Je jen jediná cesta, tak se jde bez průvodce. Cesta nahoru je dlouhá okolo 13,5 km a zabere okolo 5-6 hodin (záleží na rychlosti). Já jsem vyrazila společně s Michaelem, Joannou a Annou. Kluk z Česka dělající v Mamalleně dobrovolníka nás odvezl nahoru k začátku cesty, dal nám nezbytné instrukce a my vyrazili. Jednou z rad bylo, nehnat to rychle nahoru, protože slunce vychází kolem 6:30 a dlouho bysme čekali nahoře ve velké zimě. Teploty se nahoře pohybují od +6 stupňů po mínusové hodnoty. První část cesty jsme byli ještě plní energie, ale postupně se dostavovala únava. Ukazatele nám udávali, kolik jsme již ušli a kolik nám zbývá. První tři hodiny jsme měli dobrý čas. Za hodinu 3 km, tak jsme dělali nějaké přestávky, ale čím výše jsme byli, tím chladněji nám bylo, tak jsme raději pomalu šli. Od 8.kilometru jsem se potýkala s únavou. Oči se mi zavíraly. Nahoru jsem šla občas spíše že setrvačnosti. Postupně na sebe navlékla mikinu a bundu. Jakmile jsme zahlédli na vrcholu antény (část vrcholu okupují antény a vysílače), bylo nám zase trochu hej. Vrchol se blížil. Ale to nejtěžší mělo ještě přijít. Poslední úsek dal zabrat. Obloha se již pomalu vyjasňovala a přede mnou ještě asi 300 metrů k vysílačům. Jenže únava a řidší vzduch nedovolily nabrat tempo a několikrát jsem se musela zastavit a nabrat dech. U vysílačů čekala v závětří jiná skupinka lidí. Na vrcholu byla opravdu velká zima a foukal ledový vítr. Vydala jsem se po pěšině kolem kráteru k nejvyššímu bodu, na kterém je kříž. Nebylo to daleko, spíše štěrk na pěšině klouzal, k tomu ten ledový vítr...tak jsem to zapíchla v jednom místě, sedla na skálu a pozorovala drkotajíc zuby východ slunce. Kdyby mi nebyla taková zima, užila bych si to víc. Takhle jsem jen doufala, že to slunce brzy vyleze, abych mohla jít zase dolů.  S vycházejícím sluncem se ukazovala krajina kolem sopky. Svítící obydlí v údolí zhasínala a na východní straně se převalovaly mraky, nad které nakonec vyšlo slunce. Se zmrzlými prsty jsem udělala několik fotek a zamířila k anténám. S ostatními jsme se navzájem nafotili a vyrazili dolů. Bylo k neuvěření, kudy jsme v noci šli. Ačkoliv nám na cestu svítil měsíc skoro v úplňku, nemohli jsme vidět všechnu tu vegetaci kolem. Stromy porostlé lišjníky, květiny a prašnou cestu s kameny, na které to dolů občas pěkně klouzalo a bylo potřeba dávat pozor na každý krok. Po rozednění mě únava přešla a s euforií, že jsem to zvládla a že už mě čeká jen sestup dolů a žádné funění do kopce, jsem sestupovala dolů a fotila. Jakmile jsem trochu rozmrzla, začalo mi být líto, že jsem na vrcholu nezůstala déle a nedolezla až ke kříži, ale co už... U přístřeší pod vrcholem jsme se nasnídali a pak již hurá k hostelu. Jenže to hurá k hotelu nám zabralo kvůli klouzajícímu štěrku další tři hodiny, během nichž mě nadšení přešlo a únava se opět dostavila společně s bolestí prstů na nohách. Na 9.kilometru nás dohnala skupinka dvou postarších Američanů s průvodcem, který nám nabídl odvoz do Boquete. Měl auto zaparkované 4 km od vstupu do parku, aby tak zmenšil zátěž svým klientům, takže nám zabývalo posledních 500 metrů. Jinak bych ušla 28 km, takhle to bylo méně. Průvodce nám vykládal o případech, kdy lidé vyrazili na cestu bez dostatečného vybavení a špatně informování o náročnosti cesty a rozčiloval se nad počínáním Mamalleny, která lidi vpustí do parku, aniž by se informovala o jejich fyzické kondici. Prý již viděl během 13 let, co dělá průvodce, hodně věcí. Zavezl nás do města, my mu každý dali 3 dolary, rozloučili se a šli na hostel. Nabídku průvodce, že nás odpoledne vezme k termalním pramenům za dobrou cenu, jsme odmítli. Plán každého z nás na odpoledne byl jasný - konečně se vyspat.  Předtím, než jsem se uložila do postele, jsem ještě zanesla prádlo do prádelny a zašla si do restaurace orientované na rybí tacos pro oběd. A pak již spánek. 

Náročný přejezd do Boquete

Tak tohle byl (ještě bude) pěkně náročný a dlouhý den. Vstávala jsem před půl pátou, abych stihla první autobus do Penonome, kde jsem měla přesednout na autobus do Davidu a odtud to již bylo do Boquete kousek. Se správkyní orchidejové zahrady jsem byla domluvená, že zámek na bráně nezamče, abych se ráno dostala ven. Jen jsem doufala, že moje nové švýcarské spolubydlící nebudou tak pečlivé a nezamknou ten zámek ony (matka s asi dvanáctiletou dcerou se chovaly, jakoby nikdy nebydlely na hostalu s jinými lidmi. Připadala jsem si jako exot, jak se na mě byly podívat). Moje předtucha byla správná. Zámek na bráně byl zamčený...v duchu jsem proklela spolubydlící a začala uvažovat, jak tu dvoumetrovou bránu s hroty přelézt. Jít přes okolní plot s namotaným ostnatým drátem nepřicházelo v úvahu. Tak jsem část sil vynaložila na přehození krosny, která během těch dvou měsíců trochu přibrala na váze a pak jsem na jeden z hrotů zavěsila menší batoh s foťákem a tabletem. A pak jsem se na druhou stranu musela dostat ještě já. Vzala jsem to středem brány, kde jsem měla možnost stoupnout na kolík a druhou nohou dosáhla na horní šprušli u hrotů. Brána vrzala, jak jsme na ní obracela, abych mohla slézt, ale to my bylo jedno. Čas ubíhal. Jakmile jsem dosáhla na zem, ozvala se z okna moje americká sousedka (včera byla strašně zvědavá. Asi šedesátiletá ženská, co přijela do Valle se synem -svobodný třicátnik, maminčin mazánek). A co prý dělám. Vysvětlila jsem jí, že potřebuju na autobus a že brána, která měla být odemčená, je zamčená...A ona, že mi prý může odemčít. Ve zlomku sekundy jsem bábu poslala do háje. Nejradši bych na ní zařvala, že pokud si nevšimla, tak už odemčít nepotřebuji. Beztak to byla ona, kdo zámek zamčel. Vzala jsem bágly a vyrazila na zastávku.
Autobus přijel plný, takže jsem půlku cesty stála v uličce. V Penonome jsem byla vyklopena u benziny, kudy projížděly autobusy mířící všude možně. Všude možně, jen žádný do Davidu. Hodinu jsem čekala a nic. Autobus do Santiaga projel již dvakrát, tak jsem si řekla, že pokud příště přijede zase ten do Santiaga, nasednu na něj a nechám se alespoň dopravit o kus blíž k Davidu. A možná, že ze Santiaga pojedou nějaké spoje. Nasedla jsem tedy do autobusu do Santiaga a po více než hodině již mířila na terminálu k přistavenému autobusu do Davidu. Další tři hodiny v minibuse a vystupovala jsem v úmorném vedru v Davidu. Našla jsem "školní americký autobus"s nápisem Boquete a nasedla.  Ještě hodina jízdy v narvaném voze a byla jsem na místě. Po více než osmi hodinách! Zamířila jsem do vytipovaného hostalu Nomba (mohla jsem jít do další pobočky Mamalleny, ale chtěla jsem větší klid). Postel v ložnici za 10 dolarů, v ceně snídaně. A vyrazila jsem do města na obhlídku a taky na pozdní oběd. Během procházky kolem řeky jsem si přemýšlela, co budu ty následující dny tady dělat. Původní plán dát ještě jeden rafting z finančních důvodů ruším (stejně to vypadá, že je sucho a nedostatek vody v řekách ). Další možností je trek po stezce Los Quetzales, návštěva termálních pramenů nebo třeba noční výstup na sopku Baru (3474 m), což je velká výzva. Deset hodin chůze, překonání 30 kilometrů a 2200 metrů a únavy. Za odměnu pohled na východ slunce z nejvyššího bodu Panamy. Rozhodla jsem se jít do toho. A to dnes v noci. Zítra pak můžu vyspávat . V Mamalleně jsem se zeptala na podrobnosti, zapsala se na tabuli jako účastník a vydala se do obchodu nakoupit nějaké ovoce, sušenky a energetické nápoje. A pak na hostal odpočívat. Doufala jsem, že na pár hodin usnu. Spánek mi vzalo již zjištění, že mi vytekl celý šampón mezi ostatní hygienu (to asi tím dnešním neopatrným zacházením s krosnou). Vyčistit neustále pěnící přípravek téměř nemožné. Na chvíli jsem si lehla, ale usnout se mi nepodařilo. Připravila jsem si věci a večeri a čekám na půl dvanáctou, kdy se od Mamalleny dopravím s ostatními do národního parku, odkud za svitu baterek poputuji na vrchol sopky.

Potloukání se s otlačenými prsty na nohách po El Valle

Za posledních čtrnáct dní, kdy jsem na nohách měla jen sandály nebo nic, si moje nohy odvykly na zavřené trekové boty a první tlaky se začaly hlásit o slovo. Takže jsem zalepila malíčky a po deváté vyrazila na další obhlídku okolí. Jako první k hotelu El Campestre, kde měli být místní unikátní zlaté žabky. Jenže žabky tam již nějakou dobu nejsou a jediné místo, kde je možné spatřit, je zoo. Tak nic, vydala jsem se kolem malebných  rezidencí směrem k vodopádu Chorro El Macho. Jen dojít tam mi dalo zabrat. Malíčky bolely při každém kroku. Ono pochodovat celý den po asfaltu není legrace. Vstupné k vodopádu 3,75 dolaru. Na to, že se jedná jen o kratičký okruh, docela drahé vstupné. Kdo chce, tak si zde může vyzkoušet canopy. Ale myslím, že v porovnání s tím kostarickým canopy tohle bude velmi slabý odvar. A taky drahý. Prošla jsem se kolem vodopádu a zamířila zpět do města něco pojíst. A po obědě zamířila na hostal sundat boty. Orchidejovou zahradu zrovna navštívil zájezdní autobus Američanů. Zítra mě čeká brzký přejezd do Boquete. Bude to dlouhá cesta, protože nejdříve musím dostat do Penonome a pak do Davidu a odtud do Boquete. Předpokládaná doba cesty okolo 6 hodin.

Přejezd do El Valle výstup na Spící Indiánku

 Tak tuhle noc jsem se moc dobře nevyspala. Část osazenstva se zúčastnila party na lodi, která byla tentokrát zdarma (prý tam byla točit televize, tak potřebovali lidi) a jejich návrat na hostal dal zabrat. Někteří pánové neumějí chlastat a tak se stalo, že jeden dokonce spadl z horní palandy a probudil půlku pokoje svými skřeky. K tomu pak část pokoje, včetně těch přiožralých vstávala někdy po čtvrté na autobus, takže další probuzení. Vzbudila jsme se o půl osmé grogy. Přede mnou byl zhruba dvouhodinový přesun autobusem do 120 km vzdáleného městečka El Valle. Takže jsem posnídala lívance (v ceně ubytování) a vyrazila na Metro bus mířící na hlavní autobusový terminál Albrook. Jelikož jízda tímto typem autobusu je podmíněna vlastnictvím speciální nabíjecí karty (kterou jsem neměla, i když jsem si ji mohla koupit na hostalu), požádala jsem jednu cestující, zda by za mě "nezaplatila" a já jí dala těch 25 centů, co jedna jízda stojí. Na Albrooku jsem si u přepážky koupila lístek do el Valle (4,25 dolarů) a s předpokladem, že to tu funguje jako v Kolumbii, zamířila k bráně k nástupišti. Jenže tam byl turniket a hlídačku místo moji jízdenky zajímala nějaká karta, kterou bych přiložila na turniket. Odkázala mě k budce před branou, kde jsem byla nucena si zakoupit za 1,25 dolaru "rapid card"(po předložení dokladu totožnosti), kterou jsem pak přiložila na turniket a poté, co se jí odečtl ten jeden kredit v hodnotě 25 centů, jsem byla vpuštěna na nástupiště. Toto pro mě bylo nepochopitelné. Asi se jedná o jakýsi poplatek za pohyb po terminálu nebo co... Na nástupišti 48 již čekal minibus. Nasedla jsem a vyrazila na cestu. Cesta byla o něco méně pohodlná, než na co jsem byla zvyklá v Kolumbii. Po dvou hodinách jsem vysedla v El Valle. Je to šestitisícová vesnice ležící v druhém největším obyvatelném kráteru na světě. Poslední velká erupce proběhla před 13 tisíci lety. Přesto je znát vulkanická minulost dodnes v podobě termálních pramenů. Ihned, co jsem vystoupila, bylo znát, že jsem o několik stovek metrů výše nad mořem. Přesněji v šesti stech. Nebylo takové horko k zalknutí jako v Panama City. El Valle má také přívlastek vesnice věcného jara. Přes okolní hory tvořící okraj kráteru se převalovala mlha. Vydala jsem se najít ubytování v La Casa de Juan, což měla být jedna z nejlevnějších možností. Hostal leží na začátku vesnice a než jsme jej našla, pěkně jsme se s těmi batohy na zádech zapotila. Brána k hostalu sice byla otevřená, ale dvůr zel prázdnotou a celý hostal působil zanedbaně. Marně jsem se někoho dovolávala, tak jsem se otočila na patě a šla hledat hostal Orquidea, což byla druhá levná možnost. Místní mě nasměrovali k orchideové zahradě. Dostala jsem postel v šestilůžkové ložnici za12 dolarů na noc a vydala se do centra něco pojíst. V neděli se v El Valle koná trh. Nějaké ovoce, zelenina, rukodělné výrobky...po ulicích se pohybovalo dost lidí. Také turisté. Vydala jsem se podél silnice směrem k Piedra Pintada, což by měly být staré malby na velkém šutru. Nachází se v severozápadním okraji kráteru. Vstupné pro cizince 2 dolary. Ani jsem netušila, že v rámci této prohlídky můžu navštívit i dva menší vodopády a vylézt i na horu India Dormida, která je jednou z místních atrakcí. India Dormida neboli Spící Indiánka je část pohoří tvořících kráter. Jméno dostala právě kvůli svému tvaru připomínajícímu ležící ženu. Původně jsem nahoru chtěla vylézt až zítra, ale když už to bylo po cestě...a navíc výstup neměl zabrat více jak hodinu a půl. Byly dvě hodiny odpoledne, takže dostatek času do setmění. U Piedra pintada probíhal "rapový" výklad místních mladých průvodců, kteří si tak přivydělávali. S klackem v ruce vysvětlovali přibližný význam obrazců. Jelikož je neděle, bylo tu dost návštěvníků. Většina z nich však nebyla připravena na nějaký trek (typickým obutím žen jsou sandály s podpatkem) a tak dál než k Chorro escondido nedošli. Naštěstí, jinak by to bylo na vrcholu Spící Indiánky jako na Václaváku. Oproti jiným výstupům (třeba treku k Ciudad Perdida) bylo překonání těch cca 330 výškových metrů brnkačka. A z vrcholu se naskytl krásný pohled na El Valle a kráter. Do údolí jsem se mohla vydat stejnou cestou nebo se vydat po pěšině vedoucí po svahu. Zvolila jsem pěšinu, na které bylo třeba dávat pozor na každý krok. Tam by se sandálemi nikdo nemohl. Sestoupila jsem mezi domy a zamířila po cestě zpět do centra. Na hřišti zrovna probíhal nedělní baseballový zápas. Chvíli jsem si sedla na tribunu a sledovala děj. Naposledy jsem se baseballového zápasu zúčastnila na gymplu. Byla jsem trochu atrakcí jakožto jediná gringa na tribuně. Když jsem odcházela, někteří hráči z vedoucího družstva mi mávali na rozloučenou. Ostatně lidé tady ve Valle jsou velmi přátelští k turistům a zdraví třeba, i když mě předjíždění na kole. Se otočí a pozdraví. Kromě toho, že do Valle míří turisté, míří sem o víkendu i Panamci z hlavního města a spousta bohatých tu má svoje "víkendové chaty". Vesnička je udržovaná. V supermarketu (tady je vedou Číňané) jsem si koupila pár surovin (oproti Kolumbii za hubičku) a na ulici pečené maso a k večeri si připravila brambory s cibulkou a masem. K tomu čtvrtku vodního melounu z trhu. A spát se šlo brzy.

Den v Panama City

 V Ciudad de Panama jsem strávila již loni tři dny, takže dnešek jsem vyplnila návštěvou Metropolitního přírodního parku a odpolední procházkou koloniální čtvrtí Casco Viejo. Za ten rok došlo k určitým změnám ve městě. Kolem Casco Viejo je stavěna na moři silnice, která by měla usnadňovat dopravu a prý se staví metro. V samotném Casco Viejo přibylo opravených domů a další čekají na renovaci. I ruina Noriegova klubu Club Union, na který během americké invaze v roce 1989 dopadla jedna z raket, je již obehnána plotem a první práce na budoucím hotelu začaly. Ulice dostávají novou dlažbu. Ráno jsem se nejdříve vydala taxíkem do metropolitního parku, kde sice mají žít určité živočišné druhy, ale kromě želviček a mravenců jsem nic neviděla. A spíše než zpěv ptáků jsem slyšela zvuk projíždějících aut z nedaleké silnice a nebo letadla létající z nedalekého letiště v Albrooku. Přitom tu chtějí za vstup 4 dolary (místní platí jen dolar). Osobně mi přijde zajímavější procházka na Cerro Ancon. Po nějakých dvou hodinách jsem si u silnice stopla taxíka a nechala se za 2,50 odvézt k vyhlášenému trhu s mořskýmí plody, který je kousek od Casco Viejo. Loni jsem to neudělala, ale tentokrát jsem si poručila porci krevetových ceviche, což je místní pochoutka. Vlastně ve spoustě přímořských oblasti jižní a střední Ameriky je to typické. Rybí maso nebo mořské plody naložené v citrónové omáčce s cibulí. Mňamka. A zaručeně čerstvé. A levné. Na stáncích se cena za kelímek pohybuje okolo 2,50 dolarů, v závislosti, co si objednáte. Prošla jsem se rybým trhem (kéž by takový trh s levnými, ale vynikajícími rybami byl i na Mallorce, nebo v Češku) a zamířila do ulic starého města. A zítra mizím směrem na severozápad do vesničky El Valle, která leží ve velkém kráteru a má několik turistických zajímavostí. Po dvou týdnech strávených u moře (nebo na moři) se zase podívám do zelené divočiny.

Pět dní na moři mezi Kolumbií a Panamou

Je pátek, deset večer a já sedím v hostelu Mamallena v Panama City. Za sebou mám pět dní strávených na plachetnici Amande. Pět fantastických dní v karibském ráji. A mohla jsem na moři strávit ještě o dvě noci více, nebýt poruchy GPS navádění. Tady je průběh akce:

Pondělí 18.2. 

Odplouvat jsme měli v jedenáct dopoledne, ale kvůli pomalosti imigračního úředníka jsme odplouvali s pětihodinovým zpožděním. Od jedenácti jsme seděli na palubě plachetnice Amande patřící francouzskému kapitánovi Luicovi (druhým členem je Frank, který se s Luicem střídal v kormidlování a vaření) a čekali, až Luic dorazí s našimi pasy a povolením odplout z Kolumbie.

Celkově nás bylo 11, směska národností stejné generace. Já, tři švédští kluci (Leo, Emilio a Douglas), irský pár Sean a Sara, pár z Jihoafrické republiky David a Sonia, americký pár Kelly a Drew a Angličan Peter. Kajutu jsem vyfasovala společnou s Peterem. Postel byla tak pro jednoho a Peter se nabídl, že bude spát na sofa v jídelně (stejně by to tak dopadlo, protože byl mezi posledními, co chodili spát).

Cartagenu jsme opouštělii se slunce západem. Před námi bylo 32-36 hodin nepřetržité plavby po otevřeném karibském moři, abychom dosáhli ostrovů San Blas u panamského pobřeží.

Někteří si vyžádali tabletu proti mořské nemoci. Já jsem byla skálopevně přesvědčena, že mě špatně nebude (říká se, že je to otázka přesvědčení). Znáte to, když si myslíte, že vám se to určitě nestane a poté jste mezi prvními nahybajícími se přes palubu a nechávajícími obsah žaludku moři. Přesně tak to dopadlo v mém případě.

Hodinu trvalo, než jsme dopluli ke strážním pevnostem a vpluli na neklidné otevřené moře, přes které se pohupovaly asi dvoumetrové vlny. Po chvíli mi začalo být divně, ale snažila jsem se nevolnost překonat pozorováním obzoru. Asi půl hodiny jsem to rozdýchávala, ale pak přišel první nával a již jsem zvracela přes palubu. Vyfasovala jsem kýbl, který mi pak dělal společnost až do odpoledne následujícího dne.

Krátce po mě následovali další. Večeře ve formě těstovin s mletým masem jsem si jen zobla a i ta tři sousta za chvíli letěla do kýble společně s kinedrylem (ten na mořskou nemoc nepomáhá).Od Luica jsem dostala tabletku (ani nevím, jak se jmenovala) a když se mi po ní začalo chtít spát, šla jsem si lehnout. V posteli se mi udělalo lépe a tak jsem spala až do následujícího dne.

Úterý 19.2.

Vzbudila jsem se, až když ostatní dojídali snídani. Několikeré zhoupnutí a zase jsem objímala kýbl. Po vyprázdnění žaludku se mi udělalo lépe a šla jsem se nasnídat. Jeden toast s marmeládou. Víc jsem do sebe nedostala. Luic zrovna měnil směr. Opětovné silnější zhoupnutí a toast opouštěl můj žaludek. Vyfasovala jsem další tabletku na mořskou nemoc a šla si zase lehnout.

Na palubu jsem se zase vyškrábala po obědě. Měla jsem hlad a cítila jsem se lépe. Rýžový salát s vejcem a jogurt jako desert jsem již v žaludku udržela. Zdálo se, že i moře je o trošičku klidnější. Sedla jsem si na příď a vychutnávala si plavbu. Žaludek již problémy nedělal i přes neustálé houpání plachetnice na vlnách. Drew na tom byl hůře a proležel celé dva dny a dokonce i Douglas, který prý plachtí od mala ve švédském týmu, měl problémy.

Později odpoledne nás přišli pozdravit delfíni, kteří naši loď předháněli a vyskakovali nad hladinu.

Po setmění před podáváním večeře se ozval zvuk navíjení udice. Celou cestu jsme za sebou táhli v moři tři udice doufajíc, že se nějaká ryba chytí. Největší ryba, kterou tak Luic chytil, měla prý 26 kg. My jsme chytili dva tuňáky. Frank je okamžite vykuchal a připravil v marakujové omáčce k večeři. Jako příloha gratinované brambory. Mňam!

Lehnout jsem si šla po večeři. Byla to poslední noc na rozbouřeném moři. K San Blas jsme měli dorazit někdy nad ránem.

Středa 20.2

V noci to docela s lodí házelo. Luic naznačil, že jednu chvíli byly opravdu velké vlny, ale že již jsme v souostroví a moře bude klidné. Zatímco ostatní ještě spali, pozorovala jsem vycházející slunce. Kotvili jsme mezi několika ostrůvky. Stejně tak i několik dalších plachetnic a katamaránů.

Po snídani jsme vyfasovali šnorchly a vydali se na nedaleký korálový útes (těch je kolem ostrůvku opravdu hodně a na některých místech jsou vidět uvízlé lodě). Podmořský život opravdu moc pěkný. Dokonce lepší, než co jsem viděla v Thajsku.

Po obědě jsme zahlédli kolem naší lodě malého žraloka. Prý je to ten druh, co požírá zbytky a na lidi neútočí. Někteří kluci jej šli nahánět. Usadil se pod naší lodí a čekal na to, co kapitán vyhodí do moře (zbytky jídla končily vždycky v moři, nádobí se umývalo v mořské vodě a splašky ze záchoda šly také do moře). Přidala jsem se ke skupince a snažila se žraloka vyfotit. Měl asi tak metr a stranil se nás. Přesto nějakou tu fotku mám.

Po obědě kapitán připlul blíže k neobydlenému ostrovu, abychom se jej mohli vydat prozkoumat. Doplavala jsem na něj se šnorchlem a foťákem. Přivítala mě bělostná pláž s palmami a keři a také otravné písečné mušky. Ty potvory dost štípaly, takže jsem co chvíli utíkala do moře. Částečně jsem ostrov obešla. V moři byla spousta lastur a také ryb. Oblíbila jsem si jeden okraj ostrova a tam nějakou dobu blbla s foťákem (než mi došla baterie). Zpět na loď jsem doplavala jako poslední (velmi snadné zapomenout na čas na liduprázdném ostrově). Před setměním jsme se přemístili za ostrov do závětrné strany, kde jsme měli přečkat noc. Pár lidí se po setmění vydalo s Frankem na člunu na ostrov popíjet. Rozdělali si tam oheň a popíjeli rum s kolou.

Čtvrtek 21.2.

Vzbudila jsem se opět jako první. Opět to vypadalo na krásný den.

Po snídani jsme vypluli podél ostrůvku najít místo, kde bychom strávili část dne. Kapitán zakotvil poblíž dvou ostovů. Jeden z nich byl obydlený asi jednou rodinou Indiánů kmene Kuna. Ti celou obast mají pod palcem a Komarca Kuna Yala má v rámci Panamy velkou autonomii.

Luic řekl, že tu budeme do pooběda, tak jsem nasadila šnochl, vzala foťák a vydala se stylem prsa k nejbližší pláži.Velká část asi 400 metrového ostrova byla lemována korálovými útesy, na kterých se lomily vlny, já jsem to vzala k bělostné pláži, kde se vlny nelomily. Přesto jsem musela dávat pozor, protože příboj byl docela silný. Vzdálenost od lodi asi 80 metrů.

Vydala jsem se po pěšince kolem pobřeží, pozdravila Indiány a mířila k úžině mezi dvěma ostrovy. A nestačila obdivovat ty neuveřitelné barvy moře společně s bělostnou pláží a scenerii. Na výběžku mezi dvěma ostrovy jsem se rozhodla nějakou chvíli zůstat. Moře tu proudilo v několika protichůdných proudech a voda měla tak neuveřitelnou barvu... jednoznačně nejhezčí místo. S chutí jsem si skočila do průzračné vody a kochala se okolím.

Hodinky jsem neměla, ale ostatní jsem viděla ještě šnorchlovat na útesech. Peter, Drew, Sean a Kelly nakonec připlavali na ostrov a zatímco kluci zamířili přes úžinu na protější ostrov, my s Kelly jsme užívaly moře.

Návrat na loď byl opravdu, ale opravdu vyčerpávající. Z pláže, na kterou jsem předtím doplavala, jsem zamířila zpět. V ruce foťák, za plavkami hvězdici, kterou jsem našla vyplavenou na pláži a na očích ne zrovna doléhající masku, do které mi během plavání začalo zatíkat. K tomu boj se silným protiproudem. K lodi jsem doplavala z posledních sil.

To kluci plavali zpět přímo z druhého ostrova, jim však pomáhaly ploutve na nohách (já se s nimi necítím).

Oběd byl formou bufetu a opět vynikající. Kolem lodi jsme občas zahlédli mořskou želvu.

Společně s některými dalšími zájemci jsme pak zamířili na člunu k druhému ostrovu šnochlovat. Frank čekal na člunu a my se bavili pozorováním korálů a ryb. Tento útes předčil má očekávání a litovala jsem, že jsem si nevzala foťák (baterie stejně byla na pokraji totálního vybiti).

Na noc jsme zamířili o několik námořních mil dál. Zakotvili mezi několika plachetnicemi poblíž další skupiny ostrůvků a zatímco se připravovala večeře, kapitán vyhlásil krátký souboj ve vodním pólu. Chvíli jsem kluky pozorovala a pak se přidala k týmu Švédů (dostali přezdívku Team Sweets). Voda v podvečer byla neuvěřitelně teplá.

K večeři byl francouzský pokrm z brambor, mrkve a hovězího masa na víně. Vinikající. Hlavně po týdnech strávených na jednotvárné kombinaci rýže s fazolemi a nějakým masem. Kapitán nám navrhl, že kdo má zájem, může na plachetnici strávit ještě další dvě noci, že se popluje k Isla Grande. Cena za prodloužení výletu 80 dolarů. Což je v podstatě to samé, co bych zaplatila za následující dva dny na pevnině. Doprava z El Porvenir měla totiž vyjít na 40 dolarů (10 dolarů loď do Carti a pak jeepem do Ciudad de Panama za 30 dolarů), k tomu dvě noci ubytování v hostalu a nějaké to jídlo. Isla Grande jsem chtěla vidět a nabídka byla zajímavá, tak jsem se rozhodla změnit plán.

Po večeři se zábava rozproudila. Hlavními baviči byli opět Švédové. Popíjelo se, kouřilo se a vyprávěly se historky.

Pátek 22.2.

Vyplout jsme měli v devět, ale ještě v osm všichni na lodi včetně Luica spali. A v kuchyni byl neuvěřitelný nepořádek. V noci se jaksi nikdo nehlásil k umytí nádobí (umývání nádobí byla naše práce a já jsem již službou prošla). Když jsem viděla tu spoušť, bylo mi jasné, že než bysme se nadobím prokousali, než by pak Luic připravil snídani, tak bychom ztratili spoustu času. Tak jsem se pustila do umývání nádobí. Jako dík jsem dostala zdarma džus (pivo, alkohol, džus a kola nebyly v ceně, jen voda a limonády. Občas Frank připravil něco jako caipirinhu).

Vypluli jsme k poslednímu místu na šnorchlování před přijezdem do El Porvenir - k Dog Island, kde je u břehu pohřbený vrak lodi. Zde jsme strávili dvě hodiny. Omrkla jsem vrak a chvíli šnorchlovala v okolí plachetnice. Pod lodí se usadily pestrobarevné rybky.

Do El Porvenir jsme dorazili kolem jedné hodiny. Před obědem nám Luic sdělil, že nastaly problémy s automatickým pilotem, že jim kormidlo nekomunikuje s GPS a bez toho, že další výlet nemůzou dělat. Na 28. února měl nasmlouvaný další výlet směrem do Kolumbie a předtím muselo být vše v pořádku. Frank se marně pokoušel pilota spravit. Další pobyt na plachetnici musel být zrušen.

Poobědvali jsme a Luic se vydal na imigrační vyřídit vstupní razítko do našich pasů a poplatky. Sbalila jsem si věci, dala si sprchu a s ostatními čekala na Luica. Za chvíli byl zpět. Zařidil nám motorový člun do Carti a domluvil dopravu jeepem za 25 dolarů.

Před příjezdem člunu jsme si udělali společnou fotku. Člun však přijel bez sedátek, tak se musel vracet. Nechápali jsme, proč nepřijel v normálním stavu. Na druhý pokus jsme nasedli, rozloučili jsme se s Luicem a Frankem a vyrazili na půlhodinovou plavbu na pevninu, kde na nás měly čekat jeepy. Na "terminálu" dopravy nám místní Indiáni řekli, že poslední jeep odjel před půl hodinou, že máme chvíli čekat, nebo přenocovat na některém ostrůvku. Argumentovali jsme, že jim snad kapitán volal, že přijedeme a budeme chtít dopravit do hlavního města. Indiáni pořád někam volali. Na parkovišti bylo několik jeepů a když jsme uviděli z restaurace vycházet několik chlapíků v bílých polokošilích, vypadající jako řidiči, vydali jsme se zeptat na dopravu. Prý nás vezmou za 20 babek do Ciudad de Panama. Paráda! Ještě levnější. Tím jsme asi zklamali Indiány, kteří se zřejmě snažili nás přinutit, ať ještě noc zůstaneme. Vyžádali si poplatek za opuštění terminálu jeden dolar! Totálni administrativní blbost, spíš snaha, jak z nás alespoň něco vytřískat. Ale co, pořád to bylo levnější, než s čím jsme počítali. Nasedla jsem s Drewem do jednoho z jeepů a nechala se odvézt do hlavního města. Část cesty vedoucí pralesem byla docela krkolomná.

Do Ciudad de Panama jsme dorazili po dvou hodinách již za tmy. Pomohla jsem v navigací k hostalu Villa Vento Surf, kde chtěl zůstat Drew (a kde jsem bydlela loni) a nechala se odvézt do Mamalleny.

Tímto skončil pětidenní dobrodružný přesun do Panamy. Byl to jeden ze stežejních zážitků.