Včera
jsem se ráno přesunula z Cahuity autobusem do hlavního města San José,
které se stalo na dva dny výchozím bodem mých výletů do okolí. Samotné
San José není pěkné město. Po těch dnech klidu to byl pro mě šok, tolik
hluku, lidí...Ulice nejsou zrovna upravené a památek tu také moc není,
takže poté, co jsem se ubytovala v Costa Rica Backpackers hostalu
(dopředu jsem jej tentokrát neměla zamluvený a nebyl problém dostat
postel), vyrazila jsem na krátkou obhlídku ulic. Omrkla jsem National
Theatre, katedrálu a hlavně autobusový terminál, odkud mi měl dnes
vyjíždět autobus k sopce Poas. V San José není jen jedna autobusová
stanice ale snad dvacet stanic a z každé se jede někam jinam. Prostě
chaos.
Kromě toho se město nachází v nadmořské výšce 1170 metrů a je obklopené
více než dvoutisicovými horami, takže je tu večer podstatně chladněji a
oproti pobřeží jsem v noci potřebovala deku a ponožky.
Tak nějak jsem byla zklamaná z tohoto místa a stále jsem si nemohla
zvyknout, že už nejsem u moře. Zalomila jsem to brzy, abych se dnes brzy
vzbudila a vyrazila na výlet do hor.
V
8:30 jsem vyrazila autobusem plným lidí se stejným záměrem do Národního
Parku Volcán Poaz. I když to je běžná linka společnosti TUASA, autobus
byl určený jen pro tento výlet. Vyvezl nás do více než 2600 m výšky a
počkal tam na nás do dvou hodin. Na prohlídku jsme měli 3 hodiny. Času
dostatek na pokochání se pohledem do kráteru, který permanentně
zahalovaly a odhalovaly mraky a vodní páry vychazející z kráteru. Sopka
je stále činná, naposledy vybuchla před třemi lety.
Po stezce jsem se vydala k jezeru Botos, které vzniklo v sousedním
kráteru. Stezka sice neměla ani kilometr, ale v té nadmořské výšce dala
docela zabrat. Procházeli jsme deštným lesem, ze kterého občas vykoukla
veverka, nebo zvědavý drozd.
Od jezera vede k informačnímu centru ještě jedna stezka, ale ta měří 1800 metru, raději jsem se vrátila ke kráteru.
K informačnímu centru jsem se vydala hodinku před odjezdem autobusu.
Prohlédla jsem si muzeum, nabízené suvenýry (za astronomické ceny) a
posadila se do kavárny, kde jsem vyzkoušela kapučino z místní kávy. Na
kopcích kolem sopky je plno kávovníkových polí.
Po cestě do San José jsme byli nuceni přesednout do jiného autobusu,
protože tomu našemu se asi zavařily při sjíždění ze sopky brzdy.Ve čtyři
hodiny jsem byla opět v San José.
Na zítřek jsem měla původně v plánu návštěvu zahrad La Paz, ale tak
nějak nikdo netuší co to je a kde vysednout a tak měním plán a vydávám
se na nejvyšší kostarickou sopku Irazu (cca 3400 m/nm) a poté na
prohlídku města Cartago, které bylo v roce 1910 během zemětřesení a
výbuchu této sopky téměř zničeno. Cartago jsem měla v plánu na den před
odletem, ale již v San José nechci trávit další noc a kazit si zážitky
od moře, takže poslední odletový den vyrazím ráno z pacifického pobřeží a
v San José jen přesednu na autobus směrem na letiště.
Žádné komentáře:
Okomentovat