Příjezd - můj nejdelší pátek třináctého

Po půl roce plánování, po 11 hodinách v letadle a zhruba 7 hodinách čekání na nějakém z letišť (nejdříve brzy ráno v Palmě, pak v Madridu), jsem konečně přistála v Ciudad de Panama. Je půl šesté odpoledne (v Česku je půl dvanácté v noci) a já díky časovému posunu prožívám nejdelší pátek 13. Ale ne ve špatném smyslu slova. Velká fronta na imigračním se docela rychle zmenšuje, bez jakýchkoliv problémů dostávám do pasu panamské razítko a jdu si vyzvednout batoh, který se mi po cestě naštěstí neztratil. Moje zavazadla ještě projdou rentgenem, pro případ, že bych něco převážela a můžu se vydat odchytit nějakou místní dopravu.
Před letištěm mě do nosu praští dusné vlhko. Už jsem si odvykla. Připomnělo mi to můj přílet na Kubu před třemi lety, tam bylo taky takové parno. No a vlastně i v Thajsku.

 Odchytím si taxík "colectivo" a ještě se dvěma Holanďany se nechám za 11 doláčů odvézt k mému hostalu, který jsem si zamluvila ještě před odjezdem. Dostávám postel na chodbě. Oproti tomu luxusu soukromí doma, na který jsem si již zvykla, je to v prvních chvílích trochu šok, ale poté, co projdu sprchou se začnu pomalu přizpůsobovat polním podmínkám baťůžkářského hostalu. Jelikož je již tma, nechávám prohlídku nejbližšího okolí na zítra. Doufám, že mě nabude trápit pásmová nemoc, nebo třeba přílišný hluk a vyspím se.  ¡Hasta mañana Panama! :-)