Miraflores, Amador a místní slavnost

 Takže milí zlatí :-), dnes jsem zažila parádní den. Poté, co jsem se rozhodla trochu pozměnit plán a místo ranní návštěvy nejstarší části Panamy "Panama Viejo", jsem se taxíkem nechala odvézt ke zdymadlu Miraflores. Na bráně jsem byla ještě před devátou hodinou, kdy se zdymadla otvírají pro návstěvníky. Ochrankář mě nechal projít. Měla jsem deset minut k dobru chůze k budově, kam se většina návstěvníků nechavala dovézt autem nebo taxíkem. Tak brzy ráno a už tam byla solidní fronta na pokladnu. Možná to bylo tím, že je neděle a na výlety vyrazí i spousta Panamců. Zaplatila jsem 8 babek za kompletní prohlídku (terasa, expozice a krátký film o historii průplavu). Nejdříve jsem se šla tísnit na terasu. Na proplutí první kontejnerové lodě čekalo několik lodí. Ráno zdymadlem proplouvají lodě mířící z Pacifiku do Karibiku a odpoledne lodě z Karibiku do Pacifiku. Proplutí celého průplavu prý zabere nějakých 10 hodin.

Počkala jsem si, až propluje první loď a raději se z přeplněné terasy odebrala do výstavních sálů. Zde jsem se něco dozvěděla o budování kanálů o jeho rozšiřování, které právě probíhá, aby mohlo být odbaveno nekolikanásobně více lodí, a také o fauně a flóře, která se v okolí kanálu nachází. Následoval krátký filmeček a po dvou hodinách na Miraflores jsem vyrazila zpět. Na parkovišti pod budovou se mi potvrdilo to, na co je častokrát upozorňováno, že u turisticky vyhledávaných míst taxikáři nasazují vysoké ceny. Chtěla jsem jet na Amador, což je silnice spojující tři ostrůvky s pevninou vedoucí kolem kanálu směrem do Pacifiku. Prý mě tam za 15 dolarů odvezou. Ha, tak daleko to není. Vydala jsem se opět pešky k bráně a u silnice si odchytila další taxík. Prý za 8 $ mě tam odveze. I to bylo docela přemrštěné, ale O.K. Nasedla jsem do taxíku a nechala se odvézt na ostrov Naos, což je první z ostrovů.

 Po cestě vedoucí podél silnice a cyklostezky jsem došla na sousední ostrov Perico, který je vdálený jen několik desítek metrů. Na třetí ostrov Flameco jsem se v tom horku nevydavala. Místo toho jsem si koupila vynikající marakujovou zmrzlinu (kopeček byl jako dva české) a pomalu se vydala po promenádě lemované palmamy směrem zpět do města. Po cyklostezce se prohánělo množství cyklistů i běžců (blázni, v tom horku jsem umírala už jen při chůzi). Byla to příjemná procházka, kterou jsem zakončila poblíž mostu Puente de las Americas, který spojuje severní a jižní Ameriku rozdělenou průplavem. V malé restauraci jsem musela zahnat žízeň a nedostatek cukru v krvi coca colou. Výborné osvěžení. Vzhledem k tomu, že jsem neměla pocit, že by to byla nebezpečná oblast, vydala jsem se po chodníku podél silnice. Zastavila jsem se u jakéhosi památníku, kolem nehož jsem předtím jela v taxíku. V malém obchůdku se suvenýry konečně objevila nějakou tu pohlednici do mé sbírky a v dalším "Centro de artesanias" si koupila malý suvenýr vyráběný původním indiánským obyvatestvem kmene Kuna. Jeden z prodejců, Alan, mi pověděl, že jsem první Češka, kterou v obchodě potkal, že se setkává spíše s Francouzi a Itali, s Američany již málo (to mě překvapilo, protože do Panamy jezdí spousta turistů z USA).

Podél silnice jsem se dostala až k příjezdové cestě k Mi Pueblito, které jsem navštívila včera a příliš mě nezaujalo. Dnes se odtamtud ozývala hlasitá hudba. Zdálo se, že se tam něco děje. Byly čtyři hodiny odpoledne. Vydala jsem se tedy na výzvědy a všimla si, že jsem včera neviděla vše, co k místu patří. Tentokrát jsem vlezla do správného Mi Pueblito, jakéhosi skanzenu připomínajícího malou vesnici s kapličkou, "horní" a "dolní" ulicí, holičstvím, měšťanským domem vybaveným dobově...V malému muzeu jsem si prohlédla tradiční kroje "pollera" (jeden z krojů jsem viděla již včera na místní modelce během focení v Casco Viejo).

V muzeu se líčila dívka a na jednom z pultů byl rozložený zlatavý kostým. Začínala jsem být zvědavá na to, co se tam bude dít. Prodejkyně, u níž jsem si koupila vynikající melounový shake, jsem se tedy vyptala. Prý se jedná o nějakou místní slavnost, která se pořádá v tom areálu, kde jsem byla včera. K dobru jsem měla ještě hodinu a půl denního světla, tak jsem se tam vydala za poznáním části místního panamskěho života. Panamec u vchodu mi ochotně stručně vysvětlil, o co jde a za 5 dolarů vstupného jsem byla vpuštěna.
Místo, kde včera nebyla ani noha, bylo plné lidí sedících u stolu, konzumujících nějaké místní jidlo a poslouchající melodické hraní kapely složené převážně z trumpetistů. U stánku jsem si koupila rýži se zeleninou a jakousi sýrovou hmotu zabalenou do bananového listu, posadila se na volný obrubník a sledovala dění. Po hodině se objevil průvod s "královnou karnevalu", což byla ta dívka, která se maskovala v muzeu. Trochu jsem si připadala jako v Riu.

 Dívka stála na podstavci a tančila do rytmu trumpet. Na všechny strany mávala a posílala vzdušné polibky.
Jelikož bylo po půl šesté a nacházela jsem se blízko těch nebezpečnějších čtvrtí, odsledovala jsem hlavní část jejího vystoupení a pak se již vydala směrem na nějakou autobusovou zastávku. Fiesta prý pokračuje do devíti a podle usměvavého chlapíka od ochranky se klidně můžu do té doby vrátit. Na zápěstí jsem měla růžovou pásku coby vstupenku. Myslím, že i kdybych ji neměla, neměla bych problém se vstupem - byla jsem jediná turistka nepanamanka, tedy snadno zapamatovatelná tvář.

Autobusovou zastávku jsem marně hledala, tedy tu, odkud by odjížděly autobusy mým směrem a jelikož jsem se během jejího hledání dostala na jakousi rušnou ulici zřejmě místního slumu a lidé tu nevypadali nějak moc přívětivě, mávla jsem na první taxík a za 2 dolary se nechala odvézt na hostal.
Byl to opravdu zajímavý den plný neočekávaných zážitků. A Panama Viejo půjdu objevovat pozítří před mým odletem do Bocas del Toro. A zitra? Doufám, že se mi podaří dostat do vlaku projíždějícího podél průplavu do Colonu a odtud autobusem do Portobelo.