Vstávala jsem brzy. V sedm. Abych se stihla v klidu nasnídat a pak došla do Alhambry. Vstup do paláce Nazáriů jsem měla v 9:30. To je jediné místo v areálu Alhambry, kde je potřeba si dopředu zamluvit časovku.
Takže jsem po půl osmé sedla do nedaleké kavárny Goya, která zrovna otevřela a poručila si bagetu se sobrasadou a croissant. O půl hodiny později jsem se s plným žaludkem vydala směr Alhambra. Takhle po ránu byly jen 2 stupně. Během cesty vzhůru mi zima nebyla, ale později během prohlídky nazarijského paláce mi mrzly uši a ruce.
Recepční se mě včera snažil přesvědčit, ať se nahoru k bráně nechám vyvézt minibusem, který spojuje turistické zajimavosti, že je to štreka a že mě pak čekají 3 hodiny v Alhambře.
K bráně Puerta de Justicia, kudy jsem mohla vstoupit (když už jsem měla vstupenku), jsem došla rychle, a to jsem si po cestě ještě koupila bagetku se serranem. V Alhambře nějaké občerstvení je, ale s vysokohorskou přirážkou. A pitná voda je zdarma na několika místech nejen v areálu Alhambry, ale i ve městě.
Před devátou jsem byla u paláce Karla V., za nímž stojí Nazarijský palác. Měla jsem ještě půlhodinu k dobru a tak jsem si zašla na jednu z věží Alcazaby nafotit si neuvěřitelné panorama granadské čtvrti Albaicín. Na slunci bylo příjemně, ve stínu snad i mrzlo.
O půl desáté jsem byla společně s hromadou dalších návštěvníků vpuštěna do areálu paláce Nazáriů. Ten se skládá ze tří paláců postavených v různých obdobích 14.století. část paláce s lví kašnou byla v rekonstrukci a lešení hyzdilo dojem. A dojem hyzdily i masy lidí, kteří se při focení neustále pletly do záběru. Hodinu jsem v areálu mrzla. Na rozdíl od některých návštěvníků jsem si nepronajala audio průvodce (a ušetřila 6€), protože se mi kromě ceny nelíbilo to, že bych jako kauci dávala číslo platební karty.
Fotogenicky zajímavý byl palác Partal obklopený zahradami. Listí na stromech se krásně zbarvuje podzimními barvami a ten kontrast s modrou oblohou byl působivý.
Po této prohlídce jsem nahlédla do paláce Karla V., který byl dostaven až století. Uvnitř je muzeum umění. Renesanční palác do celého komplexu arabské architektury Alhambry moc nezapadá.
Odtud jsem se již vydala na prohlídku nejstarší části Alhambry – Alcazaba. Ta sloužila vojenským obranným účelům. Z její věže Tore de la Vela se naskýtá to nejlepší panorama Granady. Dnes byl vidět i zasněžený vrchol pohoří Sierra Nevada. Na druhé straně čtvrť Sacromonte, kterou proslavili cikáni, flamenco a obydlí v uměle vybudovaných jeskyních, kde dodneška mnohé cikánské rodiny bydlí.
Po dvanácté jsem se pomalu přesouvala směrem ke komplexu paláce Generalife, který je s Alhambrou na seznamu UNESCO. Generalife byl vybudován jako místo odpočinku granadských králů. Sem utíkali před oficiálním veřejným životem. Lákadlem jsou hlavně zahrady. Zde jsem se zdržela již jen krátce.
V jednu jsem si sedla před vstupem do celého areálu Alhambry a Generalife na lavičku vyhřívanou sluncem a poobědvala bagetu, co jsem si vláčela. Celá prohlídka mi trvala 4 hodiny. Nohy nijak extra nebolely, takže jsem pokračovala v cestě za poznáním. V plánu jsem mela navštívit muzeum ukazující život cikánů v jeskyních Sacromonte. Vydala jsem se po stezce Cuesta del Rey Chico vedoucí mezi Alhambrou a Generalife dolů k potoku Dauro a promenádě Paseo de los Tristes.
Směrem na Sacromonte jsem si prohlédla dům Casa de Chapiz, který je ukázkou arabské architektury. Silnice byla lemovaná bílými fasádami domů, jejichž názvy začínaly slovem „ cueva“ (jeskyně). Některé jsou dnes restauracemi, kde po večerech probíhá přestavení flamenca.
Vystoupala jsem kameny dlážděnou ulicí až k muzeu. Slunce pralo o sto šest. Vstupné do tohoto „skanzenu“ 5€. Docela dost, ale nakonec to stálo za to. Je to pěkná ukázka toho, jak kdysi zdejší cikáni žili a někteří ještě žijí. Dozvěděla jsem se, jak hloubili jeskyně, jak je měli vybavené, v některých byla třeba stáj, v jiné bylo kovářství…
Kolem cesty byly u každé bylinky a stromku štítky se jménem a na co je ta rostlina dobrá. Dozvěděla jsem se i něco o flamencu, které vzniklo koncem 18.století.
Utrhla jsem si větvičku rozmarýnu, který cikánky nabízejí v centru jako talisman pro štěstí, a vydala se zpět do Albaicínu. Po cestě jsem hledala nějakou restauraci, kde bych mohla ochutnat zdejší studenou polévku „salmonejo“. bylo po čtvrté hodině a některé restaurace měli kuchyni do večera zavřenou. Nakonec jsem skončila v restauaci Ocuña ve čtvrti Realejo. Poručila si denní menu. Jako předkrm salmonejo, hlavní chod masové kuličky s bramborami a paprikou. S plným žaludkem jsem zamířila směrem na hotel. Po cestě koupila pohledy a pečivo na zítřejší snídani. V hotelu jsem se ale neohřála. Jen jsem dala do nabíječky baterii do foťáku a vyrazila k ulici Elvira a po krátkém váhání, zda nevyzkoušet jinou čajovnu, nakonec sedla opět do Teteria Kasbah. Vyzkoušela jsem další orientální čaj a k tomu si dala marockou polévku harira. V tomto příjemném prostředí jsem stihla napsat značnou část dnešního příspěvku.
A jelikož jsem se na dnešek kvůli brzkému vstávání a tenkým stěnám v hotelu moc nevyspala, zamířila jsem na hotel. Zítra mě čeká další brzké vstávání a přesun do Málagy.
A s sebou na Mallorcu si odvezu i dva sypané čaje, které jsem si večer koupila jako suvenýr. Už se těším, až si některý připravím v mé čajové konvici dovezené z Maroka.
Žádné komentáře:
Okomentovat