Procházka rezervací Santa Elena a marné hledání Quetzala

Monteverde nabízí nepřeberné množství aktivit a také dvě biosférické rezervace. Ta známější, Monteverde, se nachází na jihozápad od města a míří do ní více návštěvníků, než do druhé rezervace Santa Elena nacházející se 7 km na sever od stejnojmenného městečka. Podle průvodce v rezervaci Monteverde je obtížné při takové vytíženosti stezek spatřit nějaké to zvíře, tak jsem se rozhodla vydat do Santa Eleny s nadějí, že třeba spatřím jednoho z národních ptáků - Quetzala.
Majitelka hotelu mi zarezervovala dopravu minivanem a vystavila vstupenku do rezervace a o půl deváté jsem byla vyzvednuta. Cesta do rezervace trvala půl hodiny a kdybych těch sedm kilometrů po kamenité cestě stoupající a klikaticí se po kopcích měla jít po svých, došla bych tam snad popoledni, pokud bych se někde neztratila. Nejjednodušší je se k rezervaci nechat odvézt. Stačilo, že jsem pak pochodováním po chodníčcích v deštném lese strávila téměř 4 hodiny. Rezervace je opravdovým pralesem s velmi hustou vegetací. Stromy jsou porostlé mechy a lišejníky a několik stezek se klikatí nahoru a dolů po ploše 310 ha. Průměrná nadmořská výška je 1600 metrů.
I když celé tři dny tady v horách pěkně foukalo, v rezervaci díky stromům byl klid. Až moc velký klid. Slyšela jsem sice nějaké ptactvo, ale zahlédnout se mi podařilo jen kolibříky. Po Quetzalovi ani vidu, ani slechu. Alespoň jsem se pokochala zelenou flórou a prošla se po čerstvém vzduchu.
V jednu hodinu jsem se nechala opět odvézt do městečka, kde jsem si sedla do místního bistra Soda Maravilla (doporučovaná v Lonely Planet) a objednala si pořádné jídlo v podobě kuřecího plátku s houbovou omáčkou, zeleninou a hranolkami. Už nějaký ten den totiž bojkotuji tradiční místní pochutiny rýži a fazole. Včera jsem navíc restauraci nenavštívila a jedla zeleninu se zakoupeným uzeným sýrem Provolone (už jsem jej snědla, mňam). Zítra mě čeká velmi brzký ranní přejezd (po čtvrté hodině) do NP Manuel Antonio, kde snad ještě nějaké to zvíře uvidím a hlavně, opět budu u moře a doplním své opálení (mám již solidní základ).

Monteverde: dopolední exkurze v sýrárně a odpolední canopy tour

Je neuvěřitelné, jak brzy se tu v horách rozednívá. Světlo mě vzbudilo ještě před šestou hodinou a naštěstí to vypadalo na pěkné počasí, protože jsem si zaplatila canopy tour (jízdu na ocelových kabelech ze stromu na strom, z kopce na kopec...) a v dešti by to nebylo příjemné. Již tak je tu dosti větrno a docela i chladno. Santa Elena a Monteverde se nachází zhruba v 1500 metrech nad mořem, takže na šortky a tričko s kratkým rukávem to v tom větru opravdu není.
V sedm hodin jsem posnídala nabízené muesli s ovocem (v ceně ubytování mám snídani) a vyrazila po silnici směrem k továrně na sýry, která je jednou z největších v Kostarice a zajimavá je především tím, že ji v 50. letech založila kvakerská komunita, která sem do Monteverde prchla z USA, aby nemuseli narukovat do Korejské války (kvakerské náboženství neuznává války). Kvakerská komunita v Monteverde stále žije, má prý asi 70 členů.
V 9 hodin začínala v relativně malé tovérně prohlídka, během níž nám Sabrina (její rodiče jsou kvakeři) řekla něco o historii, o procesu výroby sýra, promítla nám staré fotografie a součástí byla i ochutnávka sýrů. Do továrny dodává mléko asi 230 farmářů, z toho 2 jsou přímo z Monteverde, nejstarší značka zde vyráběného sýra je Monte Rico (ten mi velmi chutnal), další velmi chutný sýr je uzený Provelone. Vyrabi se tu i gouda, chedar a jiné známé druhy sýrů. Celkem prý okolo 32 druhů. Kromě Kostariky se sýry vyvážejí do sousední Panamy a Nikaraguy.
Prohlídka byla zajímavá a na jejím konci jsem neodolala a Monte Rico a ten uzený si v prodejně koupila.

 O půl druhé mě na hotelu měli vyzvednout z ExtremoCanopy Tour, takže jsem se opět vrátila zpět. Canopy tour je místní specialitou a atrakcí, na kterou se hlásí především turisté z USA, kterých je tu v Monteverde dosti. Jedná se o jízdu v sedacích úvazcích po ocelových lanech z jedné terasy na druhou, buď jen v krátké vzdálenosti mezi stromy, nebo i na dlouhé vzdálenosti z kopce na kopec. Společnost Extremo Canopy je novější v Monteverde a nabízí 13 úseků, jeden sjezd po laně z koruny stromu na zem, Tarzanovo zhoupnutí a Supermanův let. Cena je 45 dolarů. Vesměs všechny místní společnosti mají stejné ceny.

Byla jsem s ostatními zájemci odvezena na základnu společnosti na sever od Santa Eleny, kde jsme byli namontováni do sedacích úvazků a úvazků přes hrudník, dostali přilby a rukavice a krátkou instruktáž. A pak již začala jízda na jednotlivých lanech. Zvláštní je, že i když mám strach z výšek, hlavně pokud vidím pod sebe, tady jsem se nebála a vychutnávala si jízdu. Asi to bylo vědomím, že jsem uvázaná na karabině a nemůže se v podstatě nic stát. Některé jízdy byly obzvlášť pěkné. Škoda, že se během jízdy nesmělo fotit.
Největší strach jsem měla z "Tarzanova zhoupnutí", což je v podstatě volný pád do prostoru zavěšená na laně.

 To byl okamžik, kdy jsem si říkala, že to nedám. Když jsem viděla ten volný prostor pod a před sebou, do kterého jsem měla skočit. První dvě sekundy byly strašné, když mě strčili dolů a já padala, když jsem nabrala houpavý směr, začala to být zábava. Nakonec bych si to dala ještě jednou. Vždy je nejhorší to poprvé, když nevíte, co se bude dít. Pěkný adrenalin to byl a z celého canopy se mi to nejvíc líbilo. I když sesup na laně z koruny stromu dolů taky nebyl špatný.
Poslední atrakcí byl Supermanův let, kdy jsme byli zavěšeni za záda tak, aby jsme jako letěli. Letěli jsme více jak půl kilometru nad zelenající se krajinou, před námi Nikosijský záliv a poloostrov...paráda.

Opravdu zajímavý zážitek.
Z toho horského vzduchu tady jsem již docela unavená, takže dnes to vidím na brzké zalomení, abych zítra brzy vyrazila do rezervace Santa Elena hledat nějaké to zvíře, nebo narodního ptáka Quetzala. To bude poslední den v horském podnebí a pak mě čekají zase tropy a moře :-)

Tarzan Swing - neni jen tak se zhoupnout na lane z 20m vysky.

Přejezd do Monteverde

Ještě štěstí, že se ten přejezd na koni do Monteverde nekonal. Ráno se totiž nevyvedlo počasí. Všechny hory v okolí La Fortuny byly zahaleny do hustých bílých mraků a čas od času sprchlo. Posnídala jsem lívance a po půl deváté se s ostatními zájemci o převoz do Montevede "nalodila" na mikrobus, který nás odvezl k jezeru rozprostírajícímu se z druhé strany sopky Arenal, po které dnes nebylo ani slechu. Tam jsme přesedli na loď, která nás odvezla na druhý konec jezera, kde jsme opět přesedli do čtyř aut s pohonem na všechny 4 a vydali se po kamenitých cestách po kopcích směrem k Monteverde. Oblast je docela těžko přístupná, protože místní nechtěli, aby se k Santa Eleně, což je centrum Monteverde, stavěla nějaká silnice, aby se tak místo zaplnilo ještě více lidmi.

Monteverde je známé nejen svými biosférickými rezervacemi plnými zvěře a ptactva, ale také kvakerskou komunitou, která se sem dostala v roce 1949 z USA (odmítali jít bojovat do Koreje). Kvakeři zde založili továrnu na sýry (tu snad navštívím zítra).
Byla jsem dovezena až k hostalu, který jsem si našla na internetu. Jmenuje se Sleepers Sleep Cheapers a oproti fotkám na netu je trochu prostší. Vede jej kostarická rodina. Tentokrát mám svůj vlastní pokoj. Oproti tomu 5hvezdičkovému hostalu ve Fortuně jsou tu opravdu polní podmínky, ale ty 3 dny to přežiju :-)

 Poté, co jsem se ubytovala, jsem zamířila na obhlídku horské vesničky Santa Elena. Na mapě ty vzdálenosti jsou směšné, ale je to tu v horách a každá silnice buď klesá nebo stoupá, takže moje procházka k motýlím zahradám vzdáleným necelé 2 km byla po tom včerejším fyzickém výkonu docela namáhavá.
V motýlí zahradě jsem absolvovala přednášku o broucích a motýlech a prošla se čtyřmi zahradami s poletujícími motýly. Vstupné docela drahé - 12 dolarů. Ostatně v celé této oblasti peníze mizí jako nic, ať již za atrakce, vstupy do parku, nebo za jídlo.

Nazítra jsem si zaplatila další aktivitu, kterou jsem chtěla během mého putování vyzkoušet - canopy tour, neboli létání na ocelových lanech přes údolí a ze stromu na strom. Takže opět trochu adrenalinu.

Velmi plodný a vyčerpávající den pod sopkou Arenal

Pěkně jsem si dnes dala do těla. Původní plán sednout ráno na autobus a nechat se zavézt k národnímu parku, abych si prošla některou ze stezek po úpatí sopky Arenal, jsem nakonec změnila a rozhodla se vydat na tůru k vodopádu La Foruna, který je od města vzdálený 5 km na úpatí bývalého vulkánu Cerro Chato. A jako doplnění vylézt i na Cerro Chato. V průvodci varovali, že stezka na Cerro Chato je pro zkušené cestovatele a zabere dost času. Trochu mě to odrazovalo, ale rozhodnutí jsem chtěla udělat až po návštěvě vodopádu.
Takže po osmé hodině jsem vyrazila směrem do města a z města. Počasí se dnes opravdu vyvedlo a konečně jsem měla možnost vidět i vrchol sopky.
Vzhledem k tomu, že cesta k vodopádu vedla do kopce, těch pět kilásků jsem šla asi hodinu a půl, ačkoliv normálně mi to trvá hodinku. Už během této části jsem se pěkně zapotila. Před sebou jsem stále viděla sopku, nad níž se rychle přesouvaly mraky a zakrývaly nebo odkrývaly štíhlý kužel kráteru.
Za vstup k vodopádu se platí 10 dolarů, stejně jako na ostatní stezky, které jsou vetšinou soukromé. Nejdřive jsem se podívala z vyhlídky na vysoký vodopád padající do údolí a pak k němu i sestoupila. Docela dost schodů. Dole se někteří koupali v malém jezírku a řece pod vodopádem. Já jsem ale před sebou měla výstup na Cerro Chato, v jehož kráteru je také jezírko, kde se dá vykoupat. To jsem chtěla mít jako za odměnu, tak jsem se nechtěla namáčet již tak brzy.
Chvíli jsem si odpočinula u vody a vydala se na docela namáhavý výstup po schůdcích zase nahoru. S sebou jsem měla snad 3 litry vody. Bylo to zapotřebí, stejně jako dobré boty a repelent.
Od pokladny u vodopádu jsem se vydala další cestou směrem nahoru, podle šipek k hotelu Green Lagoon, kde jsem měla na recepci zaplatit dalších 10 dolarů za vstup na stezku na sopku. Na recepci mi ukázali mapku a ubezpečili mě, že je to dobrá cesta. Na vrchol to měly být 3 km, k laguně se pak mělo sestoupit nějakých 100 m.
První část cesty na bývalou sopku, která nesoptí již více jak 4000 let, byla docela v pohodě. Po zatravněné cestě lemované kvetoucími rostlinami jsem stoupala výš a výš. Po 1.3 km se cesta změnila. Byla prudší a plná jakýchsi schůdků vyhloubených v hlíně. Čas od času se již objevil i nějaký strom. Typovala bych, že tato část byla dlouhá nějakých 400 metrů, ale já doufala, že je to víc. Před vstupem na třetí etapu výstupu (a tu nejhorší, ale to jsem měla zjistit až během výstupu), jsem se občerstvila, dodala tělu cukry v podobě čokoládových tyčinek a pak vstoupila na úzkou cestu vedoucí lesem. Cesta byla samý schod, buď uměle vytvořený, nebo přirozeně z kořenů stromů. Tady ze mě už lilo fest. Byl to docela strmý stoupák. V polovině jsem začala nadávat. Vypadalo to, že to stoupání nikdy neskončí. Lepší než posilovna. Pozitivem tohoto výšlapu je nejen dosažení cíle, ale i pevný zadek, na který bych dřela několik dní. Takhle se stačilo jednou vydat po tisících schodech na vrchol hory, překonat nějakých 900 výškových metrů (La Fortuna leží v nadmořské výšce 253 m a vrchol Cerro Chato v nějakých 1140 m) a budu mít pozadí pevnější než Pippa Midleton (sestra manželky prince Williama, svého času se její pozadí hodně probíralo v mediích :-) ).
Na vrcholu jsem stanula po více než dvou hodinách. Z vyhlídky jsem si mohla opět prohlédnout vedlejší sopku Arenal, která zatím stále odpočívá. Pak mě čekal ještě sestup do vulkánu k laguně. Nějakých 120 metrů. Sestup to byl ještě strmější, než ten výstup. Laguna byla pěkně tyrkisová a bohužel i docela studená, takže místo zaslouženého ponoření se až po hlavu do čisté vody, jsem do vody strčila jen chodidla.
Jelikož byly téměř 2 hodiny, dlouho jsem se tam nezdržovala a opět se vydala nahoru a pak již na zpáteční cestu, která byla tentokrát rychlejší. Přesto kolena docela dostala zabrat. Uvažovala jsem, že si od parkoviště u vodopádu stopnu taxíka, ale jakmile jsem se dostala na normální cestu bez schodů, šlo se mi snadněji a těch posledních 5 km jsen si zpestřila poslechem hudby. Takže po osmi hodinách treku jsem dorazila zpět na hotel. S bolavýma nohama a svaly, které by potřebovaly masáž.
Již ráno jsem si přidala do plánu dne i návštěvu termálních lázní Baldi, které jsou od hotelu vzdálené nějakých 5 km. Odpočinek v termální vodě měl být za odměnu a po takovém treku se to vyložene hodilo.
Společně s dvěma Kanaďankami jsem se složila na taxík a nechala se zavézt k Baldi Hot Springs, kde jsem v ceně 35 dolarů měla i večeři formou bufetu (bez večeře by mě vstup vyšel na 28 dolarů).
Termální lázně mají několik bazénů s vodou teploty až nějakých 67 stupňů. Válela jsem se ve vodě o teplotě kolem 40 stupňů asi tři hodiny, bohatě se najedla a zrelaxovala tak, že mě už zase nic nebolí (no, uvidíme zítra) a jsem schopná trochu i myslet.
Zítřejší přejezd do Monteverde jsem původně chtěla udělat zábavnou formou na koni, ale bohužel se nikdo dalši na tuto tour nepřihlásil, takže jsem si zaplatila Taxi-boat-taxi variantu, kdy pojedu přes jezero, které se nachází z druhé strany sopky, na lodi a poté terénním jeepem budu dovezena až k hotelu.
Dobrou noc.

Rafting na řece Sarapiqui

Dneska mi začala "adrenalinová" část dovolené. Přes hotel jsem si se slevou zakoupila rafting, který měl být na řece Toro, stupeň obtížnosti III.-IV. (ze šesti stupňoé škýly), jenže, jak nám náš průvodce Jose v autobuse sdělil, na řece Toro je již tři dny málo vody, a tak jsme jeli řeku Sarapiqui, se stejnou obtížností. Před rokem jsem si v Thajsku raftování vyzkoušela poprvé a nadchlo mě to a nyní byly přede mnou více jak 2 hodiny sjíždění řeky, která byla obtížnější, než co jsem zažila. I když je fakt, že jsem možná čekala ještě větší adrenalin, ale zažila jsem spoustu legrace a co je hlavní, nevyklopila jsem se. Jedné skupince se to podařilo dokonce dvakrát.
Naši kostaričtí průvodci ze společnosti Wave Expedition (která je doporučována i v Lonely Planet jako seriózní a profesionální) nás po cestě dobře informovali o bezpečnosti na raftu. Po cestě k řece nám ukázali strom "obalený" leguány a přidali i několik vtípků. Vyrazili jsme o půl deváté, k řece to byla zhruba 1.5 hodinová jízda.
Do týmu na raft jsem dostala schopné lidi mého věku a schopného a vtipného kormidelníka Joseho alias Chizu. Byla jsem v podstatě jediná, kdo mluvil španělsky. Co se národnosti týká, převažovali Američané středního věku. Na informaci, že jsem z Česka reagovali s úžasem a marným tápáním v paměti, kde že to vlastně ta moje země leží. Ještě větší úžas jsem vzbudila informací, že cestuji sama a na vlastní pěst, a nemalou závist pro svůj voděodolný foták, který jsem vytáhla zpod vesty pokaždé, když to bylo možné.
Během těch dvou hodin jsme projeli asi 15 km úsek řeky, s několika zastávkami ( zastávka na svačinu v podobě melounu a ananasu, zastávka na seskok ze skály do řeky /asi 2 metry to byly, ale opět mi to z vrchu připadlo strašně vysoko/, zastávka a čekání na vyklopenou posádku posledního raftu/...Voda měla odhadem asi 22 stupňů. 
Celkově nás bylo asi dvacet, z toho dva rafting pro zranění nedokončili.
Kdyby si tu za tuto atrakci neúčtovali takové peníze, dala bych to víckrát. Po čtvrté hodině jsem dorazila zpět do Fortuny.
Na zítřek jsem měla v plánu si půjčit kolo a vyrazit kolem sopky do národního parku, ale recepční mi to vymluvil, prý je to dost obtížné a na klikatých silnicích ne moc bezpečné, tak asi ráno stopnu autobus.

La Fortuna: dobrodružství na úpatí jedné z nejčinnějších sopek začíná

Spakovala jsem si věci a vydala se hledat terminál, ze kterého mi měl vyjíždět autobus na sever do La Fortuny. Najít malou zastávku byl trochu problém, byla totiž trochu schovaná, ale podařilo se a po půl deváté jsem se vydala na čtyřhodinovou cestu vnitrozemím. Občas trochu dobrodružnou cestu, to když se autobus na poměrně úzké silnici v zatáčce v horách vyhýbal jinému autobusu. Ale dorazili jsme bez poskvrnky do La Fortuny a já se vydala hledat vytipovaný hostal "Arenal Backpackers Hostal", který se sám označuje jako 5 hvězdičkový hostel. Sopka Arenal, která je jednou z nejaktivnějších sopek světa (soptí již od roku 1968), byla z části zahalená v mracích, takže nebylo vidět, jestli opravdu soptí (prý je od října 2010 opět v klidu). Musím ale říct, že je to impozantní pohled na vysoký kužel, jehož špička je zahalená v mracích, zdvihající se do výšky 1670 m/m nad městečkem. La Fortuna je sympatickým městečkem žijícím především z turismu orientovaného na outdoor výlety kolem sopky, na farting na některé z řek, nebo na canopy tour. Prostě ideální pro milovníky sportu a adrenalinu.
Součástí služeb hostelu, který má opravdu špičkové služby, je i zajišťování různých programů. Původně jsem se chtěla vypravit do města, kde bych si u jedné z renomovaných agentur zakoupila rafting, ale na hostelu to udělali za mě, navíc u společnosti, kterou jsem chtěla využít a se slevou (prý mám tvrdit, že jsem student :-) ). takže zítra ráno vyrazím sjíždět řeku Toro, stupeň obtížnosti III.-IV. Prý, když už mám za sebou jednu zkušenost, tak to bohatě stačí na tento typ obtížnosti.
Jinak je tu docela horko. Včera jsem klepala kosu na Irazu a dnes se peču pod Arenalem.

Včerejší výlet na sopku Irazú a krátká zastávka v Cartagu

Takže na včerejší den (poslední den v San José) připadl výlet na nejvyšší kostarickou sopku Volcán Irazu (3432 m/nm). Autobus vyjížděl ze zastávky u Národního divadla v osm hodin a po několikerém nabírání dalších cestujících (i místních osadníku, kteří potřebovali jen popojet z jedné horské vesnice do druhé) jsme o půl jedenácté stanuli na vrcholu sopky. Netřeba připomínat, že v té nadmořské výšce bylo potřeba se trošku tepleji obléci. Vzduchem se proháněla mlha s jemňoulinkým deštěm a studený vítr. Na prohlídku jsem měla dvě hodiny. Dostatek času na procházku k hlavnímu kráteru, na jehož dně je tyrkysové jezírko. Jezírko bylo i ve vedlejším kráteru a jakýsi třetí kráter byl plný sopečného popela a zvětralé lávy. Irazu je, i když se nezdá, aktivní a někde tam byl i čtvrtý kráter, ale ten nebyl přístupný. Kvůli oblačnosti nebylo vidět na karibsée pobřeží (prý je to za jasných dní možné).
Po půl jedné jsme se zase vydali zpět. Během jízdy se naskytal nádherný výhled na údolí a okolní krajinu. na stráních sopky se pásly krávy.
V Cartagu jsem se nezdržela dlouho. Navštívila jsem jen slavnou basiliku de Nuestra Señora de los Angeles, která je považována za jedno z nejsvětějších míst země. Pak jsem se přesunula na náměstí k ruině kostela ze 17. století, který nikdy nebyl dokončen. V roce 1910 jeho dostavbu zhatilo zemětřesení a od té doby se zachovaly jen obvodové zdi.
Na náměstí kolem ruiny to žilo. Mezi posedávajícími lidmi stála hlídka policie, která je přítomná snad v každém parku a u každé památky.
Našla jsem teminál autobusu a vyrazila zpět do San José, kde jsem se naposledy prošla ulicemi nevzhledného města.

Výlet na sopku Poás

Včera jsem se ráno přesunula z Cahuity autobusem do hlavního města San José, které se stalo na dva dny výchozím bodem mých výletů do okolí. Samotné San José není pěkné město. Po těch dnech klidu to byl pro mě šok, tolik hluku, lidí...Ulice nejsou zrovna upravené a památek tu také moc není, takže poté, co jsem se ubytovala v Costa Rica Backpackers hostalu (dopředu jsem jej tentokrát neměla zamluvený a nebyl problém dostat postel), vyrazila jsem na krátkou obhlídku ulic. Omrkla jsem  National Theatre, katedrálu a hlavně autobusový terminál, odkud mi měl dnes vyjíždět autobus k sopce Poas. V San José není jen jedna autobusová stanice ale snad dvacet stanic a z každé se jede někam jinam. Prostě chaos.

Kromě toho se město nachází v nadmořské výšce 1170 metrů a je obklopené více než dvoutisicovými horami, takže je tu večer podstatně chladněji a oproti pobřeží jsem v noci potřebovala deku a ponožky.

 Tak nějak jsem byla zklamaná z tohoto místa a stále jsem si nemohla zvyknout, že už nejsem u moře. Zalomila jsem to brzy, abych se dnes brzy vzbudila a vyrazila na výlet do hor.

V 8:30 jsem vyrazila autobusem plným lidí se stejným záměrem do Národního Parku Volcán Poaz. I když to je běžná linka společnosti TUASA, autobus byl určený jen pro tento výlet. Vyvezl nás do více než 2600 m výšky a počkal tam na nás do dvou hodin. Na prohlídku jsme měli 3 hodiny. Času dostatek na pokochání se pohledem do kráteru, který permanentně zahalovaly a odhalovaly mraky a vodní páry vychazející z kráteru. Sopka je stále činná, naposledy vybuchla před třemi lety.

 Po stezce jsem se vydala k jezeru Botos, které vzniklo v sousedním kráteru. Stezka sice neměla ani kilometr, ale v té nadmořské výšce dala docela zabrat. Procházeli jsme deštným lesem, ze kterého občas vykoukla veverka, nebo zvědavý drozd.

Od jezera vede k informačnímu centru ještě jedna stezka, ale ta měří 1800 metru, raději jsem se vrátila ke kráteru.

K informačnímu centru jsem se vydala hodinku před odjezdem autobusu. Prohlédla jsem si muzeum, nabízené suvenýry (za astronomické ceny) a posadila se do kavárny, kde jsem vyzkoušela kapučino z místní kávy. Na kopcích kolem sopky je plno kávovníkových polí.

Po cestě do San José  jsme byli nuceni přesednout do jiného autobusu, protože tomu našemu se asi zavařily při sjíždění ze sopky brzdy.Ve čtyři hodiny jsem byla opět v San José.

Na zítřek jsem měla původně v plánu návštěvu zahrad La Paz, ale tak nějak nikdo netuší co to je a kde vysednout a tak měním plán a vydávám se na nejvyšší kostarickou sopku Irazu (cca 3400 m/nm) a poté na prohlídku města Cartago, které bylo v roce 1910 během zemětřesení a výbuchu této sopky téměř zničeno. Cartago jsem měla v plánu na den před odletem, ale již v San José nechci trávit další noc a kazit si zážitky od moře, takže poslední odletový den vyrazím ráno z pacifického pobřeží a v San José jen přesednu na autobus směrem na letiště.

Výlet do NP Cahuita

Ráno jsem vstala ještě před sedmou (to tím časovým posunem. Oproti Panamě je tu o hodinu méně), již svítilo slunce. V osm jsem vstupovala do NP Cahuita, který začíná jen několik desítek metrů od mého hostalu Secret Garden. NP patří k jedněm z nejnavštěvovanějších, ale až na nedělní piknikování, po pěšině vedoucí podél pobřeží moc lidí neprošlo.
Vstupné z pláže Playa Blanca je ve formě dobrovolného přízpěvku. V případě, že bych vstupovala z druhé strany, musela bych zaplatit asi 10 dolarů. Stezka parkem je dlouhá 8.3 km a během procházky tropickým lesem je možné vidět opice, mývaly, lenochody, veverky, hady, ještěrky a dokonce i kajmany.
Na hady, ani kajmany jsem naštěstí nenarazila, ale opice jsem zahlédla několikrát, mýval mi téměř přeběhl přes cestu a lenochoda jsem měla možnost sledovat z metrové vzdálenosti. Je třeba jít potichu a poslouchat různé šustění listí.

Po dvou a půl hodině jsem měla stezku projitou a zamířila odchytit autobus. Předtím, než nějaký stačil přijet, nasedla jsem společně s francouzským párem do auta k Italovi, který se nabídl, že nás sveze. Takže pro mě jízda zdarma. Po poledni jsem tedy byla zase v Cahuitě, která si v ničem nezadá s Bocas. Cahuita je malá vesnička založená v roce 1915. A pro mě nepříliš zajímavá. Jeden celý den tu bohatě stačí. Ani pláže nemají přílišné kouzlo. Playa Blanca je se světlým pískem a Playa Negra s jemným tmavým pískem. Na obou plážích jsou silné proudy a vlny, takže na nějaké plavání to není.
Na Playa Negra jsem strávila odpoledne. Zítra nasedám na bus do San Jose.

První den v Kostarice

Ten týden utekl jako voda a já bohužel opustila Panamu a přesunula se do Kostariky. Včerejší den byl famózní. Nejdříve jsem si celý den hověla na Playa Estrella a večer jsem s osazenstvem z hotelu vyrazila pařit. Párty se rozjela již na hostalu, kde jsme seděli na spodním patře provizorní chill out věže, popíjeli a zpívali pod vedením "kapitána" Andrese, což je jeden ze zaměstnanců, a pak jsme vyrazili do města na disko. Teda řeknu vám, že s takovou kocovinou další den jet do jiné země, téměř dvě hodiny stát ve frontě na hranici a čekat, až mi celník dá do pasu razítko a pak se ještě dvě hodiny kodrcat autobusem do městečka Cahuita, není žádná sranda. V tom stavu se dostaví i kulturní šok, i když ten kulturní rozdíl mezi Panamou a Kostarikou není nijak velký. Prostě mi dnes přišlo líto, že jsem v Bocas nezůstala celý měsíc (tak příště). Každopádně to bylo fantastických několik dní v městečku, kde jsou lidé neuvěřitelně milí. Jeden prodavač mě včera dokonce překvapil tím, že znal část české historie co se husitských válek týká.

Takže jsem teď v Cahuitě a mám oddechový den. Zítra vyrazím do narodního parku za zvířaty.