V Granadě by se dalo zůstat ještě den, ale nastal čas přesunu do Málagy, na kterou jsem si vyhradila den a která původně měla být nezajímavou mezi zastávkou na cestě ke „stezce smrti“ Caminito del Rey. Nakonec to vůbec nebylo nezajímavé a dokonce mi scházel čas. Vstávala jsem již o půl sedmé, abych se stihla dopravit na autobusové nádraží před osmou. Od katedrály tam jezdí co pár minut linka SN1. Na nádraží jsem si v prodejní mašině koupila lístek na autobus v 8. Do Malagy jsem měla dorazit před desátou. Cena jízdenky 11,45€.
Pomalu se rozeznívalo do dalšího slunečného dne. Po cestě jsme míjeli kopcovitou krajinu s olivovníky.
Z nádraží jsem se hned vydala do centra a po cestě zjišťovala, ze zítra můžu pořešit snídani v okolí nádraží.
Ulice lemovaly palmy a mezi nimi poletovali zelení papoušci. Došla jsem k zelené budově tržnice Atarazanas. A vlezla dovnitř na čumendu. Ideální místo pro nějaké pěkné fotky a taky jídlo. V oddělených částech se prodávaly ryby a mořské plody, zelenina a ovoce a maso. A v rozích stálo několik stánků, kde nabízeli tapasy. Když jsem celou tržnici několikrát obešla, vybrala jsem si Bar Marisqueria El Yerno, kde se zaměřují na pokrmy z moře a po krátkém váhání se rozhodla vyzkoušet protáhlé mušle „navajas“, které se za sklem vitríny ještě hýbaly. Řekla jsem si o poloviční porci a nechala si je připravit na grilu. K tomu pivko. Takový dopolední snack. Vzhledově nic moc, ale byly chutné.
Pak jsem pokračovala směr Hostel Pink House, jde jsem měla rezervovanou postel ve společné ložnici. Noc za 9 €. Chtěla jsem se ubytovat, abych mohla nepotřebné věci nechat na pokoji a nevláčet se s tou zátěži po celém městě. Jenže v hostelu trvali na check-inu od 15 hod (a bylo před polednem). Tak jsem naložila bágl na záda a šla na prohlídku centra.
V plánu bylo Picassovo muzeum, restaurace Pimpi, pevnost Alazaba s římským amfiteátrem a hrad Gibralfaro. Ulice centra byly čisté a atmosféra působila vánočně. Došla jsem na náměstí Ústavy (Plaza de la Constitucion), na jehož jednom okraji byly do chodníku zaneseny obří bronzové první stránky novin, které vyšly druhý den po vyhlášení španělské ústavy v roce 1978.
Pokračovala jsem ulicí Granada. Ta je lemovaná obchůdky se suvenýry a restauracemi. Došla jsem až k slavné restauraci Pimpi. Ta byla založena v roce 1971 a stala se místem setkání malažských umělců a intelektuálů. Někteří během své návštěvy zanechali podpis na jednom z vinných sudů, které tvoří dekoraci interiéru restaurace. Na jednom je zvěčněn i malažský rodák herec Antonio Banderas. A také rodinni příslušníci malíře Picassa.
Měla jsem v plánu zde pojíst. Při pohledu na hodinky jsem se rozhodla vstoupit hned. Bylo poledne a později by nemuselo být místo. Dovnitř proudili turisté nejen na čumendu, ale i dát si skleničku vína. Před barem jsou na zdi desítky fotografií slavných, kteří zde byli. Například tenista Nadal, bývalý britský premiér Toni Blair, španělští herci a zpěváci. Dalo by se čekat, že bude personál otrávený z návštěvníků očumujících zeď slávy a překážejících v cestě, ale všichni byli trpělivý a přátelští. Obešla jsem slavné sudy, vyfotila se u toho Banderasova a sedla k volnému stolu. K obědu jsem si dala „flamenquin“ a skleničku sladkého vína Malaga Virgen. Ceny tu oproti očekávání jsou na normální úrovni.
Po obědě jsem pokračovala dál. Obešla jsem na náměstí, které je z druhé strany Pimpi a naskytl se mi pohled na stavbu pevnosti Alazaba a ruiny římského amfiteátru.
S plnou polní jsem zamirila dovnitř. V mašině vydávající vstupenky jsem zvolila ekonomičtější kombinaci vstupu do Alcazaby a na hrad Gibralfaro, který stojí na kopci nad Alcazabou. Cena 3,55 €.
Pevnost je pěkně zachovalá a nabízí zajímavé výhledy na přístav. Nemá ovšem na výhledy, které se mi naskytly během namáhavého výstupu na hrad. Pod hradem je jedna vyhlídka a na hradě je možné se projít po hradbách.
Po třetí hodině jsem se vydsla nazpět do centra. Ještě jsem chtěla navštívit muzeum Pabla Picassa a doufala, že si tam můžu uschovat batoh. Uschovna tam byla automatická pro všechny typy příručních zavazadel. Běžné vstupné 8 €. Já využila slevu, kterou v muzeu nabízejí pro ty, co jsou na úřadu práce, a neplatila nic.
Prošla jsem si dvě patra výstavních prostor a odcházela s dojmem, že Picassem se můžu stát také. Některé obrazy mě ale zaujaly. Hlavním námětem byla žena. Není divu, když měl Picasso tolik milenek. Na to, kolik obrazů za svůj život namaloval, jich byla v muzeu jen hrstka.
Odtud jsem ještě zamířila k jeho rodnému domu na náměstí Merced. V rohu parčíku před jeho domem je umístěna socha sedícího Picassa, se kterou jsem se nemohla nevyfotit.
A pak, jelikož ještě zbýval čas do západu slunce a já tak měla trochu času, vydala jsem se směr katedrála a odtud k priatavisti, které jsem viděla z vyhlídek. U mola stala jedna výletní loď. Po promenádě se procházeli lidé. Došla jsem až k majáku a pak se vydala nazpět. Pro dnešek jsem toho pochodování s plnou polní měla dost.
V šest jsem se ubytovala, chvíli spočinula a po sedmé se vydala najít nějakou příjemnou restauraci, kde bych něco pojedla. Centrum bylo plné lidí a restaurace hlučné. Nakonec jsem našla restauraci Noviembre, kde mě zaujaly zajímavé variace salátů. Nacpala se k prasknutí a pak již zpět na hostel. Další den mě totiž čeká přesun do Rondy s tím, že než se tam dostanu, strávím den v kaňonu řeky Guadalhorce procházkou po zrekonstruované stezce Caminito del Rey.
Žádné komentáře:
Okomentovat