Procházka po králově cestičce "smrti" Caminito del Rey a odpolední přejezd do Rondy

I přes obavy, že se na hostelu nevyspím dobře kvůli hluku, jsem spala jako zabitá a vzbudila jsem se natěšená na dnešní dobrodružnou výpravu na stezku „smrti“ – Caminito del Rey.

Caminito del rey je stezka vedoucí kaňonem Desfiladero de Gaitanes jímž protéká řeka Guadalhorce. Kaňon spojuje dvě vodní nádrže, na kterých stojí malé vodní elektrárny. Stezka byla vybudována v letech 1901-1905 na usnadnění přesunu dělníků mezi oběma hydroelektrárnami. V roce 1921 ji slavnostně inauguroval král Alfons XIII. Ten se po stezce i prošel. Od té doby se jí říká „králova cestička“ (caminito del rey).

Celkově je trasa dlouhá 7,7 km, přičemž samotná etapa chodníčků zabudovaných na skalní stěně kaňonu ve výšce 100 m je dlouhá 2,9 km. Na severní straně začíná v Ardales a končí na jižní straně v El Chorro. Ve 40.letech byla podél trasy vybudována i železnice.

V roce 2000 byla stezka uzavřena poté, co během jejího zdolávání zahynulo pět lidí. V té době již byly chodníčky v dezolátním stavu bez zábradlí a na některých místech zbyly jen železné konstrukce a k jejich překonávání bylo potřeba horolezecké vybavení. Kvůli své nebezpečnosti a několika smrtelným nehodám se stezce začalo říkat cestička smrti.

Několik let po uzavření „caminita“ začala jeho rekonstrukce. Stezka byla znovu otevřena za velkého zájmu veřejnosti v březnu 2015. Vstup je ale regulován počtem maximálně 600 lidí za den a vstupuje se po půl hodině v max.počtu 50 lidí. K tomu každý dostane ochrannou helmu, protože hrozí nebezpečí pádu kamenů. Děti mladší osmi let na stezku nesmí, stejně tak se nesmí používat selfie tyče, deštníky, nosit velké tašky a batohy, kouřit, křičet…zkrátka spousta omezení. A pokud by náhodou daný den silně pršelo nebo bylo moc větrno, ani se stezka neotevře. Kvůli bezpečnosti.
Dnes ale byla obloha bez mráčku a vítr taky žádný, tak jsem se mohla těšit. I když mě trochu znepokojovalo to, ze by mě nemuseli dovnitř pustit s tím mým 50 litrovým batohem, co jsem dnes musela s sebou vláčet, protože po tomhle treku mě čekal přesun do Rondy, kde jsem měla zajištěný nocleh.
O půl deváté jsem opustila hostel a zamířila na vlakové nádraží. Snídani jsem vyřešila v baru Sábora vedle nádražní budovy. Nechala jsem se zlákat kalorickými „churros con chocolate“ a s sebou jsem si poručila bagetu s tuňákem. V areálu caminita prý není možnost stravy. Ve skutečnosti tam možnost občerstvení byla, ale nevěděla jsem, jak to budu mít s časem. Koupila jsem si totiž vstup na 13:30. Už ve 13 h jsem ale měla být u kontrolní brány. Přitom vlak z Málagy vyjížděl do stanice El Chorro – Caminito del rey v 10:05. Na místě jsem měla být o 40 min.později. Poté jsem musela sednout na kyvadlový autobus, který by mě dovezl na severní začátek trasy v Ardales. A nevěděla jsem, jak dlouho bude autobus těch 20 km překonávat. A poté v Ardales ještě zbývalo překonat 2,7 km ke vstupní bráně na samotnou stezku. Poté 2,9 km té „zábavné“ části a poté ještě 2,1 km do El Chorro, odkud mi v 17:31 jel vlak do Rondy. Teoreticky jsem měla dost času. Všude uváděli, že těch necelých 8 km se běžně projde za 4 hodiny, zábavná tříkilometrová část za 2 hodiny.
Tak jsem o půl desáté s plným žaludkem prošla bezpečnostní kontrolou na nádraží a nasedla do moderního vlaku renfe. Jízdenky jsem si koupila již doma přes internet.
Do El Chorro jsem dorazila před jedenáctou a společně s dalšími, kteří zde vysedli, jsem nastoupila do přistaveného kyvadlového autobusu. Jízdenka do Ardales přijde na 1,55€. Koupit si ji lze již během rezervace vstupu na Caminito del Rey. Ten stojí 10€ a časovku je možné si zarezervovat 3 měsíce dopředu. Čím dřív, tím líp, protože na poslední chvíli je prakticky nemožné se na caminito dostat.

Cesta do Ardales trvala 20 min. Vysedla jsem u restaurace El Kiosko. Zatímco ostatní z autobusu zamířili rovnou na stezku k vstupní bráně, já sešla k přehradě Conde de Guadalhorce. V tyrkysové vodě plavali kapři. Obešla jsem po silnici jeho okraj až k hrázi, kde je další vstup na caminito. Zde je umístěno mramorové křeslo a stůl jako upomínka na inauguraci stezky v roce 1921. Místo se nazývá příznačně „sillón del rey“. Zde je skutečný začátek (nebo konec) celé trasy. Zkratka je u restaurace el Kiosko. Spousta nedočkavců, kteří po vystoupení z autobusu zamířili touto zkratkou, tak přišla o zajímavé místo. Alespoň jsem se na stezku vydala sama a ne v houfu. Toho jsem se totiž trochu obávala, že budu o lidi zakopávat. Naštěstí tomu tak nebylo. Těch 2,7 km ke vstupní bráně bylo velmi příjemných. Stezka vedla lesem a často se mi naskytly zajímavé výhledy na skalnaté okolí s řekou Guadalhorce. Později jsem narazila na skupinky lidí. Tento úsek jsem překonala za 40 minut. U brány jsem byla ve 12: 45. Vstup rezervován na 13:30. Chvíli jsem si sedla, poobědvala půlku bagety a jelikož jsem viděla, že nahlásili čas těch, kteří mohli dovnitř jako na Alhambře, a že nás tu nebylo moc, šla jsem ke vstupu. Slečna načetla mou vstupenku, prý je jedno, že půjdu dřív. Dostala jsem ochrannou helmu a když nás bylo asi patnáct, dostali jsme krátkou instruktáž a mohli vstoupit na zábavnou část cesty. Ta začíná u vodní elektrárny a měří 2,9 km. Bylo 13.hodin a mela jsem dostatek času na procházku. Nechala jsem, ať ostatní jdou přede mnou a v klidu si fotila. A byla ráda, že se nad objemem mého batohu nikdo nepozastavil. Na foťák jsem si přimontovala ministativ pro případ, že by se i přes zákaz mohl hodit ( ten zákaz je kvůli plynulosti provozu). Jak ostatní poodešli, octla jsem se na stezce sama. Prošla další bránou a vstoupila na dřevěný chodník upevněný na skalní stěně. Při prvních krocích mi trochu změkly kolena, ale závrať se brzy vytratila. To díky tomu, že všude bylo zábradlí a ten volný prostor nebyl až tak hmatatelný. Tak jsem se i odvážila podívat přes zábradlí dolů do průrvy. A na selfie se stativem také došlo.
Po trase jsou umístěny kamery a procházejí tudy strážci.
Po překonání první fáze chodníčků zavěšených na skále jsem se octla v údolí Valle Tajos de Almorchon, kde se šlo po příjemné stezce kolem vodního kanálu. Poté přišla opět ta „zábavná adrenalinová“ etapa na chodníčku nalepeném na skále ve výšce sta metrů. Zde byla dobře viditelná ta původní stezka, která byla někdy o pár metrů níže pod mnou. Viditelné byly ty úseky v dezolátním stavu. V jednom místě byla vybudovaná malá visutá plošina se skleněným dnem, kde se snad každý fotil. Zde byl ten efekt závratě účinný. Odtud to byl již kousek k visutému mostu, ze kterého byly dalsiz fantastické výhledy. Zde jsem požádala strážce, aby mi udělal fotku. Po mostě jsem přešla na protější skalní stěnu a začal sestup. Kousek odtud již byla vidět budova nádraží v El Chorro. K ní to byly ještě 2,1 km. Slunce pralo o sto šest. Nemohla jsem si přát lepší den.
K výstupní bráně, kde jsem odevzdala helmu, jsem došla o půl čtvrté a na nádraží jsem byla ve čtyři. Takže mi celá trasa zabrala čtyři hodiny včetně častých zastávek na focení.
Měla jsem ještě hodinu a půl do příjezdu vlaku. V baru na nádraží si mě nevšímali, tak jsem sešla asi 300 m nazpět po silnici a sedla do baru El Caminito, kde nabízeli levná meníčka a tam jsem si po tom „dobrodružství“ dopřála chutný pozdní oběd.
Cesta do Rondy vlakem byla pohodlná, i když jsem musela jednou předsedat v Bobadilla, kde jsem čekala na další vlak hodinu. To mi ale bylo jedno. Ubytování jsem měla rezervované v Hotelu Andalucia, který stojí přímo před budovou nádraží.
A že jsem si dobře rezervovala. Za 22€ jsem měla vlastní čistý pokoj s koupelnou, klimatizací (na teplo) a TV.
I když mě nohy bolely, nemohla jsem si nevyjít na objevnou procházku nočním městem. Již na lehko bez batohu. Nejdříve jsem došla k autobusovému nádraží, kde jsem si chtěla na další den koupit jízdenku do Arcos de la Frontera, ale přepážka byla již uzavřená. Tak jsem pokračovala ulicí kolem býčí arény, která patří k nejstarším v Andalusii a pak podél útesu, na kterém město stojí, k Novému mostu, který je jedním ze symbolů města. Vše bylo krásně nasvětlené. Jen okolní krajina pod městem se topila ve tmě.
Přešla jsem most a octla se ve staré části města. Měšťanské domy s bílými fasádami a v barokním stylu. Takhle v noci působily uličky romanticky. Ne nadarmo se stala Ronda oblíbeným místem romantických cestovatelů 19.století. Městem se nadchl i spisovatel Washington Irving, kterého zaujalo téma loupežníků (bandoleros), kteří v okolních kopcích operovali. Město bylo inspirací i Ernestu Hemingwayovi v jeho románu Komu zvoní hrana.
Došla jsem až k dolním hradbám a jelikož již bylo po deváté, otočila jsem to zpět na hotel, kde jsem si s chutí vlezla pod horkou sprchu a do postele.

Ronda